Několikrát v poslední době se měl konat konec světa. Nepřišel. Je to jako čekání na Godota. V tom máme my Češi jistou výhodu: je nám totiž jasné, že se Godot nedostaví. Ať už má přinést něco dobrého či zlého. Nazýváme to národním skepticismem, ale spíše se jedná o absolutní kolektivní nevíru a nedůvěru v cokoliv – v Boha, v přírodní i lidské zákony a pravidla vůbec, v civilizaci, v okolní svět, v sousedy, v sebe. Proto u nás nyní nevznikly, neprojevily se či alespoň nedaly o sobě zřetelně vědět všelijaké sekty očekávající Armagedon. Ostatně, my už máme v tomto ohledu hotovo. Do dějin lidstva jsme již něčím podobným udělali řádnou stopu, protože reakce na předpovědi konečné všelidské apokalypsy byla jedním z největších motivů vzniku husitství.
Tedy konec světa se nekonal. Hlavy společenských mudrců ovšem zcela jednoznačně očekávají jiný řádný třesk: zboření politických a ekonomických systémů. Nebo přinejmenším jejich naprosté přetvarování. Tato zásadní změna by měla zasáhnout především tzv. západní civilizaci. Kapitalismus prý mele z posledního. Demokracie se údajně přežila a vyčerpala, přestává být vládou lidu, ale transformovala se v jeho ovládání mocenskými skupinami.
Kdysi v časech, v nichž se chystal Jan Hus volat po zásadní opravě církve a Jan Žižka vstřebával bojové umění nejen jako námezdný žoldnéř ale i jako lapka ve službách loupežného rytíře Hynka z Kunštátu a Jevišovic zvaného Suchý čert, chodily krajem zástupy lidí, kteří se bičovali a volali v předtuše zkázy lidstva po Boží milosti a naději. I nyní se houfují občané západních měst a vyjadřují svoji nespokojenost a úzkost. Pravda, sebebičování nepěstují. K Bohu se v této sekularizované době také neupínají. Ale se středověkými flagelanty mají mnoho společného: obavy z budoucnosti, frustraci, nedůvěru měnící se v odpor k těm, které si zvolili a kteří jim vládnou. To všechno přerůstá v hněv.
Samuel Beckett, ten, který napsal hru o Godotovi, kdysi řekl: „Jen když budu vědět, že teoreticky mě můžeš poslouchat, i když prakticky mě neposloucháš.“ Stejně uvažují i současní lidé v ulicích a na náměstích. Chtěli by alespoň vědět, že ti „rozhodující“ jim alespoň teoreticky naslouchají, i když v praxi tak samozřejmě nečiní. Ale, bohužel, občané cítí, že už ani za takovou přetvářku nestojí. Stejně jako (jak tehdy přesně vystihl Tomáš Baťa) při velké hospodářské krizi ve 30. letech minulého století byl rozhodujícím důvodem hromadného zoufalství nejen ekonomický stav, ale také v nemalé míře naprostá krize důvěry. Je znejisťující, že tehdy masy lidí zčásti zvábily sirény nacistů, zčásti omamující zpěvy z Moskvy. Pokud si někdo myslí, že lidstvo od té doby zmoudřelo, mýlí se. Na lákavé nápěvy krysařů-pištců jednoduchých řešení slyšíme od nepaměti a nejspíš navždy. Zvlášť, uvědomíme-li si, že program rozhořčených, lze-li o nějakém mluvit, je více méně negativistický, leckdo říká, že spíše vágní, ba že dokonce neexistuje. Obsaďte Wall Street! A co potom?
Marně ti, kdož kritizují rebelantské hnutí, říkají, že se o žádnou skutečnou bídu vpravdě nejedná; příčinou je prý spíše skutečnost, že produkujeme stále více věcí a stejně tak stále více jich má nesmyslnou cenu, takže na ně nemůže většina dosáhnout. Že šel-li dříve člověk nakoupit, neměl na výběr tolik jako dnes, a oči by nyní chtěly, ovšem peněženka na to nemá. A že koupěchtivost lidí je vybičována reklamou a jejich zloba médii, jež stále dokola ukazují ty, kteří na to tak zvaně „mají“.
