V žádném případě nelze podezírat Miroslava Kalouska, že vzorem jeho života a chování je odříkavý stoický jogín. Nedalo by se dokonce ani říci, že způsoby ministra financí jsou právě diplomatické. Jistě nutno přiznat, že jeho jedovatě zábavné repliky bývaly oživením v jednací sněmovní síni. Jenomže teď se mu to vrací jako kámen, kterým lehkovážně pohazoval s pocitem, že jím dokáže otevřít nebeskou bránu.
Chyba Miroslava Kalouska
Je otázkou, zda má pravdu on, nebo policejní prezident Petr Lessy. Vsadil bych ovšem dolar proti bobu, že veřejné mínění z většiny věří Lessymu. Je už zcela pochopitelně rozčilené (ba lze užít ostřejšího slova) neustálými informacemi o únicích obecních financí, které přitom ruku v ruce kráčí se zprávami o zvyšujících se životních nákladech, jež jsou na lidi kladeny.
Proto občané hledají někoho, kdo už konečně zatne bezuzdným zlodějnám tipec. V tuto chvíli tuto naději vkládají do policie. Proto veřejnost důvěřuje Lessymu bez ohledu na některé okolnosti celého sporu. Především se Kalousek v očích „těch dole“ chtě nechtě pasoval do pozice někoho, kdo chce bránit vyšetřování korupce „těch nahoře“. A jeho drsné způsoby vyvolávají zcela pochopitelně názor, že jsou způsobeny pocitem nepotrestatelné a arogantní moci. Na což je občanstvo zvlášť citlivé. Myslete si, co chcete (i o nás, občanech), milé panstvo, ale nedávejte to zřetelně, tedy pohrdavě, najevo! Tak by se dal shrnout hlas lidu.
V tomto případě je totiž úsloví: „Quod licet jovi, non licet bovi!“(Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi!) vnímáno ve zcela opačném gardu. Takhle se mluví u nás mezi „muži a ženami z ulice“ v putyce, „pán z lepších kruhů“ by se měl vyjadřovat jinak. Nebo nám snad tím chce naznačit, řekne lid, že zdejší „politická kultura“ dosahuje úrovně páté cenové skupiny hodinu před zavírací dobou? No nazdar.
Vystoupení poslance Petra Skokana, který ve sněmovně recitoval svůj vlastní záznam Kalouskových neslušných slov, bylo doopravdy poněkud podpásové. Proč s tím pan poslanec nepřišel v době, kdy se případ udál? Nyní to vypadá, jako by Věci veřejné vstoupily na válečnou stezku v okamžiku, kdy se jim to nejvíc hodí; jako by pod poněkud švejkovským heslem: „Zabili jste nám Bártu, tady máte přes držku!“ Jenomže co namítat: Kalousek dal do ruky klacek proti sobě. Mnoho klacků. Především tím, že důvody Skokanova vystoupení si málokdo začne rozebírat, zatímco skutečnost, že citace mluvy páně Kalouskovy jsou zřetelné a pochopitelné na první poslech.
Proslulý klasik politické protřelosti, francouzský státník 18. a 19. století Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord, kdysi ohodnotil špatný politický krok slovy: „To není zločin, to je chyba!“ Chtěl tím říci, že chyby jsou v politice větší neštěstí než zločiny. Zní to cynicky, ale bývá to pravda. Miroslav Kalousek je podezírán z lecčeho. Nicméně nic mu nebylo prokázáno a mohu-li mluvit za sebe, považuji ho za jednoho z nejschopnějších a v lecčems specifickém i nejsympatičtějších politiků, jaké tato zem kdy nosila a nosí. Jenomže teď se dopustil chyby. Ba více chyb. Nikdo mu je nemusí dokazovat. Jsou zřejmé. Kalousek o tom může diskutovat, může o to vést spory, může s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co proti tomu může dělat. Řečeno jeho soukromým stylem: pro tuto chvíli to pos.al.