Hovoří se o krizi ekonomické. Samozřejmě o krizi politické. Hojně se připomíná Tomáš Baťa: „Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“ Tedy krize mravnosti a důvěry. A dále: katastrofické (či revoluční) vize varují před krizí systému, ba demokracie (nebo ji přivolávají). Proroci předpovídají, že se blíží okamžik, kdy ekonomická krize zasáhne Rusko a Čínu: a to by byla, přátelé, teprve Krize, sama matka krizí. Mazec, který porovnávat se současnými problémy eurozóny je jako srovnání sousedského pošťuchování s válkou světů.
Po posledních zdejších skandálech se mi ovšem zdá, že v zemích Koruny české se jedná ještě o další, poněkud jiný druh krize, smutnější, byť na první pohled směšnější: jsme ve spárech krize zdravého rozumu. Mají-li platit slova Tomáše Garrigue Masaryka: „Státy se prostě udržují těmi principy, na kterých vznikly,“ marně přemýšlím, na jakých asi principech se Česká republika před dvaceti lety rodila. Neboť se udržuje principy, které, nejsou-li zákony podsvětí, jsou zcela pomatené. Co jiného říkat o fungování země, jejíž hlavní město řídí lobbista? Kterak vnímat stát, v němž člověk neví, zda politická strana není akciová společnost nebo akciová společnost není partaj? Jak jinak hledět na politické seskupení vládní (!) koalice, které vzniklo jako hračka z Lega rukama obratného manipulátora a pracuje na systému prazvláštního přesunování peněz a odposlechů. Fízlování všeho a všech. Včetně vzájemného. Občas mě napadá, zda si jednotliví členové VV maniakálně nemontovali odposlouchávací zařízení sami sobě doma, aby si ráno v kuchyni poslechli, co v noci dělali v ložnici. Prezident republiky tuto partaj nejprve štítivě odmítal a pak za ni a její „nejlepší“ předsedy a „nejlepší“ ministry zaníceně bojuje. Stejně jako se vrtkavě choval někdejší pražský primátor v obráceném pořadí v případu Kaplického blobu. Stačilo jenom zvednuté Klausovo obočí a z „architektonického klenotu“ byl rázem zavržený objekt. To je důkaz rozumu? Myslím teď zdravého rozumu.
Co vůbec říci o tomto ještě nedávno oblíbeném dlouho prvním muži staroslavné Caput regni, který se nakonec ukázal být maňáskem obratného finančního a vztahového ekvilibristy? A o čem vypovídají ty nahrané pozoruhodné dialogy Janouška a Béma (posilované vstupy vlivného magistrátního úředníka Ďurici), tolik připomínající groteskní, trapnou a páchnoucí kauzu „fotbalový Ivánek“? Kromě svědectví hanebností na pražské radnici jsou důkazem naprosté absence soudnosti a zdravého rozumu! Zvlášť, když si uvědomíme, že kupčíci s Prahou mohli užívat šifrovacího telefonu a oni si, kolibřík s mazánkem, povídají takové nehoráznosti docela veřejně! A co ti nejvyšší politici, kteří měli tyto odposlechy před lety na stole? Není znakem snížené rozumové schopnosti nechat to spadnout na zem a věřit, že se to tady, v Česku, dřív nebo později nevyzradí? To už je drzost, podpořená intelektuální nedostačivostí. Nebo naopak.
