Titulek je poněkud stupidní. Alespoň na první pohled. Ale ve skutečnosti toto banální sdělení skrývá hlubokou informaci. Vyplývá z ní: předmět kulatého tvaru v podobě kopací meruny je záležitostí poměrně nesnadno ovladatelnou, jak se může každý přesvědčit na vlastní kůži, či lépe – nohu. Jen si to zkusit. Je proto občas nespravedlivé, jak nadáváme mládencům, kteří se fotbalem živí a měli by skrze něj přinášet radost. I když jsou profesionálové, znáte přece úsloví o utnutém mistru tesařovi. Tedy i mistr hry v míč kopaný se může ukopnout.
Nehanobte jej hned po každém kiksu. Stačí odskok po nerovnosti a všechno je úplně jinak, než mělo být a než vidíte v televizi. Brankář, kterému letí míč okolo stojné nohy, může být v daný okamžik zcela bezmocný. Byť je to šourák, který se kolem něj plíží na deset centimetrů. Gólman vypadá před fanoušky jako motovidlo, ale fakt za to nemůže. Zažil jsem to mnohokrát, jako mládenec jsem chytával. Pravda, v házené, ale v ovládání koordinace pohybu to není žádný rozdíl.
Hloupé ovšem je, když se mistři tesaři utnou každou chvíli. To je pak na pováženou. Vyplývá z toho, že buď mají den či období s přízviskem Blbec, nebo že to pořádně neumějí. Potom nejsou jakékoliv omluvy na místě. Ještě horší je, když nechtějí, ale to snad u reprezentace nemůžeme očekávat. Demonstrace nezájmu a neochoty u hráče národního mužstva je téměř morálním zločinem.
Nyní jsem použil nepřesné slovo. I když „národní“ tým se ještě stále občas říká, s odvozeninou „nároďák“. Přitom sotva už uvažovat, že se kope za národy. Rozhodující je občanství, ne národnost. Ostatně zvláštní bylo, když se toto slovo užívalo v případě Československa. Který že to národ tehdejší mančafty reprezentovaly? Československý sotva. Nic takového nikdy neexistovalo, to byl jenom takový politický konstrukt. Podívejme se, k čemu přemítání o fotbalu člověka dovede, i když je to vlastně jenom hra.
Bohužel ale často kopanou jako hru neumíme chápat. Porážky přijímáme s pocity zoufalství, mnohdy hledáme viníka všude jinde, jen ne v „našich zlatých hoších“. Vítr i soudce foukali proti nám, soupeř hrál brutálně a simuloval, trávník klouzal i drhl, prohráli jsme nešťastnou brankou 0:3. Čert mě bere, když slyším: „Porazili jsme se sami!“ Je to nabubřelá fráze ponižující soupeře a stavějící nás samé do role gigantů, kteří, když by si to sami nezorali, byli by nejspíš neporazitelní. Vždycky nás přece porazí ti druzí. A říkat, že kdyby, tak by, to je také nesmysl. Ještě jsem neviděl žádná pravidla kopané, v nichž by stálo, že se zápas hraje na „kdyby“. Kope se to přece na góly, že? Vůbec korunou tohoto „kdybyování“ je výrok: „Kdyby jim nezachytal gólman!“ Pokud vím, sestavu tvoří jedenáct hráčů, z nichž jeden je brankář. A ten je na hřišti od toho, aby chytal.
Což platí i v opačném gardu: je-li náš tým, nebo mnohdy stačí trenér, v obecné nemilosti, jsou jeho úspěchy zlehčovány ve stejném duchu, jak zní předchozí věty, jenom s přehozenými znaménky. Naše vítězství zavinil soupeř svou tragickou hrou a navíc nám zázračně chytal brankář. O tom, že měla být proti nám nejméně jedna penalta, nemluvě. Jen když si můžeme na mužstvo plivnout.
S čímž souvisí zajímavý „zákon spojení a oddělení“. Pokud reprezentační mužstvo vítězí, ba triumfuje, říká se v obecenstvu „My“. Prohrává-li, zvlášť nějak ostudně, zní „Oni“. V případě vítězství stáváme se součástí týmu, v okamžiku porážky se od něj snažíme izolovat jako od nakažených leprou.
Je pěkné, že první zápas hrajeme právě s Rusy. Pravda, už jsem se plynutím doby poněkud zbavil pocitu, že každý ruský sportovec je reprezentantem okupantů. Ostatně poslední sovětský ozbrojený „internacionální pomocník“ odtud odtáhl před už více než dvaceti lety. Ovšem moskevská omluva za to darebáctví nepůsobila příliš upřímně. O pokání ani nemluvě. Doteď je v mnoha Rusech skryto přesvědčení, že měli na onu hanebnou srpnovou noc právo. Proto přece jenom vnímám utkání s nimi trochu jiným pohledem než třeba s Řeky, o Polácích samozřejmě nemluvě. Byť při fotbale to není tolik vypjaté jako v hokeji. I když je to ale proti Rusům, budu se snažit uvědomovat si, že kopaná je jenom hra a míč je kulatý. Tu se přikutálí na tu, jindy na onu stranu…
Vcelku se na mistrovství Evropy v kopané těším. Alespoň na chvíli zapomenu na Ratha a spol., přičemž oním „spol.“ nemyslím jenom jeho spoluobžalované, ale všechny, kteří se podílejí na správě věcí veřejných a nedělají to tak docela k mé spokojenosti. Vím, je to „útěk od reality“, jak řeknou uvědomělí občané. Je to banální a obyčejné, schovávat se do hodiny a půl fotbalu. Myslím ale, že občas má člověk právo na něco obyčejného a banálního. Na něco jenom tak. Na hru a kulatý míč.
