Prastarý pozdrav legendárního fotbalového komentátora Víta Holubce - Sportu zdar a fotbalu zvlášť - se mi vybavil, když jsem se už po několikáté díval na záznam prapodivných pohybů Davida Lafaty v trestném území Teplic v sobotním utkání se Spartou. Jako by to ani nebyl trénovaný sportovec, ale guru nějaké šílené sekty, přivolávající své bohy. Však také bůh - vždyť co jiného je při fotbalovém zápase rozhodčí - Libor Kovařík přijal Lafatovu kreativní obětinu a odměnil se mu: pískl pokutový kop.
Sportu zdar a fotbalu zvlášť či Spartě zdar a fotbalu zvlášť? Trenér Lavička pochválil poté svůj tým, že měl až do konce charakter. Sportu zdar a fotbalu zvlášť a úplně nejzvláštněji takovému charakteru. Střelec pokutového kopu Bořek Dočkal v rozhovoru litoval, že se nebude mluvit o tom, jak Sparta hrála dobře, ale jestli penalta byla nebo nebyla. Dočkal se dopustil další trapárny: „Byla nebo nebyla“? - zřetelně nebyla. O tom žádná.
Jsem věru zvědav, co teď povědí úzkostlivě sportovní sparťanští fanoušci, jejichž čistě morální, až panensky nedotčený pohled na kopanou pošpinil před časem do jisté míry méně nafilmovaným (neboť to bylo alespoň v běhu) pádem jiný David - plzeňský Limberský. Nemohou na jeho hřích zapomenout a dodnes ho nenazvou jinak než Lžimberským. Přejmenují nyní i svého střelce na Lhalafatu?
Sparťanští fans jsou ovšem zvláštní nárůdek. Pamatuji časy, kdy slávistům neřekli jinak než uplakánci. To v časech, kdy se říkalo, že každý soupeř Sparty prohrává už v Průhonicích 0 : 2 a zapomínalo se dodat, že stejný výsledek vidí ještě dávno před Letnou i rozhodčí. Nyní, když z ničeho nic narazila sparťanská kosa na plzeňský kámen, ztupila se, a nenaostřila ji, zdá se, ani Křetínského kouzelnická mošna, rozléhá se českými fotbalovými luhy a háji hlasité bulení tvrdých letenských rowdies. Ani ten nejubrečenější slávista neuměl si postěžovat na nepřízeň sudích či na jejich přízeň někomu jinému tak srdceryvně jak dnes předvádí sparťanská „šlechta“.
A při tom je to úplně jedno: Lžimberský nebo Lhalafata. Sportu zdar a fotbalu zvlášť, že. Pamětníci vzpomenou na časy, kdy znělo při přenosech toto heslo, a budou tvrdit, že tohle za jejich časů nebývalo, že kopanou zkazily peníze. A že doba je zlá. Všeobecný úpadek mravů. A tak vůbec…
Inu, vypadá to tak. A nejen u nás. Jenom se podívejme, co dokáže předvést na hřišti takový hráč jako Cristiano Ronaldo. Soudný divák až zapomene na jeho fotbalové umění, když začne exhibovat svým talentem ke kumštu divadelnímu. Stejným komediantem je kupříkladu jiný mistr míče kopaného - Arjen Robben. Jeho pády a výkřiky na brazilském mistrovství světa hodné opilého Hamleta mi zcela otrávily moji příchylnost k oranjes, datující se od dob Johanna Cruyffa. Raději jsem fandil jejich protivníkům.
Že by kdysi bylo Sportu zdar a fotbalu zvlášť a ti současní lumpové zlatým teletem a slávou zkažení to svými frajerskými kopačkami pošlapali? Inu, nevím. Už dost pamatuji. Třeba to, jak si uměl za hodně starých časů dojít pro penaltu miláček slávistických tribun František Veselý. Všichni to věděli a všichni mu to (slušně řečeno) jedli. A abychom byli klubově spravedliví: muž stejně zbožňovaný fandy, ovšem sparťanskými - Andrej Kvašňák… o tom se říkalo, že se umí na polovině hřiště zhroutit tak daleko, aby z toho byl pokutový kop. A Holubec při jejich (a nejen jejich) komediálních číslech plesal z televizní obrazovky: Sportu zdar a fotbalu zvlášť.
Pravda, Veselý i Kvašňák to uměli přesvědčivěji a elegantněji než Lafata. Ale mnoho jejich odpískaných pádů byly jenom triky. Nebuďme tedy k dnešní „době letců a padáků“ pokrytecky přísně nespravedliví.
I otázka, zda Lafatovo varietní číslo rozhodčí Libor Kovařík zbaštil či zbaštit chtěl, je irelevantní. Jaké jsou od nepaměti cesty svědomí fotbalového rozhodčího? To je jako vyšlápnout si na výlet záhadami Zeměplochy.
Vcelku si proto myslím, že rozčilená diskuse okolo poněkud nevkusného kousku Davida Lafaty je cosi jako mnoho povyku pro nic. Brzo vyšumí, protože trapné pohyby v okolí magického puntíku, vzdáleného 11 metrů či 12 yardů (proč vlastně „desítka“?) od branky předvede jiný umělec. Sportu zdar a fotbalu zvlášť. Mohli bychom také dodat s Tomášem Pospíchalem, někdejším slavným fotbalistou i trenérem, že „fotbal nemá logiku“ a dopovědět, že ani spravedlnost. Pořád se ale na něj budeme koukat a hádat se o něj. Ba hráčům kvůli němu nadávat do všelijakých „Lži…“ a sobě navzájem pohrdavě přezdívat uplakánků.
