Internetem se teď velmi naléhavě toulá citát Tomáše Bati. Jistě jste si ho už přečetli v některém z blogů, jejichž autoři se jím nechali inspirovat či na něj odkázali. Nicméně dobrých věcí, dobrých činů i dobrých slov je vždycky málo. Dopřeji vám tedy Baťův výrok ještě jednou: „Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“ Tak pravil Tomáš Baťa, legenda českého podnikání, v roce 1932. Jelikož v témže roce zahynul při letecké havárii, lze výše uvedené vnímat i jako jakýsi nepřímý odkaz.
Samozřejmě, že si tato Baťova slova všichni vztahují na krizi, která se nás nedávno poměrně značně dotkla a jejíž důsledky budeme pociťovat ještě nějaký čas. I vůči způsobu jejího řešení se lze skrze tento citát vymezovat. Nečasova vláda využila situace k tomu, aby se pokusila o mnohé ekonomické reformy. Pravda, tyto změny zabolí. Ale kdyby jich nebylo, mohlo by to bolet za pár let mnohem víc. Tedy by rozumný člověk nehystericky ohnul hlavu a přijal omezení jako nezbytná. Kdyby ovšem věřil, že to k něčemu povede, že oběti časem přinesou zisky. A že to, co je mu předestíráno, je myšleno upřímně.
Jenomže jen lidé v tomto smyslu odvolili, začíná se jim dostávat výsměšných gest. Poslanci se neshodli na omezení své imunity. Složitě se dopracovávali ke slíbenému snížení svých mezd. Ve vládě se objevilo dramatické podezření, ukazující na korupci. Krizi kabinetu nakonec odvrátila schůzka s panem prezidentem Václavem Klausem na Hradě, jejíž výsledky byly ovšem tajné jako přísaha Bratrstva kočičí pracky. Osobně je garantovala sama hlava státu. Ta nakonec řekla, že všelijaké novinářské výklady tohoto jednání ji strašně rozzlobily. Že mu v zásadě šlo jenom o to, aby se na sebe zástupci vlády navzájem přestali mračit a usmívali se. Proč byl recept na vytvoření přátelské atmosféry utajen, není známo. Dost by se ve veřejném prostoru v současné vzájemně nerudné době hodil.
Rád bych se mýlil, ale zdá se mi, jako by se obecná nedůvěra prohlubovala. Jako by se nejen rozevíraly sociálně-ekonomické nůžky mezi bohatými a chudými, jak varují mnozí sociologové, ale vzdalují se od sebe i ony pomyslné sociálně-psychologické čepele mezi pojmy „my“ a „oni“, které znovu získávají na aktuálnosti a – bohužel – i na příkrosti, ba nenávistnosti. Byl jsem vždy vyznavačem prastarého úsloví: „Nedůvěra je moudrost oslů!“, neboť apriorní glajchšaltující nedůvěřivost k vnějšímu světu mimo moje ego mi připadá skutečně stupidní a sebevědomého občana nedůstojná. Ovšem musím se trochu korigovat: i bezmezná důvěra udělá z člověka osla. A mnohokrát zklamaný se stává nedůvěřivým zcela logicky a přirozeně. Nechce už jenom nadšeně hýkat.
Proto se domnívám, že z Baťovy moudrosti je nejdůležitější poslední část: „… je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními i úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“ A toto poselství nyní nevnímám jenom coby výzvu skrze důvěru ekonomickou, ale především pro důvěru obyčejnou (promiňte mi to Paroubkem znemožněné slovo, ale není tak ošklivé, není-li volební kampaní), lidskou. Co řekneš, platí. Co slíbíš, uděláš. Nebudeš pro vlastní prospěch věšet bulíky lidem na nos. A tak dál… V tomto ohledu čeká současnou českou politiku docela šichta.
