Nechci vstupovat do diskuse, zda mají lustrace zůstat zachovány, či jestli se přežily a přišel čas pro jejich zrušení, případně nahrazení jinou normou. Mírně se přikláním k názoru, že měly zůstat po celý život generací, které byly zasaženy odpornostmi, jichž se lustrace týkají.
Mnoho „lustračních případů“ ovšem budilo až pohoršení svou tragikomičností. Zvláštní soudní rozsudky i podivná svědectví bývalých estébáků (hodnověrná, jako by čert vypovídal, že Faust nic nepodepsal) na straně jedné a na straně druhé osočení, založená často na domněnkách či na ignorantském nepochopení kategorizace těch, se kterými se StB rozhodla „mít co do činění“, mě trochu znejišťuje v tom, zda se s lustracemi nakládalo vždy tak, jak mělo. Navíc v hlavě a v srdci stále hryže: kolikpak je mezi námi takových zcela bez jakékoliv viny (byť třeba jenom poníženým přikyvováním a souhlasem při nemravnostech), aby mohli hodit kamenem?
Nebudu tu proto plédovat ani za jeden názor. Jsem ale přesvědčen, že o palci nahoru či dolů pro lustrace by měli politici rozhodovat až na posledním místě. Nejprve bych očekával rozsáhlou a silnou debatu historiků, politologů, sociologů a dalších odborníků i osobnostně silných tvůrců atmosféry ve veřejném prostoru. Jak je ovšem u nás všechno hlavou dolů, je lustrační spor záležitostí výhradně politickou. Proto ta „svatá válka o lustrace“, která nyní propukla. Jakoby šlo o sám grál. Problém tkví v tom, že jednomu ze silných (zdali ne nejsilnějšímu) hráčů o vládu hrozí, že lustračním řízením neprojde.
Sociální demokracie přispěchala pomoci svému případnému koaličnímu partnerovi. Předsedovi Bohuslavu Sobotkovi nejde ovšem o především etický problém, ale jen a pouze o sestavení vlády. Ví, že Andreje Babiše potřebuje, aby definitivně porazil alespoň v tomto kole prezidenta Miloše Zemana. Tedy aby sestavil důvěryhodný kabinet. Bojuje tedy primárně nikoliv za zrušení lustrací, ba ani ne za Babiše, ale především sám za sebe. Rušit ovšem kvůli jednomu člověku zákon, který se zásadně dotkl osudů tisíců lidí a jejich rodin, je čecháčkovsky (odpusťte to ošklivé slovo) groteskní, ba morbidní.
Naopak prezident Zeman najednou stojí za lustracemi. Zásadněji, než se projevoval před časem při otázce bezpečností prověrky kancléře Mynáře (byť tento postoj pro propadu „své prezidentské“ strany ve volbách „principiálně“ změnil). Samozřejmě, že mu nejde o čistotu zdejší politiky (z toho by ho mohl podezřívat jenom nepřekonatelný a nevyléčitelný naiva), ale o opak toho, zač bojuje Bohuslav Sobotka. Zemanovi vyhovuje každá potíž, která při sestavování vlády vznikne. A kdyby to s kabinetem nevyšlo vůbec, byla by to pro Hrad vynikající zpráva a impuls, jak se vrátit do boje o ovládnutí zprvu sociální demokracie, pak politiky a nakonec celé země.
Andrej Babiš sám, láme-li v jeho kauze dřevce Sobotka, může vystupovat velkoryse (byť ho nechci podezírat, že by vůbec byl v něčem příštipkářem – rozlet, zdá se, mu nechybí) a tvrdit, že se v případě hlasování o lustračním zákoně zdrží, protože se jedná o „střet zájmů“. Je to gesto, vyvolávající dojem nadhledu a ušlechtilosti, ať už je ve skutečnosti vedeno jakýmikoliv motivy.
Neušlechtile a bez nadhledu, ba přízemně poklesle, naopak působí návrhy komunistů na zrušení lustrací. Podle staré historky ptal se kdosi kdysi starého rabína, co to je chucpe. „Mladík je souzen pro vraždu svých rodičů a žádá soud o shovívavost, protože je sirotek. To je chucpe,“ odpověděl rabín. Stejně lze označit „zákonorušivou“ iniciativu KSČM. Jak může tato partaj tvrdit, že se rozešla se svou minulostí, když žádá o promlčení poklesku těch, kdo tuto minulost tvořili?! Dalo by se od komunistů očekávat, že se v případě tohoto zákona zachovají stejně jako Andrej Babiš, ale to bychom asi po nich vyžadovali příliš mnoho. Překročit vlastní stín chce sílu a mužnost.
Netroufl bych si vstupovat do zasvěcené diskuse o tom, zda lustrace ano či ne. Je to otázka příliš specifická, příliš etická, příliš subtilní. Nicméně, když se účelový politikářsky bizarní spor o tento zákon vydává za div ne svatou válku idejí, připadá mi to poněkud zvláštní. Byť, vlastně, jak již řečeno, u nás ani ne nečekané. V zemích Koruny české předstírá účelovost, že je principiálností, velmi často. Ba notoricky.
