Dlouho jsem souhlasil s tezí, že nelze stavět na nějakých proměnách lidí, jejich polepšování a zlepšování, nadřazovat to nad systém. Myslel jsem si, že dobrý systém časem překoná problémy s nedobrými a nedokonalými lidmi a jaksi „systémově“ vše vyřeší. Mýlil jsem se.
Už dlouhou dobu se vede debata o tom, zda se už demokracie, zejména její zastupitelská podoba, nevyčerpala. Jestli není „vyhořelá“, jak se módně říká. Hledají se všelijaké cesty, jak tento řád nahradit, proměnit jeho strukturu a fungování. Nevím, ale spíš se mi zdá, že systém je v tom nevinně. Že vyměnit by bylo třeba lidi. Ti totiž vyhořeli, těm se podařilo systém vytunelovat a udělat z něj dojnou krávu pro ty, kteří do něj vnikli a dále pronikají. A ostatní je v tom oddaně podporovali. Někteří, bohužel, stále podporují.
Systém přece nemůže za to, že z politických stran se staly jakési společnosti s ručením omezeným, které od doby „opoziční smlouvy“ dokonce vytvářejí kartely, jimiž vyřazují ostatní ze svobodné politické soutěže. To není omezeno pouze na politiku, ta je úzce napojena na kšeft, a tedy je stejně tak oklešťován svobodný trh. V tomto svérázném „tržním prostředí“ nevítězí nejlepší s největším konkurenčním potenciálem, nýbrž „podnikatel“ nadaný schopností nejšikovnějšího parazita sajícího z veřejných zdrojů.
Systém nepokřivuje lidi. Platí to naopak.
Premiér Petr Nečas řekl, že státní zástupkyně Lenka Bradáčová měla úzké vztahy s Jiřím Paroubkem. Buď lže, nebo má pravdu. Třetí možnost není. Obě uvedené alternativy jsou malér. Předseda vlády je všechno jiné, jenom ne zbrklý politik. Uvede-li tedy jako relevantní argument propojení funkce státního zástupce a politika za účelem poškození politiků jiných, přikyvuje na tvrzení o existenci tzv. justiční mafie. To by ovšem neměl utrousit jenom tak koutkem úst, aby obhájil špatně vysvětlitelné odvolání ministra Jiřího Pospíšila, či aby svoje rozhodnutí alespoň podpořil. Je-li tomu tak, jak Nečas říká, ptám se ho, co dělal celou tu dobu, co se pohyboval ve vrcholné politice. A není-li, je místo na dotaz, proč do veřejného prostoru zanáší svým výmyslem ještě větší marasmus, než v něm je.
Nejděsivější ovšem je, že to vrcholný muž naší exekutivy řekl, jako by požádal v restauraci o chleba. Prostě tak to z něj vypadlo. Jako by to bylo možné, ba jisté, že u nás tři základní sloupy demokracie – moc výkonná, zákonodárná a soudní – tak pěkně spolupracují. Jako by neměly existovat nezávisle na sobě, ne se vzájemně ovlivňovat. A už vůbec ne vyvíjet na sebe nátlak. Od státní zástupkyně je už jenom krok k soudcům. Je to tedy tak, že naši soudci soudí podle svých politických sympatií a antipatií? Že spravedlnost kráčí temnými uslintanými partajními stezičkami? No, nazdar, musí si říci muž a žena z ulice: To jste nám ten demokratický systém pěkně zpotvořili! Ale má-li rozum, musí dodat: Jenomže ten systém sám za to nemůže! To vy, ti, které jsme dobrodušně zvolili, aby ho naplňovali. Jenomže politici zřejmě místo naplňování zásad demokratického zastupitelského systému naplňují svou touhu po moci a svoje kapsy. Navíc, zdá se, vědí, že to tak všeobecně běží. A nějak se za to už ani nestydí. Neskrývají to.
Vytváří to atmosféru nedůvěry a pochyb. Jako úvaha na základě premiérova výroku se nabízí: je-li Bradáčová jedna ruka s nějakým politikem, nehodí se to politikům z jiných táborů a dosadí si na toto důležité místo někoho, kdo má techtle s nimi. Neboť nikdo z nich mi nebude tvrdit s Tornado Lou, že je jiný, lepší. Všichni mají stejné mateřské znaménko velikosti mexického dolaru. Padouch nebo hrdina, všechno jedna politika, jejíž představitelé začasté zneužili systém, aby si nás a naši zem hanebně propachtovali. Výjimky, jimž se omlouvám, jenom potvrzují pravidlo.
Měnit systém není třeba. Je potřeba změnit ty, kdo by ho měli naplňovat, a tento svůj úkol, svoje poslání, neplní, nebo tak činí špatně či dokonce jenom pro svoje výhody a ke škodě obce. Taková změna lidí, politických garnitur, stran, které se snad už dostatečně zdiskreditovaly, se nepodaří hned, z minuty na minutu. Všechny řeči o defenestracích jsou hysterické pivní bláboly. Chce to trpělivost, vůli a neústupnost. Někdy možná až zdánlivě nekonečné. Nicméně cokoliv jiného vede do pekel. I když občas vzkypí v člověku touha jít někam na náměstí a řvát a řvát a řvát.
