Nejsem doopravdy žádný „eurohujer“, jak teď vytvořili euroskeptici (krycí jméno: eurorealisti) novou nadávku. Hledím na některé bruselské kejkle s velkým nadhledem, občas až s nedůvěrou, ba znechucením. Ovšem způsob, jakým se chová česká vláda, potažmo její premiér Petr Nečas, k evropské smlouvě o rozpočtové disciplíně, „zdá se mi poněkud nešťastný“. Nebo spíše tragikomický. Jako bychom hráli Naše furianty v kostýmech Chytré horákyně. Zahaleni v síti jakýchsi „národních zájmů“ bušíme pěstičkou do stolu. Věru zábavné. Kdyby to nebylo nebezpečně hloupé.
Pravda, ekonomické přerozdělování není právě tržní, do značné míry svazuje, částečně zbavuje tzv. suverénního rozhodování. Ovšem zdá se mi, že každé přerozdělování řízené odjinud než od nás, je pro omílané „národní zájmy“ výhodnější, než „české“ zacházení s veřejným majetkem. Jak skončila hra s „rodinným stříbrem“, můžeme právě teď vidět na dohře případu plzeňské Škodovky. Také loupeživá parcelace zdrojů z obecních pokladen, provázená korupcí, která překonala jakoukoliv myslitelnou a „v místě obvyklou“ výši zlodějny, je zřetelná. Z tohoto pohledu se kritika „bruselského přerozdělování“ jeví jako očividná drzost.
Když kdysi zdejší občané souhlasili se vstupem do EU, bylo bezpochyby jedním z hlavních důvodů přesvědčení, že jakási „vyšší moc“ zastaví místní rozkrádačku ve velkém. Bohužel, na zdejší veksláky, převlečené do obleků kapitalistů a manažerů (a také politiků), byl i Brusel krátký. Respektive neměl žádnou zákonnou moc dosáhnout na ně. Ovšem ony „přerozdělované“ peníze z evropských fondů si umí uhlídat.
Je to, doufejme, spekulace příliš odvážná, ale snaha nějakým způsobem odtrhnout se od Evropské unie, či alespoň zvýšit svoji pseudonezávislost na ní, souvisí možná se skutečností, že jak se ukázalo, nedokážeme, nebo spíše nemůžeme s evropskými penězi zacházet „po svém“. Tedy, že si jejich zdroj dává velký pozor na rozkrádání. A k čemu je nám potom EU, když se nenechá hezky po česku podojit, že?! Lepší tedy ve jménu „národních zájmů“ nechat si všechno v domácí pokladně a podomácku s tím nakládat. Co je doma, to se počítá… Tedy: lépe uloupí.
Stáváme se pro Evropskou unii nedůvěryhodnými. Na první pohled to vypadá, že jsme myš, která řve. Možná ale jsme krysou, která chce opustit loď. Tváříme se, že chceme utéci z pasti, připomínající RVHP, jak hlásají na Hradčanech. Ovšem přehlížíme stále, že svět je pořád rozdělený. To se jenom chvíli zdálo, že není. Ideologie nejsou nositelkami imperiálních zájmů. Většinou spíše jejich zástěrkou. Napoleon se tvářil, že vyváží liberté, égalité, fraternité, ale šlo jen o velmocenské tužby a ukojení ješitnosti prcka z Korsiky. Hitler hlásal nacionální socialismus, ale v pozadí stála uraženost superstátu z porážky ve Velké válce. A bolševický internacionalismus? Pouhopouhé zamindrákované jurodivé rozpínavé velkoruství.
Cui prodest? Kdo bude mít z naší „zvýšené nezávislosti“ či dokonce izolace od EU prospěch? Pokud si někdo z občanů myslí, že český, moravský a slezský tzv. lid, mýlí se. Nejsme Angličané, abychom mohli existovat nezávisle, a také u nás nefunguje common law, pevně tradicemi ukotvený právní systém i obecné právní myšlení. Pokud někdo tvrdí, že jako hrdý samostatný koráb proplujeme mezi všemi možnými Scyllami a Charybdami současného krizemi rozklíženého světa, je blázen nebo podvodník.
Nyní mnozí odpůrci Evropské unie křičí, že je pod kuratelou Německa. Má to jistou logiku: naši západní sousedé nejvíc investují, ekonomicky i politicky, ba morálně, aby evropskou jednotu udrželi. Jsou příliš trpce poučeni z časů, když tomu bylo jinak a oni byli viníci evropské a následně světové tragédie. Navíc příliš bych nekvílel, že se naše národní bohatství rozprodává Němcům, jak činí řada českých „vlastenců“. Jediné podstatné, co od nás koupili, je škodovácko-volkswagenovským motorem zdejší ekonomiky. Co jsme si vyšmelili tady doma navzájem coby „národní stříbro“, je vniveč. Německá stabilní, fungující, a vstřícná ekonomika není nebezpečná. Pouze pro ty, kteří by z ní chtěli nekontrolovatelně týt.
Staneme-li se ovšem tzv. nezávislými na Evropské unii, vstoupíme na blata. Jestli se pokusíme lavírovat mezi mocnými, někdo nás schramstne. Kdopak to asi bude? Hádat smíte jednou. A ruské hospodářství se řídí ještě drsnějšími, vrtkavějšími a více loupeživějšími „nepravidly“ než naše. O politických a zahraničních vztazích raději nebudeme mluvit.
Současný postoj naší vlády a hlavně jejího premiéra (o prezidentovi není snad třeba hovořit) před nás staví velmi neradostnou alternativu do bližší či vzdálenější budoucnosti. Tváříme se, že se nám vůči Evropské unii zase podaří starý švejkovský trik: vlk se nažere a koza zůstane celá. Není tomu tak: my se nenažereme a Evropa zůstane celá. Problém je, že se „suverénně“ nabídneme na talíři „národních zájmů“ k sežrání. Po furiantsku ovšem ještě přidáme hořčici a křen i punč na zapití. A řekneme: Dobrou chuť!
