S Václavem Klausem se doslova roztrhl pytel. Alespoň ten mediální. Není dne, v němž by na sebe prezident nějak neupozornil. A většinou to – samozřejmě vyjma jeho fanklubu – vyvolá kritiku. Příběh výhružky vrácení ceny nadace Konráda Adenauera, již se zříci ve skutečnosti nemůže, protože ji nikdy nedostal, je spíše úsměvný. Mnozí se honosí něčím, co nemají, případně tomu, co mají, dávají větší váhu, a ostatní to neberou nijak úkorně. Což by mohl být právě tento případ. Horší to už bylo v případě chování hlavy státu k brněnským vysokoškolákům. Ať už si myslí Václav Klaus o studentských protestech, co chce, a ať sebevíc ochraňuje svého mazlíčka Dobeše, neměl by to dávat najevo s tak nabubřelou povýšeností.
Navíc prestiží ho neobdařuje osobní kouzlo, ale úřad, který mu byl dočasně svěřen. Ten jej zavazuje vůči všem. Čekat ovšem od Klause gentlemanství vůči protivníkům, i těm, které si sám do podoby odpůrce vykonstruuje, bylo by pošetilé. Nepatří k rytířům soubojů. Touží víc po vítězství než po cti. To ostatně předvedl, když před časem ignoroval soudní rozhodnutí a odmítl soudního čekatele Petra Langera jmenovat soudcem. K soudům se ostatně vztahuje nejpodivuhodnější Klausův kousek poslední doby: jeho vyjádření k procesu Kočí, Škárka versus Bárta a spol. Především čert aby se vyznal v tom, co chtěl hradní pán říci. Pokud je průběhem procesu znechucen a vadí mu, že probíhá veřejně, vcelku ho mohu chápat. I já mám občas pocit, jako by někde vedle nás šeptaly více než sto let staré verše Františka Gellnera. „Trochu se vraždilo, trochu se kradlo. / Pereme, pereme špinavé prádlo.“
Ovšem po letech politické i podnikatelské špíny, kterou se v posledním čase už její nositelé ani nesnažili pokrytecky skrývat, není divu, že všichni čekají, jestli se alespoň jedna z lumpáren spravedlivě vyřeší. Ať už soud rozhodně tak či onak. Občané jsou vcelku veřejně uráženi chováním svých zvolenců, kteří jim ve značné části dávají najevo pouze pohrdání. Proč by se neměli (nebo nesměli?!) jednou za čas veřejně dívat, jak se ta špína pere? Někdo si ovšem také může udělat po Klausově výroku tento názor: pan prezident si nepřeje, aby se podobná svinstva řešila. Ba že by se jejich řešení nemělo vůbec otevírat. Což by byl odpudivější signál než indiánské znamení varující, že se blíží smečka smradlavých skunků.
V každém případě je ovšem prezidentský aktivismus, s nímž zlehčuje moc soudní a její rovnoprávnost danou ústavou, známkou Klausova zvláštního vztahu k pravidlům, jejichž posvátnost tak vehementně hlásával a jimiž se, hodí-li se mu to, tak rád ohání. Čím dál tím více vystupuje na povrch, že ze tří rovnocenných mocí, jak to vyjadřují pravidla parlamentní demokracie, staví naše hlava státu nejvýše moc výkonnou, tedy vládu. Ta by dle něj, jak alespoň ukazují ježčí bodliny, které občas vylézají z pytle Klausových veřejných projevů, měla rozhodovat v poslední instanci o všem. Tedy i o soudech. Není potřeba být příliš velkým mudrcem, aby člověk neprojevil obavu, že pan prezident má tendenci vyznávat poněkud více autoritativní způsob vedení země a lidí. Copak o to, to si myslí mnozí, že ideální vládou je osvícený absolutismus. Ovšem že by právě Klaus byl mocen osvícenství? Při jeho malicherném urážení, s nímž reaguje na jakýkoliv projev jiného názoru?
V demokratických ústavách je ještě zakotvena třetí moc: ta zákonodárná. Její význam zdánlivě hradnímu pánu konvenuje. Vždyť přece už dávno prosazuje většinový volební zákon, který by pasoval zřetelného vítěze. Vždyť přece odmítá nevolené bruselské úředníky. Vždyť přece ještě tvrději (je-li to možné) odsuzuje občanské iniciativy, které podle něho bez mandátu chtějí zasahovat do chodu státu. A dalo by se příkladů pro Klausovo hlásání svatosti voleb a orgánů jimi posvěcených vyjmenovat mnoho. Ovšem praxe ukázala, že to pravděpodobně není až tak upřímné.
