Ne nadarmo stověžatá nese přízvisko caput regni. Hlava království. Praha zpravidla udává směr. Co se ve věcech zásadních změní v matce měst, zpravidla v kratším či delším časovém horizontu doráží do “zbytku“ země. To není nijak urážlivé k ostatním částem republiky. Zalistujeme-li historií, zjistíme na faktech, že se to tak více méně vždy přihodilo. A pokud to náhodou proběhlo původně jinak, Praha si prvenství a právo kapitána a současně kormidelníka událostí dodatečně přisvojila. Víkendová konference pražských sociálních demokratů je cosi podobného. Je definitivním dotvrzením trendu spojování sociálních a občanských demokratů při řízení státu. Podobné koalice vznikaly už leckde, ale Praha jim letos dala symbolickou „bumážku“ za velmi dramatických okolností. A uvedená schůze, na níž volba pražského sociálně demokratického vedení požehnala této tendenci, je na tom všem razítkem. Vždyť to znáte: už Bismarck říkal, že kdo je pánem Čech, je pánem Evropy. A dodejme: Čechy dobyty nebyly, dokud dobyvateli nepatřila Praha. Byť od té doby geopolitický význam města i země značně poklesl, přece jen to lze upravit takto: kdo má Prahu, má stát.
Pražští sociální demokraté se tak stávají nositeli, vlajkonoši věcí příštích, jejich předzvěstí. Spolu se svými kolegy ze strany modrého ptáka. Alespoň v politickém životě zemí Koruny české. Staronový předseda ČSSD v Praze Petr Hulínský řekl: „Nikdy před tím, i když jsme byli v koalicích, jsme nedokázali tak zásadním způsobem prosadit svůj volební program.“ Především je toto prohlášení k zamyšlení pro pražské voliče ODS, jejich zvolenci tedy otevřeli prostor pro nebývalý rozmach realizace programu zásadního ideologického i politického soka. Možná jde ovšem o důkaz pro bědování pana prezidenta Václava Klause nad ideovým vyprázdněním politiky; takové souznění programů ODS a ČSSD to přece potvrzuje. Proč ovšem potom Klaus nad pražskou koalicí nezvedal obočí, ale spíše naopak? Nabízí se také otázka, proč si tyto dvě strany před volbami stále tak ošklivě nadávají, když se potom ukáže, že blízkost jejich programů je taková, že by se dalo hovořit přímo o idylickém splynutí duší. Pochybovače by mohlo napadnout, že buď tedy švindlují před volbami, nebo po volbách. Dotazů na význam a okolnosti vzájemné náklonnosti pražských občanských a sociálních demokratů by se dalo najít jistě hodně. Nabízí se třeba jedno staré české přísloví o lásce procházející žaludkem. To však nechme stranou. Důležitější je, co poslední pražské události (na sociálně demokratické konferenci završené triumfem „prokoaličníků“) signalizují.
Tendence ovládnout vládu v tomto státě prostřednictvím tzv. velké koalice, tedy spojením ODS a ČSSD, je dlouhodobá. Existuje vlastně od chvíle, kdy politici zjistili, že se sotva kdy některé z těchto partají podaří získat takovou volební většinu, aby mohla pohodlně vládnout. Jedním z extrémů této touhy po koexistenci obou politických soupeřů byl pozoruhodný politický vynález: opoziční smlouva. Ta odstartovala masovou vlnu šejdířství a je nesporně významnou kmotrou nenažrané korupce u nás.
Petr Hulínský prohlašuje, že se koalice v hlavním městě nelíbí podporovatelům TOP09, ale to je tvrzení velmi účelové. Lidé v této zemi už přece dlouho nevolí způsobem, v němž si člověk vybírá to, co se mu zdá dobré. Volby probíhají více méně v negativním gardu, proti někomu. Hledají se alternativy menšího zla, ne většího dobra. Nelze tedy říci, že ti, kdo dávali najevo nesouhlas s průběhem povolebních vyjednávání, byli nějací zarputilí fanoušci „knížecí strany“. Nebylo by nejspíš ani daleko od pravdy tvrzení, že tato strana nějaké vášnivé příznivce nemá. Protestující se spíše rekrutují z těch, kdož volili proti pražskému monopolu ODS a proti chování zástupců této strany v hlavním městě. A nezdálo se jim, že ODS dostala další příležitost k reparátu za podpory sociálních demokratů. Tedy opravme pana Hulínského: proti pražské koalici neprotestovali ti, kdož podporovali někoho, ale spíše ti, kteří někoho nechtěli. Což je významový rozdíl. Jemný, ale podstatný. To je panu Hulínskému ovšem jedno. Hlavně že je pražská koalice a on, jeden z jejích nejvýznamnějších osnovatelů, dostal zvolením na konferenci své strany požehnání svého konání a šanci k dalšímu rozmachu.
