„Beránka vlku se zachtělo. Bratříčku, zavírej vrátka!“ Některé písně Karla Kryla ne a ne se stát pamětnickými. Vždycky odněkud vylezou velmi aktuálně a naléhavě. Nyní například ta s textem: „Tak vás tu máme, bratři z krve Kainovy (…), tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi…“
Pokud máte pocit, že co se děje na východ od Česka, netýká se nás, nýbrž Ukrajiny, připomínám slavné motto ještě slavnější knihy Ernesta Hemingwaye, jenž citoval vynikajícího anglického básníka z přelomu 16. a 17. století Johna Donna: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“
Zvlášť my, tolikrát si srdceryvně stěžující, jak jsme byli všemi ponecháni na holičkách, bychom si ta slova měli občas připomenout. A srovnat je s okamžiky naší historie. Co zakrývalo věčné naříkání Adolfa Hitlera, jímž obluzoval svět ve vztahu k Československu? Trpící německá menšina a Vůdcova národně loajální snaha ochránit ohrožené Němce před brutálními Čechy. Ne, že by v tehdejším soužití Čechů s Němci všechno klapalo, ovšem řešení nejprve hanebným okleštěním země a potom okupantskými holínkami, mašírujícími po Václavském náměstí, to bylo dojista přespříliš. A dodnes to každý ví.
Když slyšíme Putinova slova o obraně ruských zájmů a ochraně ruské menšiny, doprovázená nenadálým zjevením v mžiku po zuby ozbrojených neidentifikovaných milicí v klíčových místech Krymu, vše následně podpořené ruskou armádou, jako by se čas vracel – a hlouběji než jen ke Krylovi, k osmašedesátému. Bude-li zbytek světa reagovat stejně bezzubě jako koncem třicátých let minulého století, dopustí se velmi podobné nečestnosti, ba ostudnosti jako kdysi v Mnichově.
Vztah Ukrajinců k Rusům je jistě velice složitý. A překotné rušení ruštiny jako jednoho z tamních úředních jazyků nezdá se mi být ani příliš demokratické ani zvlášť rozumné. Nicméně i to je důsledek zlověstné velkoruské imperiální politiky, táhnoucí se staletími. Později Lenin a zejména Stalin dali jí krycí háv ideologie komunismu, což byl pouze další prostředek ruského „světopanství“. Ve vztahu ke slovanským národům je to od nepaměti zřetelné. „Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení i o nás a Ilyrech se domnívají, že bychom pod jejich vládou rádi stáli! A pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou!“ Což nejsou moje slova, nýbrž text Karla Havlíčka Borovského.
Z touhy po „porušťování“ vznikla Stalinova národnostní politika. Brutálně přesunoval jednotlivé národy a národnosti někdejšího Sovětského svazu, kolonizoval celé kraje masivními skupinami přemístěných Rusů, a tak oblasti, ba republiky do značné míry rusifikoval. Teď se to, jak vidno, hodí i dalšímu imperátorovi na moskevském postcarském a postsovětském trůně, Vladimiru Putinovi.
Má o koho se bát, má koho bránit, má tedy (nejen) na Ukrajině své „svaté zájmy“. A přičteme-li k tomu, že Ukrajina se z „obilnice Evropy“ stala pod sovětským (pro Ukrajince rozuměj ruským) režimem chudobnou a zemřelo-li v ní miliony lidí v dobách řízeného hladomoru, organizovaného také v Moskvě, sotva hledat opravdové „internacionální bratrství“.
A mimochodem, jak přistupuje ke genocidě Ukrajinců v letech 1932–33 dnešní ruské vedení? Z depeší, které zveřejnil server WikiLeaks, údajně vyplývá, že Dmitrij Medvěděv, když byl prezidentem, varoval ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva, že prohlásí-li tento hladomor za genocidu, zpochybní Rusko nároky Ázerbájdžánu na Náhorní Karabach.
Putin kdysi označil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století. Dalo by se o jeho slovech diskutovat. Ovšem v podobě, v jaké Sovětský svaz existoval, jak se choval a jaké hodnoty vyznával, sotva nad ním hořekovat. A sama současná Putinova politika přesvědčuje zatím o tom, že ve vztahu k lidským právům, ba k samé podstatě a ceně lidského života, se v myšlení země, po SSSR nástupnické, máloco mění. Stejně tak i v přesvědčení o jisté spasitelské vyvolenosti Ruska. Tato jurodivost provází podstatné etapy ruských dějin. Někdy na ni narazíme v detailu, až krystalicky mrazivém.
Vzpomínám si na dnes už nejspíš pozapomenutou knihu Příběh opravdového člověka. Je to vyprávění o bezesporu statečném a obdivuhodném muži Alexeji Petroviči Meresjevovi (v reálu Maresjevovi). Byl to sovětský pilot. Sestřelen ve vzdušném souboji, plížil se dlouho tajgou, nakonec mu byly amputovány obě nohy nad koleny, ale on se pevnou vůlí a odvahou vrátil znovu za knipl a zúčastnil se v konci války řady bojů.
Frajer, řeknu si. Ovšem stále, od dětství, kdy jsem knížku o něm četl, zaráží mě jedna epizoda. Autor Boris Polevoj popisuje, jak Meresjev podléhá malomyslnosti v nemocnici, kde s ním leží komisař Vorobjev. Meresjev říká, že bez nohou žádný člověk nikdy létat nemůže. A Vorobjev odpovídá: „Ty ale nejsi obyčejný člověk. Ty jsi sovětský člověk.“ Od mala bylo mi vštěpováno, že nadlidé nejsou a vyznávat „nadčlověčenskou“ víru, že je hnusné. A ejhle – sovětský nadčlověk! Lepší než já? Lepší než vy? Lepší než ostatní? Dosaďte si místo „sovětský“ slovo „ruský“.
To přesvědčení tam je. Rozhodně u mnohých. Ne vnitřně osobně. Tam naopak často rezonuje dostojevská rozervanost a „běsy“. Ale coby etnický útvar mají Rusové o sobě až zbytnělé mínění. Vůdci Slovanstva. Vůdci proletariátu. Vůdci čehokoliv. „Prd seš,“ řekl by Švejk. Jako jsem já. Jako jsou tihle. Jako jsou tamti. Jako všichni. Ale vysvětlete jim to, když měli vždycky brusinky velké jako rajčata. A co Car-Puška? Car-Kokolol? Byla by to sranda, kdyby z toho nešel strach.
Za takovou rovnováhu, kterou by mocnost, po jejímž obnovení Putin touží, zaručovala, pěkně děkujeme. Ještě jednou Karel Havlíček Borovský: „Kdo chce o politice ruského cara dobré ponětí míti, musí si přede vším jiným pomyslit, že ještě jak živ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.“
Nyní se zuby vlčí carské politiky chystají znovu nezadržitelně zakousnout. Nedělejme si žádné iluze, že Ukrajina a Ukrajinci jsou nějací beránci. Bude-li ale svět zase mlčet jako už tolikrát, u jednoho sousta nezůstane. A co my? Z našich historických zkušeností z porcování české kůže i z ruského zacházení s námi (nikoliv jen v srpnu 1968) snad nezbyla pouze Krylova písnička o vlku, beránkovi a zavřených vrátkách.
