Ruská agrese zanechala svoji stopu prakticky ve všech sférách ukrajinského života. Vedle ztrát na životě obyvatel a nezměrné bolesti a utrpení přinesla také bezprecedentní míru fyzické destrukce. Zatímco materiální škody jsou průběžně vyčíslovány, ruské invazi padají za oběť – často nenávratně – rovněž ukrajinské kulturní památky nevyčíslitelné hodnoty. Více k tématu v obrazovém materiálu Jana Šíra z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Chrám, v němž si okupanti zřídili svůj vojenský štáb. Bratrská mohyla, jež byla zneuctěna. Divadlo vybombardované i se stovkami ukrývajících se v něm civilistů včetně dětí. Umělecké sbírky, jež byly vypleněny, uloupeny anebo vyvezeny do ciziny. Spálené knihovny. Rozházené archivy. Demontované pomníky. Neuměle rozhrabaná archeologická naleziště. Muzeum vyplavené vodním živlem v důsledku ekologické katastrofy způsobené odpálením hráze. Historická zástavba, místy celé čtvrti pobořené během bojů nebo přímo srovnané se zemí. A mnohé další.
Poněkud ve stínu každodenních zpráv o pohybu jednotlivých armád na frontě či velkých geopolitických analýz zůstává povědomí o dopadech ruské agrese na ukrajinskou kulturu.
Následující fotoreportáž přibližuje osud tří vybraných míst, jež doznala škod a byla zničena v důsledku ozbrojených akcí ruské armády na Ukrajině během poslední invaze. Data pro reportáž byla pořízena během monitorovacích cest na Ukrajině ve spolupráci s charkovskou nevládní organizací Maidan Monitoring Information Centre.
Skovorodynivka: útok na místo posledního odpočinku velikána ukrajinského písemnictví
Hodinu jízdy severozápadně od Charkova na území historické Slobodské Ukrajiny leží obec Skovorodynivka. Vesnice vděčí za svůj současný název velikánovi ukrajinského písemnictví Hryhoriji Skovorodovi (1722–1794), který zde strávil poslední čtyři roky svého života.
Proslul především jako básník a prozaik; jeho Básně charkovské, publikované kvůli carské cenzuře posmrtně, jsou vůbec první sbírkou bajek v ukrajinské literatuře. Svými pojednáními a traktáty přispěl rovněž k rozvoji filosofie, pedagogiky a etiky.
V místě literátova posledního odpočinku vzniklo na jeho počest muzeum – památník národního písemnictví. Memoriální komplex zaujímá plochu osmnácti hektarů. Z architektonického hlediska představuje jedinečnou syntézu historických památek, krajinářství a monumentálního umění.
Dominantou památníku je budova domu Kovalevských, původně zahradní pavilon. Právě zde žil a tvořil myslitel ke sklonku svého života.
Koncem roku 2022 si měli Ukrajinci připomenout třísté výročí ode dne Skovorodova narození. K této události památník započal rozsáhlé restaurační práce.
K samotným oslavám již nedošlo. Dne 6. května 2022 se stal památník terčem raketového útoku.
Cílem útoku byla budova muzea – centrální objekt memoriálního komplexu. Dům utržil přímý zásah.
K útoku Rusové použili protilodní střelu typu Ch-35 s plochou drahou letu. Tento typ raket je vybaven aktivním radiolokačním naváděním, nacházejícím uplatnění v závěrečné fázi letu. V důsledku zásahu zůstaly z budovy muzea, sestávajícího ze čtyř expozic, prakticky pouze obvodové zdi.
Navzdory tomu, že Skovorodynivka nikdy nespadala do zóny aktivních bojových operací, pouze nezdolnou péčí a prozíravostí zaměstanců památníku byly nejcennější muzejní exponáty zavčasu uklizeny do bezpečí.
Zbytky objektu byly po útoku provizorně zakonzervovány. Na obnovu památníku vypsaly úřady celonárodní sbírku.
Huljajpole: úder na rodné město anarchistického revolucionáře
Přesuňme se o několik stovek kilometrů na jih, na území Záporožské oblasti. Asi dvě hodiny jízdy jihovýchodně od stejnojmenného oblastního centra v údolí říčky Hajčul leží kdysi malebné městečko Huljajpole.
