Nejprve ministr obrany Martin Stropnický, pak sám premiér Bohuslav Sobotka prohlásili, že lid český žádná vojska na svém území nepotřebuje, byť by se mu nabízela. Žádné ohrožení nepociťujeme. Asi nám Vladimir Putin zaručil bezpečnost. A ten nekecá.
Leitmotivem českého mindráku je mnichovská dohoda, možno říci, že podraz. Ještě silnějším slovem je často používané Zrada. Jednalo se o nás bez nás, ti, co nám měli pomoci, nás nechali na holičkách. Od těch časů jsme se nejspíš rozhodli, že na oplátku budeme my podrážet svoje spojence. Pravda, s výjimkou Varšavské smlouvy, to jsme byli rozhodnuti rvát se za Sovětský svaz až do roztrhání těla. Kdyby nám Moskva poručila, přijali bychom poslušně a statečně roli nárazníku. V NATO ovšem vzpomínáme, jak nás Sověti a jejich lokajové (mezi které jsme, říkej si, co říkej, taky patřili) obsadili, a tato zatrpklost nás vede k tomu stát se, když už si to můžeme svobodně rozhodnout, „černým pasažérem“ společné obrany. Zapomínáme na to, že „cestující na černo“ často platí vysokou pokutu.
Stav financování naší armády je známý. Že naši spojenci na to žehrají, také. Kdyby u nás provedly výsadek, dejme tomu, Rwanda, Burundi nebo Island, bránili bychom se horko těžko. Obávám se, že bychom měli problémy s domobranou Švýcarska, neutrální země. V případě jakéhokoliv konfliktu nebo nebezpečí máme svoje spojence, kteří jsou povinni nám podle všech smluv a hlavně dle morálních zásad přijít na pomoc. Přece by se nezachovali tak, jako tehdy ti v Mnichově.
Na mnichovanské myšlení máme přece nyní právo my. Jsme jaksi na řadě. Výroky některých českých politiků, v posledním případě předsedy vlády Sobotky, mají bezesporu velmi mnichovský přízvuk. Nám dle našeho názoru nebezpečí nehrozí, co bychom se do toho pletli. Zdrcující je argumentace některých veřejně činných, že od srpna 1968 představa cizí armády na našem území vyvolává všeobecnou občanskou nervozitu. Mohli by také říci, že v historických národních genech je tento problémy ukotven od 15. března 1939. Když už jeden pytel, tak šup do něj vojáky NATO spolu s těmi z varšavské smlouvy a wehrmachtu. Takhle myslí někteří z české politické elity (zdráhám se toto slovo použít). Pravda, podobně hnusné mínění postihuje i mnohé občany.
V době evropské politické a otevřeně řečeno - mocenské - krize a ruské stupňující se agresivity a rozpínavosti taková vyjádření mohou mít několik vysvětlení: buď ve zdejších politických kruzích má Vladimir Putin aktivní sympatizanty (proč by ne, Marine Le Penová ho údajně také uznává), nebo je problém širší - a čeští vůdci touží po autokratickém nacionalistickém režimu, který se stává světovou módou poslední doby, či je to výsledek pokleslého populismu, v jehož jménu někteří politici lezou do zadku veřejnému mínění, postiženému historicky či geneticky syndromem Mnichova. Ta naše písnička česká: dechovka břinká, hrana nám nezvoní. Nebo máme zrovna zacpané či nemyté uši.