Také první reakce špiček ODS na malér byly prosty rozumové úvahy. Nad obsah odposlechů zpočátku stavěly fakt, že unikly. Ano, rozum nebere, jak je možné, že z tajné služby mohou zmizet takové materiály (zdali ovšem skutečně pocházejí z BIS a ne z nějaké soukromé fízlovací dílny)… A špatnost to je. Ovšem myslí si strana modrého ptáka, že občané už jsou slabomyslní a zapomněli, že v případě Kubiceho zprávy se chovali její představitelé docela naopak: důležitější pro ně byl obsah než skutečnost, že závažná obvinění politici předhodili „nenápadně“ médiím? Co najednou taková změna „priorit“? A navíc: neumožnil únik někdo zoufalý ze skutečnosti, že něco tak závažného zase mizí pod politickým kobercem? Že se v takovém případě obrátil na špatného příjemce, je nabíledni. Ovšem mohl tyto informace svěřit VV, když ještě pletly lidem rozum coby důvěryhodní bojovníci proti korupci a klientelismu. Potom bych tomuto úniku docela rozuměl. Není to sice právě košer, ale jak bojovat s takovou špínou, kterou navíc kryjí ti nejvýš postavení?
Chování nejbližšího Bémova parťáka Romana Janouška těsně po zveřejnění odposlechů je zcela rozumuprosté. Ne už ovšem lihuprosté a možná i bez přítomnosti kdoví jakého dalšího svinstva. Ve stavu po požití najet na člověka, to už svědčí o značné absenci racionálního vybavení. MUDr. Bém by měl poskytnout kamarádovi odbornou pomoc. Ne však „zametací“, nýbrž lékařskou. Je přece psychiatr.
Chci věřit, že tento případ neskončí po staročesku: „Janoušek se nažral a Bém zůstane celý!“ Zatím stále doufám, že vymknuta z kloubů, doba šílí. Ne že už docela zešílela. O definitivní ztrátě rozumu by svědčil manévr, po němž by všechno skončilo kdesi na Marsu, nebo by se případ omezil pouze na Janouškovu pouliční lumpárnu s dobře utajeným nenápadným předčasným ukončením případného trestu. (Však to znáte: manželka v podmíněném výkonu trestu se dle někoho nemůže starat o svého nemocného manžela a musí proto dostat milost. Mimochodem také případ ztráty rozumu nebo naopak předpoklad, že rozum ztratili ostatní.) V případě takových triků by už asi doopravdy začalo být zle.
Přátelé, zahubí nás krize ekonomická? Je tu taková hrozba, to ano. Proti ovšem svědčí vědomí, že takové lapálie tu už byly mnohokrát a lidstvo se z toho vždycky nějak vyhrabalo. Zničí nás krize politická? Sotva. Politici odcházejí a přicházejí. Byli tu už horší a taky jsme je přežili. Jsme plémě odolné. Také můžeme doufat, že ti rozumnější ze současných zvolenců v důsledku těch ran nerozumu, které stále více a veřejněji zasahují naši politickou „elitu“, dokážou vzít rozum do hrsti a získat převahu, když ne počtem, tak alespoň vlivem. Porazí nás krize důvěry a morálky? Snad ne: už mnohokrát v historii se tak mluvilo, křičelo, kázalo a nakonec se věci urovnaly, byť přiznejme, že často za cenu velkých obětí. A rozdrtí svět soukolí krize systému, demontáž demokracie? Kolikrát tu už nesli na márách a zázračně povstala z mrtvých…
Krize zdravého rozumu, té se ale bojím. Až panicky. Úzkostně. Protože se šíří epidemicky. Námitka, že mnoho z těch, kdo se chovají, jak výše popsáno, jsou přece chytří hoši a děvčata, neobstojí. Být chytrý neznamená ještě mít rozum. A nikde není záruka, že vlivem moci se rozum nepropadne do černé díry samolibosti. Navíc, slovy Karla Kryla: „A intelekt když bez duše, pak podoben je ropuše!“ A začnou-li si lidé stále častěji a naléhavěji říkat: „Jsme v rukou šílenců!“, zešílí časem sami. Ztratí ty poslední zbytky rozumu, které ještě mají, a vezmou řešení do vlastních rukou. Dějiny nás učí, že taková řešení bývají zhusta velmi bez rozumu. Ba šílená. Státy se prostě udržují těmi principy, na kterých vznikly.