Město bylo založeno v roce 1785 jako předsunutá vojenská osada s cílem kolonizace zrušených záporožských kozáckých volností za vlády ruské imperátorky Kateřiny druhé. Historické centrum města tvoří architektonický ansámbl původně převážně kupeckých domů z konce devatenáctého a počátku dvacátého století, jež dodávaly místu nenapodobitelný vibe.
Veškeré fotografie v této sekci byly pořízeny ještě před pádem města pod ruskou kontrolu na počátku roku 2026 a s největší pravděpodobností neodrážejí aktuální stav vyobrazených objektů.
Ve známost přesahující hranice ukrajinských území vešlo Huljajpole ve spojitosti se jménem svého nejslavnějšího rodáka – radikálního anarchisty, revolucionáře a povstaleckého vůdce z dob ukrajinské revoluce (v sovětsko-komunistické historiografii častěji období „ruské občanské války“) Nestora Machna (1888–1934).
Po letech věznění, jež strávil pro obvinění z terorismu v carské káznici, se Machno v březnu 1917 vrátil do rodných končin, aby zde dál rozvíjel revoluční činnost.
V roce 1919 utvořil Machno ukrajinskou revoluční povstaleckou armádu. Ta v dobách svého největšího rozmachu měla ve zbrani na sto tisíc mužů, vesměs drobných rolníků a chudiny, a operovala v obšírném prostoru vymezeném toky řek Dněstr a Don s městy jako Jekatěrinoslav (dnes Dnipro), Aleksandrovsk (Záporoží), Mariupol, Melitopol či Berďansk.
V různých fázích války se tam zapojila do bojů proti jednotkám bělogvardějského generála Antona Děnikina, bolševické Rudé armádě i oddílům Direktoria, tedy proti tehdejší kyjevské vládě, která ideály anarchokomunismu nezastávala.
Huljajpole Machno učinil centrem machnovščyny (v ukrajinštině častěji svobodné území – Vilna terytorija), budované čistě podle zásad anarchokomunismu. Šlo patrně o jeden z prvních moderních pokusů o uskutečnění anarchistických ideálů vůbec.
Místní městské muzeum schraňovalo do ruské plošné invaze v roce 2022 vůbec největší sbírku exponátů vztahujících se k životu a dílu Nestora Machna. Na Den nezávislosti Ukrajiny 24. srpna 2024 se stalo terčem ruského dělostřeleckého útoku.
V roce 1921 bylo svobodné území machnovščyny definitivně pohlceno rusko-bolševickým projektem takzvané Ukrajinské sovětské socialistické republiky.
Machnův odkaz na Ukrajině nicméně žije dál a zosobňuje nepoddajný duch místního kraje. Heslo machnovců Volja abo smerť (Svoboda, nebo smrt) si během poslední války s Ruskem osvojili obránci Ukrajiny prakticky všech společenských skupin a politických proudů napříč.
Lvov: ničení památek ukrajinského osvobozeneckého boje
Poslední zastávkou bude oblast východní Haliče, konkrétně Lvov a okolí, coby kolébka moderního ukrajinského nacionalismu.
Největší město na západní Ukrajině sice dělí od aktuální frontové linie na východě vzdálenost přes tisíc kilometrů. Ani to jej neuchránilo před tím, aby se stalo terčem nepřátelských útoků. Ne náhodou se tyto útoky soustřeďují na místa spojená s dějinami ukrajinského národně osvobozeneckého hnutí a jeho nejvýznačnějšími představiteli – zde Romanem Šuchevyčem.
Roman Šuchevyč (1907–1950) patří k čelným představitelům ukrajinského národně osvobozeneckého hnutí. Čestné místo v panteonu bojovníků za nezávislost Ukrajiny si vydobyl především coby povstalecký velitel.
V roce 1943 utvořil Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), jež bojovala jak proti nacistickému Německu, tak proti Sovětům a jejich proxies, a byla rozhodující vojenskou organizací ukrajinského národního hnutí odporu zejména v oblastech východní Haliče a Volyně, kde Ukrajinci bojovali rovněž proti Polákům. Odkaz OUN a UPA zůstává i mnohá desetiletí po konci války polarizujícím momentem ve vztazích mezi Ukrajinou a Polskem.
Po porážce třetí říše a inkorporaci zbytku ukrajinských území do Sovětského svazu pokračoval coby velitel UPA v ozbrojeném odporu proti sovětské moci až do své násilné smrti v roce 1950.
