Nemluvme teď o svobodě slova a demokracii. To obojí se musí bránit. Sebevědomí neznamená až přes míru říkat: „Ano, můžeš…“ někomu, kdo škodí. Skutečně sebevědomí umí povědět i zásadní: „Ne.“
Manifest: „Rozhodli jsme se založit sdružení Přátelé Islámského státu. Naším cílem je změnit názor místních občanů na bojovný a bojující islám, odhalit protiislámské spiknutí amerických institucí, zejména Wall Streetu a Pentagonu. Chceme také demaskovat loutku amerického Šajtana, milionářského synka, houpaného na kolenou říšským protektorem Heydrichem, lžidramatika, lžipolitika, lžiprezidenta, tisíckrát prokletého hříšníka, bombometčíka Václava Havla. Odsuzujeme nedávnou provokaci, cestu amerických žoldáků přes Českou republiku, neboť nebyla přesunem vojsk, ale demonstrativním výhružným gestem vůči mírumilovnému Islámskému státu a jeho ještě mírumilovnějšímu spojenci Boko Haramu. Chceme našemu lidu obelhávanému mainstreamovými médii sdělit Pravdu. Islámský stát se pouze brání imperiální agresivní politice USA a jejich sluhů v NATO. Do konfliktu, vyvolaného a živeného americkou administrativou, se nechala poslušně zatáhnout i EU. Havloidní přisluhovači z naší vlády, představující zdegenerovanou ČSSD, klerikální KDU-ČSL a oligarchické ANO i zbytek politické scény, zejména polofašistické TOP 09 a ODS, kývají evropské politice, řízené Německem, jehož prostřednictvím chce fašistická administrativa USA ovládnout Evropu. 'Fýrer v sukních' Merkelová vmanévrovala Evropu do amerického dobrodružství proti Islámskému státu. Ten přitom žádá jenom to, na co má historický nárok: právo spasit zkažený západní svět podle příkazů Boha velkého, Boha spravedlivého, Boha jediného, Alláha; všeobecné zavedení zpřísněného práva šaríja; připojení všech území, na něž kdy vstoupila noha muslimského muže. To se týká i zemí Koruny české, neboť je prokázáno, že v letech 965–66 přijel do Prahy vznešený Ibrāhīm ben Yaʿqūb al-Isrāʾīlī aṭ-Ṭurṭūšī, velyvyslanec córdobského chalífy Abd-ab-Rahmána, nakoupil na trhu v Týně pohledného germánského otroka a tím de facto připojil české knížectví k islámskému světu. Praha byla vždy spirituální součástí islámu. Pravdoláskaři a sionisté začali později šířit mýtus, že Ibn Jakúb byl ve skutečnosti Žid mluvící arabsky, to ovšem neobstojí před historickou pravdou, jíž jsou svatá slova Abú Bakr Bagdádího, chalífy Ibrahíma: 'Největší geopolitickou katastrofou dějin byl rozpad Otomanské říše.' My, Přátelé Islámského státu, žádáme vyvážený přístup do všech veřejnoprávních médií v rámci demokratické svobody slova, abychom mohli všem místním služebníkům Pána otevřít oči, šířit sdělenou Pravdu a odmítnout rozvrat, způsobený pravdoláskaři a pražskou lumpenkavárnou.“
Položme si otázku, měli by zástupci takového obskurního spolku právo opakovaně vystupovat v České televizi a v Českém rozhlase? Co relevantního namítnete proti? Vždyť máme přece svobodu slova. Jsme demokratická země. Přesto však, domnívám se, kdyby někdo podruhé, potřetí hleděl na vás z obrazovky a štěkal na Lucii Tvarůžkovou nesmysly, podobné těm výše uvedeným, zvedla by se vlna veřejného odporu. Ovšem v nedávné minulosti jsme mediální prezentaci Jiřího Vyvadila a jeho spolku Přátelé Ruska v televizích, rozhlasech, v novinách i na internetu přijali jako víceméně normální záležitost. A jaký je, prosím, z hlediska naší bezpečnosti rozdíl mezi Přáteli Ruska a Přáteli Islámského státu?
I za běžného světového provozu bychom se mohli dotázat, proč zrovna Přátelé Ruska? Stejný prostor by dle pravidel vyváženosti měli dostat Přátelé Mongolska, Kamarádi Mauritia, Klub příznivců Tuvalu. Tvrzení o nesouměřitelnosti velmoci Ruska a nějakých trpaslíků neobstojí. Přece všichni jsme si rovni, tudíž stejné právo na vyjádření má Rusko i Nauru. Navíc, při důkladném ohledání zjistíme, že Rusko není tak zcela velmocí; z potřebných velmocenských atributů splňuje pouze některé: velikost, vlastnictví surovin a jaderných zbraní a jejich (i vesmírných) nosičů. Ve všem ostatním pokulhává, v mnohém na kritické hranici pádu. Rusko by se dalo přirovnat k chlápkovi, který ve vesnici ničím užitečným nevyniká, ba naopak, působí opožděně, ale je přerostlý, nedodržuje pravidla a ohání se pěstmi. A umí se působivě holedbat, bušit do prsou jako gorilí samec. Jo, a na zahradě má jako jeden z mála studnu. Vlastně ne, tu neumí zkonstruovat a postavit. Tedy pramen. Pramen tam má.
