Naprosto jsem chápal transparent, který při nedávných „bouřích šluknovského výběžku“ nesli nad hlavami někteří tamní občané: „My nejsme rasisti, jsme jenom zoufalí!“ Ano, platí to veskrze. Nazývat rasismem stres ze spolužití s někým, kdo nerespektuje běžné normy slušného sousedství, patří do kategorie „hraběcích“ soudů a rad. Vždyť takový neustálý tlak může způsobit i reakci, která je z nadřazeného teoretizujícího pohledu zvenčí nepěkná. A napětí se stupňuje při vědomí, že ti, kdož by měli situaci, problém řešit a lidem pomáhat, neřeší a nepomáhají. Ať už se jim do toho nechce či to neumějí.
Strach vyjít normálně na ulici, normálně posílat děti do školy, normálně si dát večer v hospodě pivo, normálně nosit v kabelce peněženku a v kapse mobil, mění normálního člověka v tvora nenormálního, který se buď panicky děsí, nebo nepřiměřeně brání. Případně obojí. Časem se takoví lidé mohou propadnout do jakéhosi „kolektivního bludu“: buď trpí velikášskou nadřazeností, či naopak bezmocnou malostí, případně prožívají úkornou vztahovačnost a paranoiu. To vskutku není rasismus, to je chronická úzkost a ti, kdož jsou jí zasaženi, nejsou příčinami, ale oběťmi.
Ovšem kdyby se všechno, co se začíná odehrávat kolem nás, dalo vysvětlit pouze takto, bylo by hej. Bohužel se obávám, že vcelku normální pocity místního zoufalství jsou nahrazovány a přerůstány projevy, které jsou bezesporu rasistické se vším všudy. Stačí jenom občasné výlevy našich milých bílých spoluobčanů v internetových debatách, kdy „Cikány“ nesnášenlivě (a zevšeobecňujícím způsobem) napadají lidé z míst, kde se Rom naposled objevil někdy za první republiky, a to ještě v kočovném voze a s nabídkou nabrousit nože a nůžky; bez práva vstoupit do vsi. Tedy dámy a pánové bez jakékoliv zkušenosti, která by je opravňovala k „zoufalství“. Navíc je vskutku ohromující, s jakou jistotou dokáží každý odpudivý trestný čin okamžitě připsat romské menšině. Bez jakýchkoliv znalostí věci a důkazů. Když se potom ukáže, že pachatel byl bílý jako křída, zpupně mlčí a čekají na další přečin, aby v urážkách nerušeně pokračovali. Pokud by to ale byla pouze tato anonymní sedlina, která začasté neovládá základy pravopisu a z podvědomého mindráku vlastní nedostačivosti touží najít někoho, nad kým se může vyvyšovat, šlo by mávnout rukou. Ovšem stále více se objevují promyšlené či (jak je teď módní říkat) sofistikované projevy rasismu v čiré podobě tohoto odporného jevu.
Nedávno jsem si sedl v takové úplně běžné hospodě. Na stole některý z předchozích hostů zapomněl malý papírek s vytištěným textem. Stále ještě doufám (byť vím, že naivně), že zapomnětlivec chtěl to svinstvo vyhodit. Bylo to totiž opřené o kraj popelníku. Ostatně nic jiného než popelnici, či spíše žumpu by si ten „pamflet“ nezasloužil.
Jmenovalo se to takto: Cikán obecný /Romus Vulgaris/ (takhle v tučné kurzívě a podtrženo, další text byl graficky v písmu vyveden obyčejném, už tato úhledná úprava svým způsobem děsí). Nebudu vypisovat náležitosti, které bytost, zvanou tvůrcem „Romus Vulgaris“, charakterizují. Je mi to hnusné a nechci podobné prasečiny šířit. Ovšem: dikce a forma odpovídají velmi přesně a fundovaně jakémusi „brehmovskému“ popisu zoologického druhu. Pro příklad jeden z bodů: „Má hnědé zbarvení a samička může mít světlou srst v oblasti hlavy.“
V celém textu nebyla jediná chyba nejen pravopisná, ale ani v interpunkci; v dnešní „esemeskové“ době malý zázrak. Musela to stvořit osoba poměrně vzdělaná, možná mocná i četby. Což děsí. Že to baví blahoslavené, jejichž je, jak známo, království nebeské, budiž. Ovšem skutečnost, že to davu podstrkují jedinci, schopní vyjadřování a nejspíš i ideologie, je varující.
