Lecčeho v této zemi máme plné zuby. Možná, že už je toho tolik, až se opotřebovaný chrup začíná viklat a bolí. A když bolí zub, je člověk schopen mnohého. I proto se objevují výzvy, že by se ty bolavé zuby už měly proměnit v tesáky a zakousnout se odpovědným do hrdel. Nebo alespoň do zadků. „Kdy už i u nás vzplane revoluce rozhořčených?!“ Tak se ptají někteří myslitelé i tvůrci veřejného mínění. Dokonce i v hospodách se mluvívá o defenestracích coby očišťující tradici českého veřejného života.
A někteří vycházejí od ulic. Jednou ti, kteří podporují Holešovskou výzvu. Podruhé jiní, od kterých se Holešovská výzva distancuje. Ale to je jedno. Podstatné je, že naštvaní byli dost. Dokonce do té míry, že vážili dlouhou cestu až ke Kavčím horám. Čekal bych, že půjdou na Hrad, přece jenom je to tradiční centrum české vrchnosti, ale chtěli televizi, budiž. Žijeme v mediálním světě a z obrazovky lze oslovit více lidí než z hradčanských oken.
Vcelku se rozzlobeným lidem nedivím. O tom, že je třeba šetřit, se mluví hodně. A občan obecný to nedostává formou šetrného vzkazu: „Buď skromnější!“ ale jako neomalené sdělení: „Utrhneme ti od huby!“ Při tom s tím nikdy nejde ruku v ruce: „Zatočíme s těmi, kteří kradli, kradou a chystají se krást! Budeme se snažit, abychom tomu zabránili!“ Strany zůstávají pořád společnostmi s ručením omezeným, čemuž rozumějme takto: ručí zcela za blaho pro sebe. Už méně ručí za sebe, za svoje konání. A skoro vůbec se zřetelně a viditelně nezaručují za společnost, od níž žádají, aby je volila, a jíž chtějí s mandátem z těchto voleb vládnout. Navíc čím dál více se zdá, že vládnutí se v českém pojetí chápe jako ovládání. Co také čekat od chlápků, kteří v přímém televizním přenosu z kongresu jedné nejmenované partaje exhibují macatými vyholenými zátylky a vějíři pětitisícovek v ruce.
Není prozíravé šmahem odvrhovat reformy, které se upoceně snaží zavést tato vláda. Jsou doopravdy nutné. Pokud ale ovšem jejich součástí nebude reflexe reformátorů vůči sobě a celému politickému systému, je takové reformování cestou do pekel nepochopení a nedůvěry. A nějaký takový vhled zatím nevidím ani u trojkoalice ani v opozici. Ta nejvýš zcela populisticky podlézá všeobecnému znechucení. Neuvědomují si opoziční politikáři, že vzedme-li se pouliční hněv, který nenápadně poštívají proti reformující vládě, budou hořet i jejich auta. Je-li tedy alespoň nějaká spravedlnost.
Oponenti stávajícího stavu by se měli držet jednoho jediného svatého přikázání: nedojde-li k zásadní reformě financování politických stran, nemá smysl reformovat nic. Neboť zlodějna a odpudivé deformace veřejného života bez toho nezmizí nebo se alespoň neomezí. Asi se to bude zdát radikálům málo revoluční, ale je to zásadní. Ba lze říci nejzásadnější.
V civilizovaných zemích nedodržení pravidel v tomto ohledu ukončuje politickou kariéru. Sotva například zpochybnit státnickou velikost Helmuta Kohla a jeho přínos ne pouze pro Německo, ale i pro Evropu a svět. Ovšem když roku 1999 vypukl skandál s financováním CDU, hlavně z prodeje tanků do Saudské Arábie a s nelegální privatizací východoněmecké petrolejářské firmy ve prospěch francouzského koncernu Elf Aquitaine, musel tento politický gigant opustit politickou scénu. Bez fanfár. U nás? Vzpomeňme tzv. sarajevského atentátu v roce 1997… A to byl nejspíš drobek proti tomu, co se začalo v českém horroru, zvaném Stranické peníze, dít později. Je-li podplácení a okrádání motorem a přirozenou součástí politického fungování, ba kultury, stává se časem krví veškerého života. Mnoho štěstí, Česko!
Jenomže myslet si, že to spraví požadavek rozpuštění politických stran, je nehorázná pitomost. Chaos, který by potom nastal v systému, by nás stál nejspíš více než politické kradení a přikrádání. Všelidové rozhodování vyvolává pouze to, co definuje zcela přesně jedině mírně vulgární slovo: bordel. S pravděpodobností, blížící se vražedné jistotě, nakonec přinese vládu absolutního bezohledného diktátora nebo jediné absolutně diktátorské partaje. Právě tak volání po demisi vlády a vytvoření kabinetu odborníků je donebevolající hloupost: kdo určí, že jsou to právě ti dobří odborníci, kdo je inauguruje? Lid? Ruku na srdce: Znáte toho pravého ořechového odborníka třeba na post ministra zemědělství? Já ne.
Mimochodem: stejným způsobem se stal ministrem financí Václav Klaus, po jehož abdikační krvi nyní dav volá. Po všelidové (pro pochybovače – alespoň tak vypadala a já dodnes věřím, že byla) revoluci hledali v Občanském fóru odborníka-ekonoma. Na přímou otázku Václava Havla řekla Rita Klímová, že by jednoho měla. A odbila Klausova hvězdná hodina. Při všech kritických výhradách k němu; někdo mohl navrhnout nějakou mnohem horší variantu. A ten „vybraný“ by se stal rezortně dost významným členem porevoluční vlády. Stejně tak by to bylo dnes s „vládou odborníků“!
Nedávný výbuch „rozhořčených“, končící průvodem k České televizi, symbolizoval zajímavý detail: z auta mezi demonstranty do omrzení vyhrávali chorál „Ktož jsú Boží bojovníci!“ Což o to, je to velebné a burcující. Vyvolává ta píseň pocit ztotožnění se s válečným pokřikem Jana Žižky: „Děti moje! Hrrr na ně!“ Asi tím mnohé naštvu, ale myšlenky husitské reformace paradoxně zachránila bitva u Lipan. Nebýt jí, nejspíš by zahynuly spolu se zemí doslova vyrabovanou nenasytným „revolučním“ vojskem. „Obyčejný“ lid, s nímž se husitství neustále nepřesně ztotožňuje, v té době už udržováním husitské moci neobyčejně trpěl. Pozor na všelijaké takové zpočátku zdánlivě zcela spravedlivé revoluce a na to, co z nich vzejde! Zpravidla nic pěkného hlavně pro ty, kvůli kterým – jak učebnice uvádějí – tyto vzněty počaly.
To ovšem nic nemění na tom, že i já jsem řádně rozhořčený (a dalo by se to nahradit drsnějším slovem) na to, co se v této zemi děje a jak s námi mnozí z „elity“ zacházejí. Nerad si připadám jako onuce, byť na sebevznešenější noze.