Je to sice částečná pravda, ale pouze do jisté míry: pokud člověk vystuduje a nemůže roky sehnat pořádnou práci, vyprávějte mu o nadvýrobě přepychu. Zvlášť, když vidí, že kdosi jiný si bez problémů beztrestně nakorumpoval. A také, byť to byla pravda svatá, vysvětlujte někomu strženému hněvem, o němž je přesvědčen, že je hněvem spravedlivým: neměl by ses hněvat, příčiny tvého rozhněvání jsou trochu šejdrem. Co udělá: vrazí vám pár facek. A buďte rádi, že jenom to.
Pravdou je, že slova o tom, jak kapitalismus dohnívá a že zmarněnou demokracii je třeba nahradit jiným, lepším systémem, padají od chvíle, kdy kapitalismus a demokracie vznikly. A zatím stále oboje funguje. Byť s mnoha krizemi, často hlubokými, kdy už se zdálo, že je po žížalkách. V jednom takovém kritickém období se nacházíme, zdá se, i nyní. Tito proroci mluví o zániku, tamti o zmrtvýchvstání. Uvidíme…
Vraťme se ale do zemí Koruny české. U nás žádné pořádné bouře neprobíhají. Alespoň takové, až by se zem třásla. Daly by se zatím nazvat tak nějak po našem: bouře ve sklenici piva. Důvodů je dozajista hodně. Mohli bychom připomenout už výše zmíněný skepticismus českého lidu, který je, jak jsme také uvedli, spíše vyjádřením nevíry a nedůvěry: to my známe, do něčeho se pustíme a ono to nakonec kdovíjak dopadne! Pak tu hraje také svoji roli jakási česká dědičná opožděnost. Než my se k něčemu dopajdáme, mají jinde hotovo. To lze doložit mnoha historickými příklady, zejména v dějinách zvaných moderní.
A pak je tu ještě jedna příčina, jejíž kořeny lze také hledat v historii: několika dosud žijícím generacím bylo vcelku úspěšně vtloukáno do hlav, že únorový převrat 1948 přišel z vůle lidu. Nebo alespoň jeho výrazné většiny. Není to pravda. Jednalo se o klasickou ukázku kabinetního převzetí moci akční minoritní skupinou. Častá argumentace volbami v roce 1946 kulhá. Komunisté u nás, pravda, získali čtyřicet procent hlasů. Ale postačí znalost sčítání žáka třetí obecné, abychom došli k výsledku, že ostatní strany si došly pro šedesát procent. A na Slovensku dostala komunistická partaj nasekáno: oproti jejím třiceti procentům dostala později zlikvidovaná Demokratická strana skoro dvě třetiny hlasů. Tak jakápak většina je opravňovala k vytvoření vlády jedné strany? A kdo ví, jak by dopadlo chystané květnové volení v roce 1948, kdyby bylo alespoň trochu svobodným. Archy z předúnorového předvolebního průzkumu, který prováděl tehdejší Ústav pro výzkum veřejného mínění, zabavila StB a nikdy se nenašly výsledky. Proč asi? Kdyby ukazovaly na masovou nebo alespoň většinovou podporu KSČ v tom čase, bylo by jich plné Rudé právo.
Jenomže čtyřicet let nám říkali, že lid tomu tehdy chtěl, a proto vyšel do ulic. A v občanstvu je stále zahnízděna podvědomá obava, že jít masově demonstrovat by mohlo přinést stejný výsledek jako v osmačtyřicátém. A tento strach je pořád silnější než frustrace z budoucnosti a nedůvěra k politikům. Byť by bylo možná potřeba se občas ozvat hlasitěji. I kdyby jenom kvůli hygieně veřejného prostoru. Zajímalo by mě ovšem, kde v Praze hledat Wall Street, která by se měla obsadit…