Ovšem bohužel nežijeme v situaci „běžně provozní“. „Doba, vymknuta z kloubů, šílí“. Z našeho geopolitického a bezpečnostního hlediska se (kromě řečených militantních islamistů) o tuto distorzi „významně zasloužil“ několika drsnými chvaty také Vladimir Vladimirovič Putin, neomezený vládce Ruska a životů jeho obyvatel. V roce 2013 náčelník ruského generálního štábu a první náměstek ruského ministra obrany Valerij Gerasimov zveřejnil text, ve kterém přiblížil koncept nových válek. Vžilo se pro ně označení „války hybridní“ nebo „nelineární“. Stírá se v nich hranice mezí mírem a válkou, takže někdy není zřejmé, že válka již probíhá. Tehdy jsme netušili, že cosi takového se v Kremlu už intenzivně chystá.
Součástí či předzvěstí tohoto střetu je dramatická válka informační. A protože jsme součástí západního světa (podle všech dohod a doufám historií, tradicemi a stavem kolektivní duše), je tato válka vedena i proti nám. Její součástí jsou lži, bezostyšně šířené jak ruskými představiteli (jen vzpomeňme rok starého Putinova lhaní o vojenské /ne/přítomnosti na Krymu a jeho nedávného cynického a nadutého přiznání), tak médii (na vlastní oči jsme před pár dny mohli vidět, jak ruské televize nestoudně převrátily vítání amerického konvoje u nás v protesty proti němu). Rusko lže a lže a lže. Parafrázujme starý výrok Miloše Zemana: „Vláda, která toleruje zloděje a tuneláře, je sama objektivně vládou zlodějů a tunelářů“ a řekněme, že spolek, který podporuje lháře, je objektivně sám spolkem lhářů. Že, pane z Hradu? Že, Přátelé Ruska?
Co se týče Ukrajiny, můžeme s pravděpodobností blížící se jistotě konstatovat: Tam neprobíhá občanská válka, jak se nám snažili vnutit Miloš Zeman a další nenápadní i nápadní „přátelé Ruska“, nýbrž konflikt rusko-ukrajinský. A my v něm, alespoň deklarativně a rétoricky a také účastí na sankcích dodržujeme spojenecké závazky. Tudíž po boku Západu bráníme napadenou Ukrajinu. Není teď na místě rozebírat všechny hluboké problémy, s nimiž se ukrajinský stát i společnost bezesporu potýkají, na analýzy a kritiku bude čas až po válce. Nyní musíme držet basu, chceme-li kdy být vnímáni jako hodnověrná země, držící slib a slovo. Stát, s nímž si lze podat ruku.
A proto nechápu, proč se tak zarytě držíme politické korektnosti a dáváme tolik prostoru našim nepřátelům. Neboť v tuto chvíli je „přítel putinovského Ruska“ objektivně naším nepřítelem ve válce, jíž začalo Rusko. V té informační rozhodně. A my mu dáváme část bitevního pole zcela zadarmo, bez boje, pod tlakem jakési umanuté vyváženosti. Držet se pravidla „5 minut Židům, 5 minut Hitlerovi“ pokládám za zcela zpozdilé. To není vyváženost, to je, odpusťte, pitomost! Jistě, parlamentní strana, v tomto případě KSČM, musí dostat ve veřejnoprávních médiích svůj prostor. Ovšem, vedou-li její zástupci vlastizrádné řeči? To je na pováženou, zvlášť, uvědomíme-li si, že s vlastizradou mají dlouholetou zkušenost. Každý člen KSČ, který zůstal v této straně po roce 1970 nebo do ní v tomto období vstoupil, musel přísahat na tzv. Poučení z krizového vývoje – pamflet, který bezvýhradně schvaloval okupaci Československa ze srpna 1968. A teď se titíž lidé otáčejí k témuž centru, odkud již jednou přijali příkaz ke své vlastizradě – k Moskvě, která nás ohrožuje.
Zjevení, jako je Vyvadil, se v době, v níž proti nám vede lživou informační válku země, jíž je „přítelem“, může objevit nejvýše v nějakém minutovém varování, co je zač. Nelze přece v čase, kdy vlast je v konfliktu a de facto v ohrožení (minimálně dezorientováním veřejného prostoru), dávat místo někomu, kdo státu zřetelně škodí. Vůbec by i v mírových časech Vyvadil patřil spíš do nějaké bulvární rubriky kuriozit, jako je mořská panna, trojhlavé tele, srostlé sestry Blažkovy apod.
Nemluvme teď o svobodě slova a demokracii. To obojí se musí bránit. Sebevědomí neznamená až přes míru říkat: „Ano, můžeš…“ někomu, kdo škodí. Skutečné sebevědomí umí povědět i zásadní: „Ne!“ Konec svobody jednoho končí tam, kde hrozí ohrožení svobody druhých. Svoboda slova pro Jiřího Vyvadila ohrožuje svobodu slova pro ostatní, protože dobře víme, jak to s tímto atributem demokracie vypadá v jeho „přátelském Rusku“.
Jsme přespříliš vstřícní a štědří, nabízíme místo svým nepřátelům. Abychom se nepředali.
Proto mi také připadá účelovým a podivně organizovaným masivní tlak na veřejnoprávní média, zejména Českou televizi. Napadá-li nyní někdo televizi, že je málo vyvážená, nejenže lže, ale ubližuje mé zemi. Domnívám se, jak jsem vysvětlil výše, že ČT je v tuto chvíli vyvážená až nadmíru.
A bylo by dobře si uvědomit, že Veřejnoprávnost je nad prezidentstvím, premiérstvím i vicepremiérstvím. A už vůbec nad ministerstvím a poslanectvím i velebovstvím. Jediné, nad čím nestojí, je zájem země. Tomu má sloužit. A škodí-li chování kteréhokoliv nýmanda i potentáta zemi, státu, vlasti, musí ho Veřejnoprávnost coby instituce odmítnout nebo odhalit. To je její povinností.
