Patřím ke generaci fotbalových fanoušků, kteří Duklu Praha upřímně nesnášeli. Důvody byly jaksi politicko-sportovní. V 50. letech, kdy byla například Slávia přejmenována na Dynamo a jako klub, jemuž přáli „bývalí lidé“ – živnostníci a inteligence – odsouzena k živoření ve sportovním suterénu, tetelil se mančaft z Julisky v náručí postalinštěné moci. Kupříkladu z již uvedeného týmu červenobílých bylo převeleno (!) sedm hráčů základní sestavy do vojenského kádru. Nad Duklou (tehdy ještě ATK a pak ÚDA) držel ruku všemocný Alexej Čepička a po něm další místní bonzové Varšavské smlouvy. Bodejť by ji někdo měl rád! A tato pověst se s ní táhla jako smrad po celá desetiletí. Také měla v lize jenom hrstku fanoušků, kteří byli k posměchu drtivé většině zdejších fotbalových příznivců.
Nebylo to ovšem tak mimo naši soutěž. Pachuť z Dukly se zmenšovala při jejích mezinárodních utkáních a zcela odcházela při podpoře jejích borců, nastupujících v reprezentačním tričku. Musím se přiznat, že jsem chodíval na Julisku při zápasech Dukly proti soupeřům v Poháru mistrů evropských zemí či Pohárů vítězů pohárů nebo Poháru veletržních měst, později UEFA. A i když jsem věděl, že se jim to hraje, lampasákům, když mají úplně jiné podmínky než většina ostatních ligových mužstev, občas jsem jim i zafandil.
A zcela jednoznačně jsem držel pěsti těm z Julisky, když třeba hráli v týmu na mistrovství světa v Chile 1962. A byl jsem šťastný, když ve finále dal Josef Masopust Brazilcům vedoucí gól. Kdybych ho měl tenkrát někde nablízku, nejspíš bych ho objal a to jsem byl od útlého mládí velmi rezervovaný vůči podobným projevům emocí. Už se zapomnělo, že nám tehdy trouba rozhodčí Nikolaj Latyšev upřel jasnou penaltu za stavu 1:2 po zřetelné ruce obránce Djalmy Santose. Možná, kdybychom z desítky vyrovnali, možná… Ale fotbal se hraje na góly, ne na „kdyby“… Nicméně jak já tehdy ten mančaft okolo Josefa Masopusta miloval! Neochvějnou láskou patnáctiletého žižkovského kluka, pro kterého nebyl-li fotbal všechno, byl rozhodně dost.
Dali pak Masopustovi Zlatý míč, ale moc se o tom nepsalo, a jestli se o tom někde hodně mluvilo, bylo to v hospodách. Byli jsme pyšní, že Josef Masopust je najednou úplně nejlepší fotbalista. A my, fanoušci Slávie, Sparty, Ostravy, Brna a dalších tradičních klubů jsme zapomněli, že je z té podělané Dukly z dejvické Julisky. Byl to náš Pepík Masopust, kluk odněkud od Mostu. A nandal to i Eusebiovi… A kdyby ten pitomej Latyšev, říkali jsme … tak mohl mít Masopust možná i titul mistra světa… ale o tom už jsem psal.
Když tak o tom přemýšlím, tak Masopusta těžko šlo mít nerad. I když nosil ten protivný rudožlutý dres. Nikdy nezavdal příčinu k osobní naštvanosti. Nejvýš tak, když dal nebo vypracoval gól do branky klubu, jemuž člověk fandil. Čímž často rozčílil hodně publika, protože, jak už řečeno, Dukla měla fandů osm a půl a z většiny se alespoň v lize přálo proti ní. Ať vyhrají třeba Kotěhůlky, jen ať to není Dukla! Ale s Masopustem si to nějak nikdo moc nespojoval. A to neříkám proto, že je mu zrovna osmdesát a že mu postavili před Juliskou tu bejkárnu. Josef Masopust byl jaksi nad klubovým fanděním, před ním každý smekl. Byl to pan fotbalista, jak se říká. A choval se jako pan člověk.
Když tak o tom přemýšlím, mám Josefa Masopusta vymezeného asi tak: měl jsem ho na dálku vždycky rád a vážil jsem si ho, byť hrál za Duklu. A i když tak se mu to asi moc nezalíbí, on má Julisku v srdci, snad mi odpustí, je to od pohledu dobrý člověk. Asi jako byl fotbalista. A na konec: ta socha mě moc neuchvacuje, ale mám z ní jeden pozitivní pocit. Osudy českých soch a sousoší jsou, jak známo, velmi vratké. Chvíli stojí a ejhle: už leží opodál, střepy vší slávy! U sochy Josefa Masopusta jsem si jist, že ji to nečeká. U něj sláva vzešla ze snadno změřitelného umění, ne z nějakých poryvů doby. Josef Masopust by byl dobrý všude. Ne jenom v Dukle Praha. I v FC Barceloně, Realu Madrid, AC a Interu Milán, Manchesteru United, Bayernu Mnichov… Všude by oblízli všech deset, kdyby ho měli.