Když Klaus a jeho kumpán Miloš Zeman stvořili opoziční smlouvu a tím panovnicky „oktrojili“ přirozenou politickou soutěž, ukázali, jak výsledek voleb obejít a moc parcelovat v zájmu svém a svých hord-stran, které se časem ukázaly být značně loupeživými. Tehdy se začalo zatmívat české politické nebe a začala je zahalovat korupční mlha. Zpočátku se zdálo, že tento holport byl udělán hlavně proto, aby nebylo blokováno rozhodování patovým výsledkem voleb. Brzo se ovšem ukázalo, že nebýt onoho patu, museli by si jej mnozí aktéři vymyslet, aby si vykolíkovali prostor pro drancování: já tady, ty tam! Tzv. opoziční smlouva se stala především kartelem moci a hlavně přístupu k pašalikům.
Už před tím byla také porušena pravidla další bible – tržního hospodářství, to když se volná soutěž proměnila v osudovou návaznost na státní úředníky, ať už volené či jmenované. Tento státní kapitalismus zamordoval konkurenci, proměnil se v jakýsi „kapitalismus ruského typu“, produkoval oligarchy, jejichž bohatství nepramenilo z práce nebo z šikovnosti, ale z námi placených daní. Veřejné zakázky se staly vemenem zlatého telete. Po opoziční smlouvě na to stačilo mít neomalenost, sprostotu, drzost a provázanost na opozičně-smluvní moc. Všichni navzájem spolupracovali: vládnoucí strana, opoziční strana a „podnikatelé“. Vzájemně hodně kooperovali ku prospěchu všech zúčastněných a vzájemně na sebe věděli, jak se ten prospěch budoval. Takové prostředí přímo přitahuje nejen prosté loupeživce, ale přímo psychopaty a sociopaty.
Tyto vztahy byly natolik výhodné, že pokračují stále. Kdo by taky řečené vemeno podvázal, když se z něj tak dobře cucá, že? Problém byl, že se přisávali další a další, desátky se zvyšovaly a bylo třeba stále víc „odpovědných“ postů pro věrné. Nicméně dědictví opoziční smlouvy trvá: stačí se podívat, jak například hlasují poslanci v ní zúčastněných stran při některých „lukrativních“ zákonech. A ještě nedávno existující „pražská koalice“ je toho transparentní indicií. Jak snadno našli pražští zastupitelé stran zdánlivě ideově nesmiřitelných k sobě cestu, šlo-li o jejich budoucnost a minulost! To si byly blízké najednou i jejich programy. Kromě toho, že my jsme přece ti „kluci (a holky), co spolu chodíme“. A hleďme – Václav Klaus se nad rozpadem tohoto účelového a prospěchářského hybrida mračil! Ba si dokonce troufl tvrdit, že se mračí i Pražané, čímž jenom dokázal svou katastrofální neznalost podhradí. To „společnost s ručením navzájem neomezeným“, jak by se dalo spojení pražských ODS a ČSSD nazvat, nemělo rádo a jeho pád přivítalo. Povšimněme si také, že i v tomto případě Václav Klaus stál proti smyslu voleb i proti politice jako střetu idejí a programů a podporoval spojenectví ryze pragmatické, ideově zdánlivě zcela nesourodé, pohybující se nejraději v přítmí pražských tunelů.
V souhrnu toho všeho připadá mi poněkud groteskní, že týž člověk před časem volal po návratu ideologie a idejí do politiky. Základní idejí politiky toho typu, který zatím s těžkým klopýtáním sdílíme či alespoň deklarujeme, že sdílíme, je přece úcta k demokratickým pravidlům. Ne jejich obcházení a napadání. Uvidíme, jaký bude program dalšího Klausova politického působení poté, co opustí sály Hradčan a vstoupí do „civilního“ světa. Bylo by pěkné, kdyby to v podání muže, hlásícího se k liberální ekonomii, konzervatismu a principům demokracie bylo obhajování zásad volného trhu, politické soutěže a principů zastupitelské demokracie. Existují ovšem známky, že to tak docela směr další Klausovy cesty nebude.