Přemýšlel jsem, jaké texty to připomíná. Rozbřesklo se mi u další charakteristiky Cikána (poslední, kterou uvádím): „Bojí se vody a je charakterizován specifickým pachem.“ Čtěte, prosím, jiná tištěná slova: „Stalo se, že byli Židé v slušném počtu pozorováni a nachytáni na příklad u Dominikánů, u sv. Jakuba a myslím i u sv. Havla na Starém městě pražském. Snad po odhalení zmizel z těchto svatyň křesťanského Boha židovský pach, rozšiřuje se však zase jinde…“ To je, prosím, část článku z deníku Vlajka, z 12. listopadu 1941, autor Julius Pachmajer, název: Kostely shromaždištěm Židů.
A jsme-li u tohoto proslulého zapáchajícího periodika, dovolím si ještě jeden úryvek z jiného svinstva, které otisklo. Napsal jakýsi František Peiger a svůj výtvor nazval Zneškodnění i míšenců a bílých Židů: „Židovský cizopasný kmen dostal zřetelné označení žluté Davidovy hvězdy a jeho osud je navždy už určen. Židé budou koncentrováni na jedno místo a tam přinuceni – většinou po prvé v životě – ke skutečné práci.“ (Vyšlo 2. 11. 1941) Také to cosi připomíná, že?
Rád bych pro souvislost příčin a následků upozornil na pokračování tohoto článku: "Avšak teď je tu jiná věc, horší a mnohem vážnější, jedna z nejdůležitějších fází protižidovského boje. Na místa židů nastupují jejich pokorní otroci, zednáři, židomilové a zaprodanci. Je to tím bolestnější, uvážíme-li, že v žilách těchto lidských zrůd koluje česká, arijská krev.
Byl-li zákrok proti Židům nekompromisní a tvrdý, musíme důrazně žádat, aby zneškodnění jejich arijských agentů bylo prováděno ještě ostřeji… Židomilové a zbabělí pomahači zločinného plemene nemají u nás, v české společnosti a veřejném životě, žádného práva existence."
To jako varování pro všechny, kterým se podobné „živočichopisy jiných ras či druhů“ jako uvedený Romus Vulgaris zamlouvají a kteří se jimi baví: militantní rasisté ve chvíli, kdy se zbaví „páchnoucích“, začínají čenichat, kdo další by jim mohl smrdět. A s kým by bylo záhodno se vypořádat. S jídlem roste chuť, použijeme-li staré české árijské úsloví.
Čím dál víc se zdá, že neobstojíme s tvrzením, že zoufalí občané nejsou zaměřeni proti rase, ale proti nesnesitelnému chování některých jejich příslušníků. Stejně jako už před časem ztratila přesnost mnohými šířená teze, že ono zoufalství je rasismem, a proto bylo ke škodě věci nepochopeno a přezíráno.
Rozhodně se nyní toto nesporně oprávněné zoufalství stává zástěrkou pro ty, kteří nejsou zoufalí, nýbrž vytáhli na pochod. A zoufalé před sebou tlačí jako živé štíty, kanónenfutr. Jestli to dokážeme rozlišovat při hurónském smíchu nad vtipnými popisy druhu Cikán obecný, jest otázka…
Na závěr slova Jozefa Marii Bocheňského, polského dominikánského mnicha, absolventa práva a ekonomie ve Lvově a Poznani, filozofie ve Freiburgu, teologie v Římě, aktivního bojovníka na frontách II. světové války, muže, který v šedesáti osmi letech získal diplom pilota. Ve své útlé knížce Stručný slovník filozofických pověr píše: „Nejznámější formou rasismu je názor, že nejen že existují vyšší a nižší lidské rasy (což je pravděpodobné), ale že rovněž víme, která rasa je vyšší nebo nižší, což je ovšem hloupost, neboť nic takového nevíme.“ A dále: „Navíc se Němci ve třicátých letech nechali těmito pověrami natolik pobloudit, že se v jejich jménu dopustili vyvražďování miliónů lidí: Židů, ale také Poláků, Cikánů (Romů), a jiných. Rasismus také může sloužit jako názorný příklad toho, co může vzejít z pověry, nevypořádáme-li se s ní včas.“ (Dodejme k oběma citacím pro české kolektivní připomenutí: nacisté byli také přesvědčeni, že jejich kultura je vyšší než naše a tudíž jsou nám nadřazeni.)
A naposled filozof a logik Bocheňski: „V současné době vládne rasismus v některých zaostalých zemích (především afrických), ale jinde ve světě ztratil popularitu.“
Kéž by… Ovšem pravda je, že otec Bocheňski to napsal v 80. letech minulého století, tedy před dávnou a dávnou dobou, měříme-li dnešním tryskem… A časy, jak známo, se mění; i zaostalost zemí a lidí.
