Orientální despotové mívají všelijaké choutky. Kupříkladu se při jejich radovánkách nakrucují oplácané břišní tanečnice. Polní kurát Otto Katz také poučuje Švejka, že za „dávných dob při hostinách dávali se obveselovat zrůdama.“Baviči baví, oslavovaní satrapové házejí přes rameno okousané kosti a vypité sklenice. Potom, jsou-li spokojeni předvedeným vystoupením, metají po umělcích váčky, chřestící mincemi.
Tak se i severokorejskému Kim Čong-ilovi, drahému, inteligentnímu a spravedlivému vůdci prosperující země, který se narodil za zpěvu vlaštovek, pod obloukem dvojité duhy a hvězdy vycházející na obloze, jak to stojí v rozhodujících textech o tomto státě, zachtělo mít narozeniny s řádnou oslavou. Tudíž i s pobavením odpovídajícím hodnotám samotného vládce. Otázka je, jak to bylo s tanečnicemi a se zrůdami, rozhodně hospodář korejského lidu zatoužil po Tomáši Vernerovi. Pozval si jej tedy na exhibici a Verner přijel. Ne samozřejmě předvádět se před diktátorem, to on by nikdy neudělal, alespoň to říkal, přijel zakrasobruslit korejskému lidu. Pokud ovšem u ledové plochy, již náš sportovec ozdobil svými skoky a piruetami, byl skutečně tamní lid, nemohl Verner slyšet řádně hudbu, protože lidu na sever od 38. rovnoběžky kručí v břiše. Alespoň Kim sám to říká, když žádá například od nás potravinovou pomoc. Asi se hlavě KLDR ekluje házet svým milovaným a oddaným soudruhům ony ohryzané kosti ze svých hostin. Případně nakoupit místo honoráře pro Vernera nějakou mouku. To by ale bylo rozmazlování a lid musí být zocelen. Případně by ho měl nakrmit někdo jiný. Panovník se takovými prkotinami nezabývá. Ke krmení má své psy.
Zajímalo by mě, zda Tomáš Verner po své exhibici strávil s Kimem chvíli v družném obohacujícím rozhovoru. Mohli spolu probrat čučche, severokorejskou bibli stvořenou samým Kimovým taťkou – tamním bohem i současně prorokem Kim Ir-senem. Třeba ke třem součástem: nezávislé politice čchaču, ekonomické soběstačnosti čcharip a konečně čchawi, vojenské sebeobraně, se dalo přidat něco na způsob čchabrusle, tedy krasobruslení po kimovsku. Diktátoři, synové božstev, jak známo, rozumějí všemu. Verner se mohl poučit.
Nicméně byť je to celé poněkud trapné, připadá mi přece jen zpozdilé a pokrytecké vrhnout se nyní na Tomáše Vernera s kýbly zdrcující moralistní nadřazené kritiky. Je svobodný člověk ze svobodné země. Ty časy, kdy se pro potěšení podobných pitvorných postav, jako je Kim, muselo skotačit povinně, zůstaly právě v KLDR. Právě tak jako zákazy obveselovat koho chci. Verner se rozhodl, jak se rozhodl. Je to jako ve staré židovské anekdotě – Roubíček: „Pane Kohn, jejich Sára prý má dítě?“ Kohn: „Co by měla dítě? Jaký dítě? Nemá dítě!“ Roubíček: „No, vždyť ji viděli, jak kojí!“ Kohn: „No, když má ten čas a to mlíko, proč by nekojila!“ Když má tedy Verner ten čas, to mléko a ten žaludek, proč by pro Kimovo potěšení nezabruslil. Zkusil si celý volný program, jak tvrdí; zadarmo to jistě taky nebylo; měl to při cestě do Kanady; oklepl si asijské publikum, což prý se mu bude hodit. Nikdo mu to nemohl nařídit. Naštěstí ani zakázat.
Čučche u nás naštěstí nevyznáváme, snad zůstávají v nás střípky křesťanství, a tedy si připomínejme Ježíšovo: „Kdož jsi bez viny…“ Stojí za to se vždycky podívat do zrcadla a sám sebe se optat, co by asi člověk udělal, kdyby mu nějaký Kim slíbil zbytky z rozežraného stolu a naditý měšec; jestli by hrdě odmítl. Zda by nebruslil, až by se hory zelenaly. Ostatně v poněkud jiném (méně korejském, ale i tak v dost potupném) vydání jsme se z většiny ještě před pár lety všelijak pitvořili před našimi malými Kimy a tancovali pro jejich radost. Kdyby nařídili, abychom se navzájem pobili, tak bychom se k potěšení soudružstva navzájem mlátili až by z nosů červená stříkala. Vždyť i dneska se mnozí ohnou za přízeň bosse, že páteře studem lupají… Poskočí za okousaným stehýnkem! Jak se smějeme blbým panským šéfovským vtipům… jen se zavděčit. Jen si přiznejme, přátelé, jakých lokajství jsme schopni! A od nebohého krasobruslaře bychom chtěli nějaký mravní výkon!
Přijdeme do tyranova sálu a s opovržením se budeme pošklebovat šaškovi, který diktátora snaživě a podlézavě baví. A ani si nevšimneme, že ty rolničky, co nám tak protivně cinkají do ucha, visí na naší čepici…
