Po roce 1989 jsme si z většiny mysleli, že teď už se nemůže nic přihodit. Zvlášť, když odešli ozbrojení Rusové. Měli jsme před sebou perspektivu budování pozemského ráje plného svobody a prosperity. Proroci otevřené soutěže jak ekonomické – tržní, tak politické – střetu fundovaných idejí, nám vše pěkně vytmavili a my jsme jako naivní děti věřili, že teď už to bude to Ono. Nevšimli jsme si několika zajímavých kliček, které ten projekt doprovázely, především naprosté absence pravidel. A to jak pravidel psaných, tak morálních. Kde taky brát chlup na dlani, že?
Bídný ráj to napohled, ten domov náš
Po padesáti letech totálního mravního úpadku, během nichž byli obyvatelé této země přísně i podbízivě učeni k udávání jednoho druhým, k flákání se, k neúctě k majetku, hodnotám a tradicím, nedůvěře k druhým i sám k sobě, ke kádrování, k závisti, k dodržování podivných zásad, ať už brutálně netolerantních: „Kdo není s námi, je proti nám!“ či směšně polokriminálních: „Kdo nekrade, okrádá rodinu!“, se sotva divit. Bylo toho hnoje příliš mnoho, než aby z něj mohli mávnutím kouzelného proutku vystrčit hlavu samí čistí politici a podnikatelé. A nelžeme si do kapsy, my z ostatních sociálních skupin, čistí, uvědomělí a sebevědomí občané. Navíc (ne)zavedení zákonného systému vytvořilo atmosféru, která často odpovídala spíše poměrům při zlaté horečce na Divokém západě, než situaci ve středoevropské zemi s tradovanou společenskou kulturou.
Věštci „nové společnosti“ hlásali (a dodnes hlásají), že není důležité, jací jsou lidé, ale jaký je systém. Že není potřebná nějaká mravní obroda. Že to vyhnije a pak znovu vypučí jaksi samo. Odhlédněme od toho, že žádný systém vytvořen ve skutečnosti nebyl; spíš jenom jakási atrapa soustavy, která, jak se ukázalo, vyhovovala jenom někomu (zda to bylo záměrně či mimochodem, snad ukáže čas). Důležité ovšem je, že sebedokonalejší soukolí vytvořené z mizerného materiálu, nefunguje tak, jak má. A, jak už řečeno, naše soukolí bylo všechno, jenom ne dokonalé. Ba ani ne dobré, jak zátěž předvedla. A navíc, že je z většiny vytvořeno z mizerného či alespoň nehotového materiálu – pokažených lidí. Ukázalo se, že podnikatelská budoucnost nepatří těm, kteří se snaží podnikat a podstoupit boj svobodné soutěže, ale těm, kdož měli silný talent a žaludek přisát se na obecní kasy, týt z nich a z nutnosti tohoto parazitování vytvářet kmotrovská a kmotříkovská seskupení s lidmi, kteří tyto kasy obhospodařují – s politiky. Tato „ekonomika“ zcela po marxisticku ovlivnila politiku, která se následně stala „politikou“, tedy činností, kde nešlo ani tak o svobodnou soutěž idejí, ale o boj partajních kont naplňovaných pomocí výše uvedených „podnikatelských záměrů“.
Vyvrcholilo to tragikomickým debaklem zdejší politiky – opoziční smlouvou. Ta sice měla na veřejném štítu „možnost vládnout“, ale v pozadí bylo především rozdělení obročí mezi strany. Mezi podnikateli a politiky a mezi největšími stranami tak vzniká vztah, který vědci nazývají mutualismus: symbióza, výhodná pro oba (všechny) zúčastněné. Je to například poměr mezi rostlinou a jejím opylovačem. Opylovač podnikatel opýlí kytku, politika či úředníka, a ten mu zpětně dá nasosat. Vítězná strana ve volbách (a nehleďme na to, zda ta, která si říká levice, či ona, nazývající se pravicí) opýlí úřady a funkcemi stranu poraženou a ví, že její sosáčky nezůstanou prázdnými po příštím volení, případně prohraném. Nedávné pražské magistrátní dlouhodobé „vládnutí“ je toho dokladem. Oba druhy tohoto příkladného oboustranně (či všestranně) užitečného propojení samozřejmě splývají a prolínají ku prospěchu a spokojenosti všech zainteresovaných.
