Lid bude mít svého prezidenta. Lid, nyní se více říká občané a čím dál častěji národ, má na to právo. Vždyť Demokracie, řecky δημοκρατíα, je (jak už název napovídá a jak vám sdělí každá lidová encyklopedie) jeho vláda. Demos = lid, přece. Kratein = vládnout, přece. Lidu se vláda navrátí do jeho rukou. Tak si to přál už učitel národů Jan Ámos.
Nechceme, aby nám hlavu státu pomazanou vybírali nějací námi zvolení šašci, volal lid. My, drtivá většina, nejlépe víme, kdo má být panovníkem, sedícím na staroslavných našich Hradčanech. Přímá volba je přímá volba, v té nás nikdo nevyšplouchne.
V Athénách, jimž se říká kolébka lidovlády, měli takový vynález. Ostrakismus se tomu říkalo. To každý občan dostal hliněnou střepinu a na ní mohl napsat jméno člověka, zpravidla nějakého papaláše, o němž si myslel, že městu škodí, a když ten darebák nebo nebožák (jak se to vezme) dostal dostatek hlasů, poslali ho na nějakou dobu do vyhnanství. Jednou se také konal tento střepinový soud a řeč mezi lidem šla o Aristeídeovi. Což byl jeden z vůdců vítězné bitvy u Marathonu a také úspěšný aténský politik. Sám Aristeídes šel po tržišti a tu k němu přistoupil negramotný muž, který ho požádal, zda by mu nenapsal na střepinu jméno toho, kdo má být dle názoru negramoty vyhnán z obce. „A jaké jméno tam chceš vepsat, dobrý muži?“ zeptal se Aristeídes. Muž, který ho zcela zřetelně neznal, řekl: „Aristeídes!“ Kandidát vyhnanství nehnul brvou, vepsal svoje jméno na střepinu a položil ještě jednu otázku: „A co zlého ti ten Aristeídes udělal?“ „Nic,“ řekl chlápek, „ale už mě dlouho leze na nervy, jak se o něm pořád pějí chvály, jak je dobrý a schopný…“
Tak nejspíš smýšlel všechen aténský lid, nebo alespoň jeho „drtivá většina“, jak už řečeno v jiné souvislosti. Aristeídes táhl z Athén. Krásná to ukázka přímé demokracie.
Lidé toužili volit si svého prezidenta přímo. Politici jim toto šidítko nabídli. Lid si myslí, že ten pán na Hradě je všemocný a že nás spasí, protože vyžene všechny darebáky, zloděje a podvodníky. Inu, nespasí a nevyžene. Nemá tu moc. Bude sedět na Hradě, přijímat delegace a občas něco směrem k podhradí zažvaní. Pokud věříte, vážení spoluobčané, že si zvolíte někoho, kdo nasedne na kůň, dojede k Blaníku, vyzve klimbající rytíře ke spolupráci a vytáhne v jejich čele se svatým Václavem jako polním kurátem a Janem Žižkou coby velitelem úderné roty vyčistit tuto zemi, mlékem a strdím oplývající, jste ještě naivnější, než jsem si myslel. Ten, jehož si zvolíte s takovým nadšením a s pocitem, že máte moc rozhodovat dokonce o hlavě státu, usadí svůj zadek tak nanejvýš do prezidentského auta a položí věnec u hrobu Neznámého vojína.
To jenom na chvíli si budete myslet, že jste rozhodli o důležité figuře. Prastará česká touha, aby se císař pán nechal korunovat také českým králem, dlouho nevyslyšená, transformovala se prostřednictvím Tomáše Garrigue Masaryka do ztotožnění prezidenta s monarchou. Funkce hlavy státu získala nebývalou vážnost a ta se pak přenáší na osobu, jež ji vykonává. Ne tedy – až na výjimky – že by osobnost dodávala československému a českému prezidentství prestiž a úctu. Naopak – ve většině případů – tato funkce často dodává alespoň jakýs takýs význam poloosobnostem, ba podosobnostem, které ji v naší historii zastávaly. Občané nyní tedy dostanou obrovskou a nezapomenutelnou příležitost vyvolit si kohosi v podstatě nevýznamného, který bude sedět na významném místě, vznášejícím se nad Prahou. Pochybuji, že lid, jak ho tak znám, si vybere někoho, kdo mezi uchazeči bude stát skutečně za to. Zatímní, byť nereprezentativní, ankety můj názor potvrzují. Stačí si řádně třepit pysk voláním, že se tu krade, a hned adeptovi naskakují body.
Také se velmi těším na okamžik, kdy onen lidem zvolený prezident svůj volící lid nějakým způsobem zklame. Že totiž se zloději nezatočí, daně nesníží a pečené holuby do hub nevloží. Lid, občané, národ je totiž směsice, jejíž mínění je neobyčejně vrtkavé. Ne nadarmo Karel Čapek napsal: „Je jenom jeden druh mínění, které je ještě horší, nesmyslnější, chatrnější a neslušnější, než vlastní mínění; a to je veřejné mínění.“ V občanstvu, nespokojeném s vlastním zvolencem, vzedme se zlobná vášeň. O to větší, že si kolektivní podvědomí uvědomí, že to byl vlastně omyl samotného svatého lidu, když na trůn dosadil takového liknavce a budižkničemu, ba možná lumpa. Měli bychom si pro jistotu ještě vybojovat, že když se nám náš vyvolenec nějak zprotiví, hned můžeme k urnám a šup s ním z Hradu. Jako se Slavatou a Martinicem.
Vůbec nejlepší by bylo, kdybychom si mohli prezidenta z výtěžku nějaké veřejné sbírky koupit. A nevyhoví-li našim tužbám, mít právo ho prodat. Byť se ztrátou.
Je věru zábavné všechno to, co se strhlo okolo přímé volby prezidenta republiky. Jestli mají ti, kdož se o tento způsob volení tak drali a tolik po něm toužili, pocit, že po tom Velkém Dni Lidového Rozhodnutí bude všechno jinak, mýlí se. Na Hradčanech bude sedět nějaký človíček, na kterého bude lid nadávat. Lid to tak přece dělá.
