Český fotbal by na sebe mohl být hrdý. Postoupili jsme na mistrovství Evropy. Po páté za sebou, tuším. To je docela působivé. Jako by to vypovídalo, že se držíme na stále slušné úrovni. Konečně máme fotbalového předsedu. Muže v kopané velmi zkušeného. A Viktoria Plzeň si vede statečně v pravděpodobně nejsilnější skupině Ligy mistrů. Žvásty ruských novinářů, že ani ona ani její středeční soupeř BATE Borisov nemají v této soutěži co dělat, jsou skutečně pouze plky velmocenských šmoků. Zvlášť, zjistíme-li, že CSKA Moskva po domácí porážce s francouzským Lille si v tabulce stojí stejně jako Plzeň na třetí pozici a má o jediný bod víc než naši.
A teď ovšem námitky. To bychom nebyli Češi, kdybychom na všem nehledali chlup, že? Ovšem tady to nejsou chlupy, ale doslova srst. Především: postup na ME byl s odřenýma ušima, či spíše s odřeným svědomím Jan Rezka, který hanebně nafilmoval faul při zápase se Skoty, a se stejně odřenou pověstí nizozemského rozhodčího Kevina Bloma, který mu ten podvod spolkl a odpískal pro nás pokutový kop. Tvrzení, že historie se neptá, jak že to bylo, neobstojí: Maradonova ruka nebyla nikdy zapomenuta, stejně jako například podobný podfuk Thierry Henryho z Francie, který tak dostal kohouty na mistrovství světa. O dalších problémech okolo našeho postupu a jeho trapně nadšeného slavení zejména mezi fotbalovými reprezentanty a funkcionáři už tu výstižně psal kolega Ondřej Nováček.
K volbě hlavy českého fotbalu nutno dodat, že pan Miroslav Pelta, indiánským jménem náčelník Cinklé Jaro, tvrdí, že si „lapsus“, který mu toto válečnické přízvisko vynesl, už odpracoval. Při vyšetřování korupční aféry on sám a všichni kolem něj tvrdili, že to byl pouze výrok vypovídající o Peltově svérázně žertovné letoře. Když ale porovnáme ona slova s tehdejším triumfálním tažením Peltou řízené Sparty za titulem, zjistíme, že to zase taková sranda nebyla. Uvidíme, jak bude pan Pelta žertovat coby celého českého fotbalu futrál.
K Plzni může namítat něco pouze nějaký nepřející zatvrzelec. A nejde pouze o Ligu mistrů, ale i o skutečnost, že změnu stylu hry k lepšímu české reprezentace způsobili bezesporu právě Plzeňáci. A ti se tam dostali doslova za pět minut dvanáct, ve chvíli, kdy už ani idiot nemohl tvrdit, že ti bossové „hry v míč kopaný“ věčně vyvolení to kopou lépe. Byť pro spravedlnost k tomu CSKA shora: Moskva má ještě šanci postoupit do dalších kol Ligy mistrů, zatímco Plzeň ne.
V součtu všech těchto ukazatelů jeví se obraz naší kopané jako velmi malý, občas povytažený doslova za (ty odřené) uši trochu vzhůru. A u té malosti bych se chtěl pozastavit. Zejména u malosti reprezentační. Kdybychom parafrázovali Vladimíra Mišíka: český fotbalový tým je jako loď, která ztratila kapitána. Či lépe: kapitán je tak mrňavý, že vlastně nemá žádný smysl. Vzpomene-li fanoušek na takové osobnosti jako byl Ladislav Novák či Pavel Nedvěd (a samozřejmě všichni ostatní, kdož reprezentaci kdy vedli) padá na něj při pohledu na Tomáše Rosického chandra tragikomičnosti.
Je pozoruhodné, jak je u nás hájený. Když se začala řešit otázka slavného příletu ze zápasu s Černou Horou, padala kritika na tým jako celek (a nespravedlivě, kupříkladu Čech či Jiráček se té stupidnosti, zdá se, nezúčastňovali, proč mají vlastně platit stejnou pokutu jako „Slipy Baroš“?), na jeho manažera Vladimíra Šmicera, ale o odpovědnosti kapitána Rosického nepadlo ani slůvko. (Pokud jsem je někde přehlédl, omlouvám se.) Ten se těch stupidních orgií lidské (intelektuální nemohu napsat, bylo by to v souvislosti s těmi hochy značně nepřesné) pokleslosti zúčastňoval s vervou a hrál v některých okamžicích prim. Jako puberťák na školním výletě (jak vypadali ostatně všichni). A to je, myslím, Rosického problém.
Přiznávám, že jsem kdysi, v začátcích, kdy na Spartě (jíž jsem ho jako nesparťan upřímně záviděl) a v Dortmundu ukazoval obrovský talent, Rosického obdivoval. Ale pak mi to s ním nějak začalo zadrhávat. Mám mnoho svědků, kteří mohou dotvrdit, že už dávno jsem říkával: pravda, je to malý Mozart. Ale velký nebude nikdy. Cítil jsem z něj podivnou křehkost, nejen fyzickou (která se projevuje častými zraněními), ale i mentální (prezentující se neschopností uzrát v muže). Rozhodnout, že tento věčný chlapeček bude kapitánem, vůdcem týmu, svědčí o neschopnosti a psychologické neobratnosti našeho fotbalového vedení.
Ostatně se tak projevoval i během kvalifikace. Na kritiku odpovídal buď fňukáním, nebo uražeností, obojím značně dětinským. A třešnička na dortu v podobě křepčení na letišti už působila zcela nedopeřeně. V té chvíli kdysi oslavná přezdívka „malý Mozart“ začala nabývat poněkud groteskních podob; vzpomeňme kreace Toma Hulce ve filmu Amadeus a máme před sebou Rosického v plné parádě. Virtuos s míčem, nepopiratelné. Ale osobnostně spíše vrzající nespolehlivý šumař. S jediným rozdílem – Mozartův talent byl tak silný, ba bezbřehý, že i tu křehkou hysterickou schránku vytáhl až na vrchol. To už se Rosickému herně, fotbalově asi nepodaří. Nedokopal to tak vysoko, kam mohl. Do jisté míry zmarněný talent. Ne proto, že neuměl zacházet s tímto nadáním. Spíše proto, že nikdy nezvládl sám sebe. Že své vlohy lidsky nikdy nedorostl.
Škoda, měl jsem a mám ho rád, byť to možná dle těchto řádků nevypadá. Mám ovšem slabost pro věčné chlapce. Nicméně nikdo mi nevezme přesvědčení, že nemají dělat kapitány. Zvlášť na vlajkových lodích. A tou prezentační tým pro náš fotbal bezesporu je. Ale možná lze říci: jaká admiralita, takový kapitán. O čemž svědčí i to, že Rosického kapitánská páska se po letištním extempore ani na okamžik nezachvěla.
V legendárním románu Patnáctiletý kapitán od Julese Vernea dokáže mladistvý plavčík Dick Sand, že má vlastnosti skutečného muže-kapitána. Náš reprezentační fotbalový tým vede kapitán, který má přes už zdánlivě mužný věk stále vzhled, rozhled a chování plavčíka. Kapitánské charisma veškeré žádné.
