Ještě v době, kdy jsem hrával „malofotbalovou“ Hanspaulskou ligu za staroslavný tým Klub Kopané Kapslovna (KKK) Žižkov, říkával náš kapitán Aleš Lederer, že nejlépe zná lidi, se kterými hrál fotbal. Že na hřišti se jasně ukáže, jaký kdo je. Dost jeho názor sdílím. Tam se totiž nedá moc ošvindlovat. Ani to, že jste švindlíř. Což ovšem platí pouze, jak předesláno, v podmínkách kopané malé. Ne však ve fotbale obletovaném, vznešeném, vrcholovém (alespoň v českém smyslu slova), profesionálním (také v našem velmi, velmi provinciálním vnímání) a reprezentačním.
V této úrovni, zdá se mi, kopanou coby náš nejnárodnější sport lze použít jako příměr i ve „vyšších rovinách“. Dokonce by se dalo říci: „Jaký český fotbal, taková česká politika.“ Nebo naopak. Či dohromady. Nebudu tady uvádět konkrétní paralely a případy, nebylo by dost místa. Stačí si zhodnotit jednotlivé maléry a porovnat týpky, kteří se pohybují v obou příbězích – v tom kopacím a v onom veřejné služby (neboť politika by měla být veřejná služba, nikoliv cesta do Zlatodolu, jak se někteří domnívají). Nemluvě o vedení a účastnících i přihlížejících obou disciplín. Od jejich nejvyšších pomazaných hlav přes řídící orgány, jejich „konstruktivní“ opozici, všelijaké trenéry-manažery až po samotné hráče, nemluvě o fanoušcích, tedy o občanech. Poměry, vztahy a úroveň jako přes kopírák. Fotbalu (a politice) zdar! Sportu (a správě obce) v tomto případě sotva. Jak by k tomu tyto bezesporu ušlechtilé, potřebné a důležité činnosti přišly, být ve stejném pytli jako tamty dvě předchozí, že?
Nyní se čeští poslanci konečně rozhodli dát otevřeně najevo, že náš fotbal a naše politika jaksi jedno jsou. Vytvořili jakýsi reprezentační český poslanecký tým, ba svaz, přesněji „Občanské sdružení Fotbalová reprezentace Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky“. A chystají se zajet do Soči na předolympijský turnaj fotbalových zástupců občanstva a tam ukázat, jak ovládají „českou uličku“ a „malou domů“.
Je chvályhodné, že tento „nároďák“ tvoří zástupci všech politických subjektů. Alespoň nebudou mít problémy se sestavou. Komunista na levé křídlo, člen ODS na pravé. Sociální demokrat na levého záložníka, pravého halva pak bude provozovat bojovník z TOP 09. Vzadu je to jedno, mydlí nás hlava nehlava všichni. Pravda, těžko v našich poměrech volit taktiku, mohou si plést posty, u nás občas neví, jestli pravá je pravá pravá a totéž platí u levé. A to i přesto, že ruka pravá ruku levou často myje. A naopak.
Zase nebudou potíže s přestupy. Umějí to. Tu jdou tam, ondy opět onam. František Straka, to ryzí sparťanské srdce, při svém přechodu na trenérské místo ve Slavii byl oproti českým politikům drobný břídil. A to na něj obě strany plivaly.
Zrovna tak vnitřní domluvy. Ty mají zažité. Když jde o zájmy jejich společného týmu a hlavně jednotlivých hráčů, umějí najít pospolitou řeč vždycky. Jde-li do tuhého, přičiní se k pravidlům (zákonu) nějaký docintek, kterého si nevšimne nikdo ani z táborů těch nejzavilejších klubových rowdies. A je vyhráno.
Čas od času některý z nich přijde a přinese kabelu, která je prý plná zásadních důkazů proti všem ostatním. Včil jim ukážeme a uděláme pořádek! Něco jako ta Křetínského mošna. Nakonec se ukáže, že v ní nic není. Protože kdyby bylo, tak na všechny. A to by poškodilo pověst fotbalu. Nebo politiky, jak chcete. Nakonec se to dá policii, ať šetří. A protože mužové zákona chtějí šetřit hlavně naše nervy, ušetří je nějakých příliš velkých poznání. Tušíte, co by nějaký takový drtivý šok s rozechvělým a křehkým srdcem fanoušků učinil? To si ani nepřejte vědět! Radši. Nejlepší pro vás bude, když nebude znát nic. Pak prožíváte své dny v klidu.
A na tu slavnou poslaneckou reprezentaci prý potřebovali fotbaloví zastupitelští nadšenci pitomých nepatrných šest set padesát tisíc korun. Ze státního rozpočtu. Tedy z našeho. Jestli se někdo diví, měl by si uvědomit, že když jde na fotbal, taky si musí zaplatit. Kopaná přece něco stojí. Z čeho by se „cinklo jaro“, například?!
K v úvodu řečenému KKK Žižkov: Jezdívali jsme ještě za starých časů jednou do roka zahrát si proti klukům z Hrádku nad Nisou. Nejdřív jsme si zakopali. Oni potom upekli prase a něco jsme vypili. Možná to bylo nějak naopak, ale vzpomínky z těch zájezdů zůstávají nějaké mlhavé a zmatené. Spali jsme po chalupách. Na oplátku oni pak taky jednou do roka přijeli do Prahy. Sehráli jsme utkání, ukázali jim Hradčany, pozvali je do hospody a vyspali se pak u nás v činžácích. Platilo se to ze svého.
Ale, pravda, my byli samé prachy. A hlavně: Při zápase ani pak na té chlastačce jsme nemuseli řešit významné státní záležitosti. Jen jsme vedli politicky podvratné řeči.
Jo, a nebyli jsme občanské sdružení. A poslancové. Jenom KKK Žižkov.
A měli jsme se rádi. I fotbal. A navíc ti z Hrádku byli fajn. Jak si to, doufám, mysleli oni o nás.