Pravda, historie politologie přináší mnoho zkušeností s vládami velkých koalic. I dobrých – kupříkladu v časech, kdy je země ohrožena a kdy by politické proudy neměly plýtvat silami na vzájemné hašteření a boje. A například v Rakousku mají tradici velké koalice ověřenou i pro doby klidné. Tamní občané si ovšem stěžují, že tento způsob vládnutí také přináší korupci a že byl kupříkladu zdrojem nástupu krajního Heiderova hnutí. Hrozba parazitování partají, politiků a jejich kamarádíčků na státě je vskutku největším argumentem proti vládě „velkých“ koalic. Víra v to, že oba účastníci takového vládnutí vyberou ze svého středu nejdokonalejší jedince, kteří povedou zemi k rozkvětu a oslavám poctivosti, je komická. Axiom praxí ověřený říká, že může-li se něco podělat, podělá se to. A pravděpodobnost, že se vláda velké koalice, řídící stát bez relevantní opozice, zvrhne v bandu vzájemně si vypomáhajících taškářů, se blíží téměř jistotě. Zvlášť u nás, v podmínkách velmi zkorumpované a zkorumpovatelné společnosti. Opět se dovolám Václava Klause. Když říká, že sebeušlechtilejší představy a snahy lidí nic nezachrání, ale že rozhodující je fungující systém, souhlasím s ním. Proti této myšlence je ovšem představa velké koalice zcela protikladná. Alespoň v našich současných podmínkách. Omezení politické soutěže (a k tomu při existenci velké koalice nesporně dochází) vytváří soustavu, která přeměňuje korupční kompost na nevykydatelný hnůj. Klausovy politologické teze se tedy popírají s jeho faktickým konáním.
Lze předpokládat, že pražská koalice občanských a sociálních demokratů (a samozřejmě podobná spojení v dalších místech, například v Brně) směřuje k podobnému pokusu na celostátní úrovni. Zatím k tomu otevřeně nedošlo, ale doba je v tomto ohledu bezesporu nazrálá. Obě strany už si vládnutí se všemi důsledky zkusily. Jejich politici se vzájemně dobře znají. A to jak veřejně, tak v zákulisí. Vždyť i jejich „přátelé“ jsou vzájemně obeznámeni ze všelijakých obchodů a podniků. Hlava státu je dozajista k podobnému řešení situace vstřícná. Značná část občanů bude spokojena, že ti „jejich“ spoluvládnou. A na mnoha městských úrovních a nyní už konečně i v Praze si spoluvládnutí pěkně ozkoušely. Tedy vše se vyvíjí ke všeobecné spokojenosti. Pár rebelů či mudrlantů časem umlkne. A občané v tomto prostoru jsou nakonec dlouhodobě zvyklí si zvyknout.
Je dost možné, že se vládní sestava neudrží. Vnitřní tenze je silná. A padne-li tato vláda, můžeme očekávat, že pražští občanští a sociální demokraté nabídnou svůj recept. ČSSD třeba povede v té době kandidát pražských Michal Hašek, který je s jejich motivací nejspíš srozuměn. Šéf ODS Petr Nečas je závislý na otci (zakladateli) Václavu Klausovi až fatálně a nebude se jeho názoru zpěčovat. Zemi bude tedy řídit koalice těchto dvou stran. TOP09 se pod tlakem neúspěchu zhroutí a důsledkem bude její štěpení, Věci veřejné zmizí v zapomnění. Koalici občanských a sociálních demokratů budeme mít na dlouho. Jak se dá už teď očekávat v Praze.
- Petr Hulínský autor: Michal Krumphanzl, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2231/223059.jpg
- Boris Šťastný a Karel Březina autor: Volfík René, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2139/213811.jpg
- ODS na jednání v Praze autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2092/209165.jpg