Po čase se ukázalo, že proroci nejsou zvěstovateli, ale prachobyčejnými šamany. Jenomže, co je nám platné toto zjištění, když se nám mezitím z oslavných a souhlasných tanců kolem jejich obětních ohňů chronicky zamotala hlava. Jsme plni jedů, které do nás nalili (a které se pěkně spojily s dryáky komunistických mocipánů, jichž jsme doslova přepiti na generace dopředu). A oni zase tolik zbohatli z obětin, které jsme jim skládali k nohám, nebo které si otevřeně či skrytě bez dovolení brali, že nás mají doslova na tácu.
Podle toho vypadá i odpor vůči současné politice. Že by mě nějak nadchly demonstrace na Václavském náměstí a projevy tam exhibujících řečníků, tak to mě tedy nenadchly, ba naopak. Především mi připadá ne zcela spravedlivá otevřená nenávist vůči současné vládě. Ta upřímně řečeno ne příliš obratně vybírá žumpu, kterou naplnily kabinety předchozí, ať už „pravé“, tak „levé“. A je dost omezena, protože v tom svinstvu stojí zabořena až po kolena, zdali ne až po uši. Nenazývám dělání hromosvodu z tohoto establishmentu docela nespravedlivým, protože někteří z něho se na minulém hnojení více či méně podíleli. Ale úplně v pořádku se mi to nezdá. Jenomže terč se najít musí. Také se mi nelíbí jednoznačná podlézavost vůči davu některých politiků i „politiků“, kteří se chtějí po zádech občanského rozhořčení vyšplhat k moci nebo alespoň k jejím drobtům. Též intelektuální a civilizační vybavenost některých „tribunů lidu“ ve mně vyvolává pocity, oscilující od trapnosti k děsu.
Vcelku úroveň současného občanského vzmachu je přibližně stejná jako nivó dnešní politiky. Ale co také čekat? Jak už jsem připomněl, nacistické ani komunistické časy úroveň kritického myšlení a jeho projevů jaksi nezvyšovaly. A po návratu svobody? Politici velmi dobře vycítili, že jsou v nás komunistické návyky jako v koze. Že prorostly zdi našich domovů. Uložily se do našich mozků a srdcí. A velmi šikovně s tím začali manipulovat: kdo kritizoval jakýmkoliv způsobem a z jakýchkoliv pozic politiku či chování tzv. pravice, byl striktně smeten do společenské stoky označením „levičák“, ba „komunista“. Když se začalo kyvadlo politických poměrů přechylovat, znělo podobně z úst představitelů tzv. levice: „Kritizuješ nás? Tak to jsi určitě pravičák, přítel okrádání lidu!“ A drzoun měl také hotovo.
A my jsme to pořád žrali a učili se to, respektive „demokratičtí“ politici v nás prohlubovali totalitní a totalitářské návyky, protože se jim to hodilo do krámu. Co potom čekat od rozzlobených lidí? Česká politická scéna nemůže tím být překvapena: sklízí jenom to, co bylo už dávno zaseto a co ona svojí arogancí a pohrdáním zdatně podporovala v růstu. Připadá-li dnešním a nedávným vládnoucím politikům lidový odpor nekoncepčním, obhroublým, ba vulgárním, bezobsažným, nechť si připomenou Gogola: „Nenadávej na zrcadlo, máš-li křivou hubu!“ A politici opoziční, kteří mají pocit, že se jim to hodí do krámu a radostně si mnou pacičky, by si měli uvědomit, že budou-li si na tomhle přihřívat polívčičku, popálí si potměšilé čumáčky. Časem se toho (a v možná drsnější podobě) dočkají sami.