K místům, kde se uchovávala paměť o legendárním povstaleckém veliteli, patří obec Bilohoršča na západ od Lvova, od 70. let součást katastrálního území města. Právě zde, v zakonspirovaném obydlí podzemního štábu Organizace ukrajinských nacionalistů, svedl Šuchevyč svůj poslední boj s ozbrojeným komandem sovětské státní bezpečnosti.
Po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny byl dům č. 72 v Bilohoršči – místo generálovy hrdinské smrti – přeměněn na muzeum.
Budova o dvou podlažích nabízela návštěvníkům pět tematických sálů obsahujících exponáty z generálova života, jakož i oddělený půdní úkryt se zakonspirovanou domácností, restaurovanou do stavu připomínajícího ten, v jakém ji obýval Šuchevyč v letech 1948 až 1950, než vstoupil ve svůj poslední boj.
Muzeum bylo v důsledku zásahu ruských bezpilotních prostředků na počátku roku 2024 srovnáno se zemí.
K momentu obhlídky místa činu probíhaly práce na přípravě projektu obnovy muzea a přilehlých pozemků. Výsledný projekt vzejde z vypsané celonárodní soutěže. Náklady na obnovu památky na sebe vzalo město Lvov.
K útoku na památku došlo dne 1. ledna, v den nedožitých 115. narozenin vůdce Organizace ukrajinských nacionalistů Stepana Bandery. Během téhož vzdušného útoku na Lvov byla zasažena i budova lvovské polytechniky v nedalekých Dubljanech, již Bandera navštěvoval jako student – dnes jeho muzeum.
Veškeré zmapované případy se vztahují k památkám ležícím na území Ukrajiny, jež bylo k momentu návštěvy pod kontrolou ústřední vlády v Kyjevě.
Probíhající válečný konflikt a pokračující okupace části území napadeného státu neumožňují provádět dokumentaci škod na místě v zóně aktivních bojových operací a na územích nacházejících pod ruskou kontrolou.
U některých dat je navíc nutno počítat s tím, že vzhledem k rozšiřování zóny konfliktu a posunům frontové linie již neodrážejí aktuální stav.
Místa paměti
Vybraný vzorek si z pochopitelných důvodů nečiní nárok na reprezentativnost. Nepostihuje tak celou paletu tohoto chování ve všech jeho formách a projevech.
Je nicméně dostatečný na to, aby dovoloval učinit si základní představu o tom, jakému tlaku ukrajinský stát v současnosti čelí v oblasti ochrany kulturního dědictví. A také o povaze útoku, jemuž jsou Ukrajinci coby svébytný národ s vlastní kulturou vystaveni v důsledku ruské agrese.
Ilustrované příklady nebyly vybrány náhodou. Představují současně místa paměti. Jsou to místa, jež mají zvláštní symbolický význam pro dané společenství. Podtrhují kolektivní povědomí o jeho minulosti, pocit sounáležitosti jeho jednotlivých členů a jeho svébytnou identitu jako celku.
Všechna zároveň spojuje silný osobní příběh, a s tím i pociťované emoční pouto, jež dotčený národ k historickému místu váže.
Útoky na památky zakazuje válečné právo
Útoky na civilní cíle, kam památky kulturního dědictví z definice patří, zakazuje válečné právo. Kulturní památky požívají přitom v souladu s mezinárodním právem zvláštní ochrany.
Ničení památek a s tím spojené vymazávání kultury tak může představovat porušení norem mezinárodního humanitárního práva, a jako takové naplňovat podstatu vybraných trestných činů podle mezinárodního práva, zejména válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, případně nasvědčovat také genocidnímu záměru.
Počet válečných zločinů, jež v souvislosti s ruskou agresí registruje úřad generálního prokurátora Ukrajiny, se k momentu psaní článku již blíží hranici 230 tisíc.
Kolik jich z toho připadá přímo na ničení kulturních památek, nelze ze souhrnných statistik vyčíst. Jak ale vyplývá z registrů škod, půjde již dost možná o čtyřmístné číslo, což je prakticky mimo možnosti jakékoli justice – národní či mezinárodní – plně vyšetřit, stíhat a odsoudit.
Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO) podle posledních údajů z poloviny dubna verifikovala 526 případů poškození kulturních památek na Ukrajině v souvislosti s probíhajícím ozbrojeným konfliktem.
Ruská federace, pokračovatel Svazu sovětských socialistických republik, je členem UNESCO.
