Správná bohyně Justitia se zobrazuje se zavázanýma očima. To aby dala najevo, že neměří podle toho, co vidí, ale jak cítí, že se vychýlily váhy v její ruce. Je symbolem, že dobrá justice by neměla být zaujatá, neřídit se city a vlivy, ale jen a jen právem a spravedlností.
Naše spravedlnost má ovšem, zdá se, oči ne jen nezakryté, ale velmi bystré, ba vykulené. Mžikající na všechny strany, odkud přijde ten pokyn, názor či dokonce, nechci se rouhat, přímý příkaz. Nebo že by snad prebenda? Jako se nechci rouhat, nerad bych i křivdil. Věřím, či jsem přesvědčen, že většina zdejších soudců, státní zástupců i advokátů a dalších osob, držících v rukou ony pomyslné váhy a meč, není ani součástí mafie, jak párkrát zaznělo, ba ani nějakých jen tak prostě neorganizovaně nepoctivých nebo neschopných. Ovšem cosi shnilého v českém spravedlivém soukolí páchne. Spíše by se dalo říci, že smrdí.
Už například jenom boj o státní zástupce, řešený na půdě stranických sekretariátů, nezdá se být už pouhou indicií, ale blíží se důkazu toho, že politická moc zasahuje do výkonu spravedlnosti prostřednictvím státních zástupců velmi intenzivně. A k těm, kteří se jí postaví, je nemilosrdná.
A že by k tomu soudci byli zcela imunní? Že by oni nepropadali svodům z podnikatelských kruhů a tlakům z prostředí politického? Přitom demokracii má zaručovat trojice sloupů: zákonodárného, výkonného a soudního. Měly by být na sobě nezávislé. U nás se zdá, že jsou v mnohém spleteny jako třípramenná pomlázka. O té se říká, že když ji po šlehacím výkonu zasadíte, může zakořenit a růst jako svázaný kmínek. Mnohokrát jsem to zkusil, nikdy se nepodařilo. V našem případě se ale zdá, že toto objetí, měnící se v pevný srůst, je možné. Ba pro někoho nutné. To aby se daly dělat lumpárny beztrestně či alespoň, aby se spravedlnost ke svému cíli belhala, kulhala, motala jako opilá. Vždyť – jak všechno, v čemž jsou zapleteni lidé s „místním významem“ - trvá tak dlouho… K rozsudkům cesta pomalu na jednu generaci. Zda se k nim vůbec dokráčí.
Však ony ty podivné plzeňské studie taky nebyly nejspíš samy od sebe. Jestli to nebyl promyšlený (módně sofistikovaný) plán: my tě necháme zlehka vystudovat a ty nás potom budeš ještě víc zlehka žalovat a soudit. Je to jako podobné pověsti o třech prutech Svatoplukových. Ovšem tam se ve jménu dobré věci tři pruty – bratři – nespojily. V naší současné právnické cause, o níž se rozhodně nedá říci, že by byla mravně příkladná, jsou v pevném objetí. Takové hezké propojení: bratr právník, bratr politik, bratr podnikatel. Ruka ruku myje, jeden kmen druhý kmen podpírá. Vrána vráně oči nevyklove. Chcete-li to v řeči Justitie, pak: Cornix cornixi oculum non confodit. I proto nemusí mít ta kukadla zavázaná. Nic jí nehrozí.
I když leckteré všeobecně známé zajímavé případy padají ze stolu tribunálů nebo se k nim ani nedostanou, či končí osvobozujícími rozsudky, volají do nebe, nic se nestane. A v nejhorším zasáhne sám Deus ex machina – Bůh na stroji. Ne, že by k tomu svinčíku vyslal božího posla provázeného výstražným hromem. Naopak: usměje se, pohladí, milost udělí.
K tomu přičtěme často zvláštní postoje řady zástupců justice k procesům s těmi, kteří v minulém režimu zřetelně porušili i tehdejší zákony. Jako by se nehledaly paragrafy a činy proti nim, ale obezličky, jak spravedlnost obejít. Což nemá, prosím, nic společného s polehčujícími okolnostmi…
Říkáme často o sobě, že jsme národ Švejků. Že přečůrat umíme kde koho a kde co. Myslím, že to tak funguje i v české právní mašinérii. Znovu, abych byl spravedlivý: jistě ne u všech, ba ani ne u většiny. Ale ta šikovná mazaná menšina má velký rozmach a překryje všechno ostatní. Podezření se u lidu obecného, který – jak známo – rád zevšeobecňuje, rozšiřuje na celý cech žen a mužů spravedlnosti. Měli by si mezi sebou udělat pořádek a ne si pořád stěžovat, že jsou mediálně deptáni a zlehčováni. Vždyť za svoje platy a „nezávislost“, která se ukazuje být začasté velmi závislá, bojovali jako lvi. Tak proč ne za svoji pověst? Neučiní-li tak, a to veřejně, budou i ti poctiví stále více a častěji podezíráni, že patří do party sloužící Justitii, která dlouho vykulenýma očima pátrá, jak by zamázla nějakou lumpárnu a taky na to, co jí to vynese. A zrak si zakrývá pouze v okamžicích, kdy se má podívat, jak se zhouply její váhy. Ostatně: zda už nepoužívá cinklá závaží.
