Celebrita je dnes kde kdo. Stačí umět kolem sebe vyvolat vzruch a přimět někoho, aby o tom napsal. V rubrikách „Ze života celebrit“ se objevují pro občana (netrénovaného zápisky z českých barů a diskoték) jména zcela neznámá. Život celebrit je neobyčejný, protože skandální, nebo právě se utápějící v hluboké depresi způsobené například zánětem středního ucha. Vypadá to, že některé celebrity vůbec nepracují, pokud se za náplň práce nedá označit vymetání mejdanů a pařeb, začasté s mnoha hodinami přesčasů.
Někdy se ovšem do širokého povědomí dostane člověk, který poctivě maká, byť v povolání více méně atraktivním. Kupříkladu fotbalista. Pravda, většinou je jeho pobyt mezi celebritami způsoben častým střídáním modelek coby životních partnerek, stykem (byť mnohdy letmým) s povětrnými dívkami, nebo veřejným močením před vinárnou. Občas ale vstoupí do zpráv mimo sportovní rubriky i nějakým fotbalovým výkonem. Dle železných pravidel logiky současné novinářské profese to musí být čin negativní. Špatné zprávy zajišťují větší prodejnost.
Nyní se to povedlo, a to už podruhé, hráči reprezentačního fotbalového týmu Janu Rezkovi. Před časem způsobil údajnou pohromu penaltou, kterou zařídil faulem v zápase se Španěly. Gólem z ní jsme prohráli 1:2. Teď se Skoty opět „zavinil“ pokutový kop. Tentokrát pro nás. V důsledku se tím českému národnímu mužstvu podařilo v glasgowském Hampden Parku remizovat 2:2. Jenomže Rezkův pád byl ryzí švindl. Doskočil jím (stejně jako „španělským“ faulem) až na první stránky bulvárů.
Ve ctném českém národě zvedla se vlna moralistního odporu. Obránců Rezka se našlo jenom pár a většinou s argumenty chabými. Například dovoláváním se penalty, kterou proti nám zapískal na dávném mistrovství světa holohlavý Ital Collina. Toto srovnání nesedí vůbec, protože tehdy Němec jednoznačně fauloval, zatímco nyní Rezek faulován nebyl. Většina obecenstva to ví a Rezka kritizuje. Není divu, naše tradice je přece ta Husova a Mistr Jan se pro pravdu nechal upálit. „Pravda vítězí!“ stojí i na naší prezidentské standartě. Potomci husitů nelžou a nepodvádějí. A najednou Rezek tak zklamal. Udělal nám, pravdomluvným a čestným poctivcům, mezinárodní ostudu. Už podruhé pošpinil naši pověst. Poprvé tím, že faulem na Španěla ohrozil povědomí o Češích coby moudrých holubičích dušičkách.
Blbé je, že na proslulých stránkách WikiLeaks se právě objevily informace amerických ambasadorů o zdejší korupci. Pravda, nedávno a v nejvyšších kruzích. Někteří tvrdí, že dřív tomu tak nebylo a že lid obecný je poctivý, neboť podvádí pouze panstvo. Od svého mládí (a že je to už značně „dřív“) se pohybuji v krajích lidu prostého, mezi všelijakými babičkami Boženy Němcové, pantáty Bezoušky a vůbec mezi ženami a muži tak říkajíc z ulice, a mohu odpřísáhnout, že se v tomto bezelstném a prostém prostředí podvádí, lže a krade stejně jako „nahoře“. A že se tak dělo i dříve. Právě tak platí a platilo ono drsné úsloví lidu (o němž Jan Neruda tak přitažlivě skládá: „Nu vidíš, králi: tak náš lid! Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se – Však kvete po svém, v osobité kráse /…/ ach, přitiskneš k němu ret a neodtrhneš více!“: „Kdo maže, ten jede!“
Toto není obhajoba Jana Rezka. Jeho čin byl vskutku nečestný. Rozhodně však není ničím výjimečným ve fotbalovém světě. Vždyť stačí vyposlechnout si trenéry žáčků, jak plísní své svěřence, že „sebou v tom vápně netřískli“. A obecně: všelijaké podvádění v našem světě zvaném zemský ráj to na pohled, je to záležitost natolik běžná, že křižovat se nyní před jednou nafilmovanou penaltou je více než pokrytecké. Když se pohoršujeme nad Rezkovým činem, snažíme se tvářit jako panna v bordelu. Přičemž panen je tu pomálu. Zatímco hampejzy jenom kvetou. Odshora dolů, řekl bych. Než hodím kamenem, zvážím svoji nevinnost a tudíž oprávněnost. A pak ten šutr ani nezvednu.
