Japonci naklonují mamuty a ti by se tu mohli za čtyři roky prohánět. Co by tomu asi řekla moje babička? Moje babička byla člověk nevědecký. A upřímně věřící. Za nočních bouřek vstávala z postele, vypnula veškerý elektrický proud v chalupě, na kamna postavila zapálenou svíčku, sedla si k nim, sepjala ruce a mlčela. Jestli se modlila, nevím, babička se s věcmi intimními nesvěřovala. Výdobytkům lidského rozumu příliš nedůvěřovala.
Babička občasné přírodní výstřelky, jako byly dlouhotrvající deště, nebo naopak sucha, nepovažovala přímo za bič Boží, ale za varování Vyššího Řádu, seslané pošetilému lidstvu, které chce rozbít atom, ale rozbíjí samo sebe. Příliš mnoho letadel v povětří neznamenalo pro moji babičku vítězství člověka nad přírodou, ale podléhání pokušení být něco víc, než skutečně jsme. Z hlediska pokrokářů byla by babička asi tmářka. Na mě byla hrozně hodná a myslím, že i na ostatní lidi kolem. Co jsem chtěl a bylo pro ni dosažitelné (byť její ekonomické možnosti byly pramalé, původní důchod jí byl vyměřen stokorunu měsíčně, inu, nejprve pracovala jako děvečka, pak vychovávala v žižkovském kamrlíku šest dětí, sociální neměla placené), to mi dala. Zvlášť proto, že jsem byl první vnouče. A kluk. To v rodech původem a kořeny z patriarchálního venkova bylo pro prvorozence terno. Miláček všech! Dědečka a babičky samozřejmě nejvíc.
Vzpomínám, jak jsem babičku ve svých telecích letech mučil právě pro její naivní víru, kterou sice oficiálně upírala k trojjedinému Bohu, ale tím nejhlubším založením byla více méně animistka. Trápil jsem ji velmi uboze a puberťácky už jenom tím, že kupříkladu v prázdninové divoké bouři jsem vyšel na dvůr se slovy: „A jestli je Bůh, tak do mě uhodí!“ Za to peklo, kterým si ta stará dobrá duše musela projít za čas, který jsem na dvorku strávil, bych dodnes denně zasloužil pár facek. Babička mi hodně vyprávěla pohádky a všelijaké zkazky. Mám podezření, že jejich reáliím věřila víc než já. Jsem si jist, že o existenci bludiček, svádějících pocestné do srdce rašelinišť, byla přesvědčena. Právě tak o hejkalovi, neboť toho slyšela na vlastní uši. Děsila se, že uslyšíme houkat sýčka, neboť ten, jak známo, zvěstuje něčí smrt. Byla vrostlá do přírody, věřila v jednotlivé duchy tohoto prostředí a ve sjednocujícího Boha. Působí to složitě. Ve skutečnosti je to pro život jednoduché. Vše je dáno. To, odkud jdeme, co jsme i kam kráčíme. Babička byla všechno, jen ne vyznavačka revolucí a zásahů do přirozeného světa běhu, o němž byla přesvědčena, že jej určil Hospodin v šesti dnech. V neděli babička nepracovala (krom nutných úkonů) a oblékala si sváteční zástěru.
Babičku by asi vyděsilo, že Japonci chtějí oživit mamuty. Co je jednou v zemi, patří do ní navždy, přece! A vyhynutí mamutů Pán Bůh dopustil, proč je pýcha člověka nutí se vrátit? Tak by uvažovala. Lidstvo myslí jinak. Je to pokrok. Věda jde nezadržitelně kupředu. Naklonovaní mamuti, kteří se znovu začnou prohánět světem, o němž si věky mysleli, že do něj už nepatří, jistě prospějí člověku v mnoha ohledech. Jejich výzkum pomůže kvalitě našeho života, navíc budeme moci malým dětem (i sami sobě) ukázat živého tvora, kterého lovili Mamutík, Kopčem a Veverčák, a v neposlední řadě – mamutí řízek jistě také nebude k zahození. Nejdřív bude k dostání jenom v putykách pro horních deset tisíc, až naklonujeme a odchováme tisíce mamutů, budeme je moci rozemílat do psích konzerv. Třeba to ti Japonci myslí dobře: naučí se na mamutech vracet životu, přírodě a světu velké savce a tyto zkušenosti potom využijí, až budou navracet oceánům velryby, které masově vybíjejí kvůli chutným ploutvím. Nakonec – mohli by si klonovat jenom ty ploutve!
Vítězství lidského rozumu je nezadržitelné. Poručit větru, dešti se nám ještě nepodařilo, poručíme tedy mamutům. Skrze ně vlastně i Smrti. Jsme silnější než Kmotřička s kosou přes rameno. Časem začneme klonovat lidi. Kdo na to bude mít, zaplatí si život věčný! To se bude snadno umírat s vědomím, že hup! a jsme tu zpátky. Lidstvo nepřijde o ty nejkvalitnější jedince (alespoň podle jejich vlastního mínění: přece, kdo je kvalitnější než ten, kdo umí vydělat prachy?!). Ale protože žijeme ve světě sociálním, klonovat se budou i ti, kteří sice nebudou hvězdně movití, ale jejichž duchovní či fyzický potenciál musí být zachován pro radost a prospěch celého člověčenstva. Máme tedy jistotu, že Miss World tu bude věčně, ideál krásy zůstane zachován. Taky Karel Gott a Helena Vondráčková. A protože musí vyjít i na politiky, tak „věčně bude srdce jímat znova šarm Klausův a krása Paroubkova“ (a samozřejmě i dalších, dosaďte si). Jistě ke klonování, a tedy k životu věčnému bude vybrán i vzorek ze zástupců lidí „obyčejných“. Kdo by se taky výše uvedenou kvalitou navždy kochal, že, nebýt obecenstva? Chtěl bych vidět, kdo bude v komisi rozhodující o jedincích vybraných ke klonování. Bude tak zajištěno i klonování naši věčné sestřičky Korupce.
Lidstvo spěje k dokonalosti. Jako by předbíhalo samo sebe. Není problému, který by nepřekonalo, není rekordu, který by nepředběhlo, není myšlenky, již by nepřemyslelo. Sáhneme do své minulosti. Vyvoláme masové vrahy ze starých časů a podle nových zákonů je exemplárně potrestáme. Vylicitujeme si prastaré génie a na základě nových poznatků je vytěžíme. Ale asi nikdo nenaklonuje moji babičku, i když bych se jí chtěl tolik omluvit za to trápení s bouřkou a Bohem. A taky proto, abych jí řekl: „Babičko, já nechci mamuta!“
Já vím. Je to pokrok. A ten se nedá zastavit. Touha člověka nalézat nové je věčná skoro jako Lenin. Respektuji to. Ale přece jenom občas, když přijde bouřka, mám chuť vypnout elektrický proud, na kamnech zapálit svíčku, sednout na šamrličku, sepnout ruce a vzpomenout slov jednoročního dobrovolníka Marka, válečného přítele Josefa Švejka: „Člověk by chtěl být gigantem – a je hovno, kamaráde.“ A k tomu si domyslet: „Navíc s neodbytným přesvědčením, že voní!“
