Když AC Sparta prohrála doma s Příbramí, tvářili se někteří sparťané jako nechápavci: „To přece není možné, hráli jsme dobře, ba na jaře nejlépe! A prohráli jsme!“ Kroutili hlavami, až si je málem uvrtěli. Dokonce z úst některých rudých zazněla stížnost na nepochopitelnou nepřízeň osudu, ba nebojme se říci, že samotných bohů. Člověk by až mohl mít pocit, že cosi iracionálního navštívilo velkou Letnou, aby tamním nadlidem uškodilo a zabránilo jim porazit nepatrný klub odkudsi z venkova.
A při tom to je tak prosté, drahý Watsone, řekl by Sherlock Holmes: fotbal se hraje na góly, ne na kdyby. Střelba je součást hry. Pokud by nějaký houslista šmidlal smyčcem jako o život, čině při tom nejkouzelnější pohyby, předváděl geniální prstoklad a tóny by nezazněly, sotva by někdo řekl, že hraje jako Paganini.
Jiří Jarošík prohlásil, že místo toho, aby Sparta vedla v tom zápase po prvních deseti minutách 3:0, po první půli prohrávala. „Příbram dala náhodný gól, takhle to netrefí už deset let. To nás dost vykolejilo,“ dodal. Myslel tím Šlapákovu patičku. Zábavnou pro všechny kromě Sparty a jejích fanoušků. Dalo by se to brát, kdyby před tím, po zápase s Viktorií Žižkov, sparťanský stoper po zápase prohlásil: „Mohli jsme klidně prohrávat, ale pak jsme dali náhodný gól, jaký nedáme deset let. To Viktorku dost vykolejilo.“ Nelhal by. Přikrylova branka v onom zápase bylo čisté ukopnutí a pro Spartu v těch chvílích fotbalového trápení, které předváděla, doslova dar shůry. Spekulovat jako Sparťané po Příbrami po tomto zápase s Viktorií a (hoši z Letné, teď ruku na srdce!) po řadě zápasů předtím, mohli bychom tvrdit, že Sparta nemusela být v čele ligové tabulky už dávno. Navíc je Jarošíkovo vyjádření hrubou neúctou vůči soupeři. Lze ho zařadit do velmi trapných výroků po prohraných zápasech, jimiž se to kolem nás ve všech sportech jenom hemží: „Prohráli jsme si to sami!“ Ubohá povýšenost. Jako by mluvčí chtěl říci, že jen my, my a my rozhodujeme o výsledku. Sok není nic. On nás přece porazit nedokáže! To jenom my, všemocní… Jak lépe by zaznělo: „Oni byli lepší!“ Jak by bylo povznášející, kdyby se zdejší sportovci drželi prastaré modlitbičky: „Popřej mi, Pane, abych v boji, který jde životem, měl odvahu udeřit a riskovat. Mám-li vyhrát, dej, aby to bylo dle zákona a má víra a čest se udržely vysoko. A mám-li prohrát, dej, abych dovedl stát u cesty a pozdravit vítěze, až půjde kolem.“
I nedávné občasné sparťanské povýšené názory vůči stále ještě rozklížené Slavii: „Kdyby vám nezachytal ten Berkovec, dostali jste v derby trojku, ne-li bůra!“ jsou jaksi irelevantní. Fotbal, pokud vím, hrává jedenáct lidí. A brankář je jeden z nich. Jeho úkolem je chytat, ne pouštět. Právě tak blbé by bylo, kdyby nějaký slávista říkal: „Kdyby to ten Přikryl nedorazil, tak jste prohráli…“
Také se stále častěji ozývají stížnosti sparťanských fanoušků (některých!), že rozhodčí, řízení paní Damkovou, s temnou Berbrovou rukou v pozadí, připískávají soupeřům hochů z Letné (zejména Plzni). I to je poněkud trapné. Takhle si historicky mohou stěžovat v podstatě všichni, kdo kdy soupeřili se Spartou, už po desetiletí. Známé úsloví, že kdo jede na Spartu, prohrává 0:2 už v Průhonicích, nevyplývalo pouze z toho, že jak si myslí příznivci rudých, budila jejich železná jedenáctka takovou hrůzu svým výkony a sebejistotou. Byl tam také červík nejistoty z toho, jak je zápas „ošéfovaný“. A mohlo by se pro to snést příkladů nejen z časů vlády jedné strany, ale i z následných dob pluralitních. Stačilo by pečlivě zalistovat v paměti nebo v análech.
Jedinou sparťanskou odpovědí na podobné stesky a výtky bylo, že to je prostě a jednoduše závist vůči nedostižně nejlepšímu rudému lídrovi. Hodně to připomíná situaci ve zdejším veřejném prostoru: řekne-li někdo, že mnoho movitých si svůj majetek „nakorumpovalo“, abychom prostě a sprostě neřekli: nakradlo, zazní z jejich řad okamžitě pohrdlivá poznámka o „typicky české závisti“. Ze stejného soudku je sparťanské nabubřelé odkazování kritiků jejich jakéhosi vyššího společenského standardu a benevolentního rozšíření pole jejich možností oproti ostatním do stejných dějinně národních závistí.
Podobně soudného člověka nebaví neustálý mediální tlak, vyvolávají pocit, že skutečnost sparťanských proher a umolousaných remíz je čímsi nepochopitelným. Vždyť přece Sparta je nejlepší, tak musí být první! Nechápu, odkud toto přesvědčení pramení. Prý mají letenští nejsilnější kádr. Asi ne, když nevyhrávají. Anebo se ten kádr nedokáže dát dohromady a stále to v něm skřípe. V tom případě ovšem také nejde nazvat Spartu nejsilnějším týmem, protože soudržnost je jedním ze základních atributů dobrých mužstev. Pohleďme na Barcelonu: co by jí bylo platné, že má vynikající hráče, kdyby jim to dohromady neklapalo?!
Sparta by už měla přestat plakat a stěžovat si na nepochopení světa a nepřízeň vyšších mocností či alespoň paní Štěstěny. Její mléko, nad nímž pláče, není přece ještě rozlité. Ovšem pokud by do něj měli sparťané začít fňukat, mohlo by i zkysnout.
