Nesmyslná letecká tragédie, při níž zahynuli (nejen) naši hokejisté, mě zasáhla dost hluboko. Škoda každého života. Mnohonásobně víc škoda, je-li zmarněný zbytečně. A znovu násobme, jedná-li se o život mladý. Navíc lidí, kteří něco dokázali a dělili se o to s ostatními. Proto se bez zábran přiznám, že, jsa měkkota měkká, měl jsem několikrát po tom, co se to stalo, oči plné slzí.
Ovšem, nechť mi prominou všichni, kdož skáčou, aby dokázali, že jsou Čechy, i ostatní, kteří se podíleli na divadle, jemuž se vcelku bezostyšně říkalo smutek, celá ta pompézní tryzna (či spíše citové trýznění a vydírání) okolo loučení s třemi mladými muži mě naštvala. Stejně upřímně, jako mě zachvátil smutek, když jsem se o katastrofě dozvěděl.
Chápu, že hokej je u nás fenomén více méně nadsportovní, sám jsem o tom mnohokrát psal. Ovšem to, co se nyní odehrávalo ve veřejném prostoru, jakási smuteční reality show pod taktovkou všech médií (zde padla hradba mezi bulvárem a seriózností), toužících přitáhnout na galérii co nejvíc kunčoftů, se vymykalo chápání. Jako by na poli cti a slávy padl za vlast pluk hrdinných vojáků a ne tragicky zahynuli tři chlapi na cestě do zaměstnání. Ba se obávám, že by se kolem takových padlých hrdinů tolik okázale nehořekovalo.
Jako by na zdejší obecenstvo, jindy tolik skeptické, že až cynické, padl jakýsi odlesk východních patetických kvílivých rituálů. Ještě, že pozůstalí po zahynuvších zabránili vystavení rakví na Staroměstském náměstí. Představa, že se po posmrtných schránkách válejí hystericky vřískající fanynky, trhají si trička a, řečeno slovníkem ruských bylin: do krve drásají si prsa bílá, je zdrcující. A že by jich to pár napadlo, jsem přesvědčen.
Ve hře Bertolda Brechta Galileo Galilei po té, co učenec odvolá, vmete mu jeho učedník Andrea do tváře: „Nešťastná země, která nemá hrdinů!“ A Galilei odpoví: „Ne. Nešťastná země, která hrdiny potřebuje.“ Pro případ zemí Koruny české dalo by se optat: „A co země, která si svých hrdinů neváží?“ Což zde obecně platí beze zbytku. Úcta ke statečnosti a čistému štítu tváří v tvář nebezpečí je ve zdejších krajích věru vzácnou mincí. Všechna hrdinství umíme zlehčit, životy obětované za vyšší věci než je strava a byt zpochybnit… Po generace jsme si vybrali za typického Čecha Josefa Švejka, vymysleli si terminus technicus „švejkování“ (byť tvrdím, že většina z těch, kdož s mrknutím oka říkají, že všichni jsme Švejci, samu knihu nikdy pořádně nepřečetla, a pokud prolistovala, pak neporozuměla)… A najednou, v případě tragicky zemřelých hokejistů létají velká slova vzduchem jako přemnožené vosy, vzbuzují alergickou reakci; smutek mění se v pseudopatetickou orientální tragiku. Možná je to jenom jedna z tváří potměšilého, zašifrovaného, nepochopitelného švejkování. Pokud tomu tak je, je to zlé. Pokud ovšem není, je to ještě horší. Všechno je náhradní. Hokej náhrada skutečného boje, hokejisté náhradní hrdinové. A my tomu nadšeně až fanaticky tleskáme, protože vyjádřit podporu skutečné statečnosti bychom se báli nebo už to neumíme. Při vší úctě: cikorka místo kávy.
Je mi smutno z nespravedlivého osudu mladých mužů-hokejistů, kteří svou hrou i mně přinášeli potěšení. Jejich smrt mě ovšem rozesmutněla ještě jednou. Způsobila zarmoucení nad tím, že i pieta přestává být upřímná a důstojná. Vše mění se v celebritní tyjátr.
