Kdysi jako dítě jsem měl rád takovou knížku. Jmenovala se Bohatýři a byla to snad jakási úprava Čelakovského Ohlasu písní ruských pro děti. Vystupovaly v ní postavy jako kníže Vladimír, bohatýři Ilja Muromec a jeho kobylka Buruška Kosmatuška. Taky Čurila Plenkovič, Ilja Volžanin, legendární plavec a kupec Sadko, Slavík Loupežník, který usmrcoval ostrým hvizdem, až narazila kosa na kámen a Ilja Muromec ho pokořil a přivedl jako zajatce na dvůr knížete Jasného Slunéčka.
Čas pro literární anamnézu
Bavila mě ta knížka moc, stejně jako malovat tanky a letadla s označením rudé hvězdy, jak vítězí na těmi s hakenkrajcem. Četl jsem i Katajeva: Samota v stepi či Na obzoru plachta bílá, nevím už od jakého autora Oddíl Vasky Trubačova a Oddíl Vasky Trubačova bojuje, pak knížky z války – takové náhražky rodokapsů a krváků: kvartovou edici s názvy jako Pětadvacet Širaninců, Alexej Kulikov - voják… Stály tak všelijak obskurně – 3 koruny šedesát tři haléře nebo pět dvacet dva…
Přečetl jsem i Příběh opravdového člověka a doopravdy jsem s osudy beznohého pilota Meresjeva cítil. Jenomže v této knížce jsem objevil někdy v rané pubertě čertovo kopýtko: učil jsem se o odpornosti Hitlerovy nacistické teorie nadčlověčenství, předurčenosti a nadřazenosti jedné árijské rasy, ba německého národa. A pak jsem četl v Polevého románu o hrdinství sovětských lidí epizodu, v níž komisař Vorobjov přesvědčuje Meresjeva, že bude létat. Meresjev mu namítá: „Žádný člověk bez nohou přece nemůže létat.“ A Vorobjov pateticky oponuje: „Ty ale nejsi obyčejný člověk. Ty jsi sovětský člověk.“ V mé prosté duši žižkovského školáka to zaskřípalo: sakra, není tohle teorie nadčlověčenství? Nevěděl jsem tehdy ještě, co pravil Zarathustra, ale tady mi cosi zasmrdělo. Sovětský člověk = nadčlověk. A i Vyprávění o ruských a sovětských vynálezcích a objevitelích, tlustá ilustrovaná encyklopedická bichle, v níž se za pomoci poněkud trapných obrázků dokazovalo, že Rusové vymysleli prakticky všechno na světě, snad včetně pěstních klínů, mě znejistila.
Čeho je moc, toho je příliš. Dalo se očekávat, že se to v nich bude tak nadouvat, až začnou tvrdit, že Monu Lisu namaloval Rus a Božskou komedii napsal Rus. Nebo alespoň že autory nějaký Rus zásadně ovlivnil. Či, že to jsou díla sice vydařená, ale někde v moskevských sklepích byly objeveny kousky podobného druhu, mnohem mistrovštější a významnější. Co se skutečně dá objevit ve sklepě moskevské Ljubjanky jsem se dozvěděl později. Ale už mě to nepřekvapilo, byl to už čas ztracených iluzí a nových, temných jistot.
Čas nových pohledů
Od těch dob utekla řada let. S Ruskem jsem zažil i osobní dotek, Rusové obohatili moji zkušenost o to, jak vypadá zastřelený bezbranný člověk. Když jsem ho tehdy viděl ležet na chodníku naproti pražskému rozhlasu, pochopil jsem, čeho je schopno ruské nadčlověčenství. To děsivé německé, o kterém nás pořád výstražně učili, se podařilo sublimovat způsobem věru účinným, důstojným, až zázračným. Ale ono ruské přesvědčení o vlastním nadlidství a spasitelském určení zůstalo, ba naopak, bylo občasnou adorací celého světa podporováno. A ve chvílích, kdy přestalo být obdivováno a civilizované země na ně přestaly koukat s hubou dokořán, okamžitě z Kremlu vyjely bodce manické sebeobrany: Ohrožují nás! Musíme zachrastit zbraněmi!
Když jsem pak více méně náhodou při cestě do Arménie objevil podstatu služeb a zásobování nejprve na letišti v Leningradu a pak na slavném moskevském Šeremetěvu, pochopil jsem, že chrastit mohou pouze těmi zbraněmi. Co se týče jídla, ani konzervami ne, v restauraci měli pouze slanečky… (ba ani výztužemi v podprsenkách ne, proč by tyto intimní součásti dámského oblečení vykradli kolegyním z kufrů?)
Nějak jsem si časem přestal spojovat tu zem s Bohatýry a začala se mi jevit spíše jako království Slavíka Loupežníka či Kostěje Nesmrtelného, další z pitvorných postav z ruských pohádek a pověstí. Vždycky jsem věděl, že v panovnických řetězcích monarchií se objeví nějaký hnus, někdy i často; že prezidenti, ministerští předsedové či kancléři republik se občas utrhnou z demokratického řetězu a zatouží být Vůdci, ale vrtalo mi hlavou, proč právě v Rusku se vyskytuje takové množství Ivanů Hrozných, Mikulášů, Leninů, Stalinů, Brežněvů, Putinů, opričniků, kagébáků, vyhnanců na Sibiř, popravených bez soudu… A hlavně proč to tam stále vítězí? Proč řada Vůdců je více méně nepřetržitá a každá výjimka hned vzápětí potvrzuje pravidlo…
Čas pro jiné knihy
Začal jsem číst jiné knihy, než ty v dětství. Pomalu jsem se skrze ně propátrával ke kořenům ruského pocitu velkopanského nabubřelého spasitelství i mužického roztřesení z neustálého ohrožení a ohrožování: „Odkudpak ta facka přiletí?!… Inu, ze Západu přece, Ivane Ivanyči!“ A to i v časech, kdy Západ ani neví, že nějaké Rusko existuje. Tudíž se Rusko musí přihlásit. Je přece velké a slavné. Alespoň si to myslí a jeho vládci se cítí povinováni o tom přesvědčit své poddané, i kdyby na pohanku nebylo. Na vodku bude vždycky. A čím má hrozit vyhladovělý kostlivec? Průmysl veškerý žádný. Zemědělství nedostačivé, skomírající. Ale kosu, kosu, tu má. Ostrou, jadernou! Začne ji brousit, a ten zvuk zní světem jako hvizd Slavíka Loupežníka.
Začal jsem tedy před časem o Rusku číst jiné knihy než pohádky. Teď naposled třeba Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity od Martina C. Putny. Tvrdím, že kdo nečetl tuto knihu, neměl by o Rusku mluvit. Hluboký vhled do ruské duše a její výklad. Zní to banálně, ale pravda bývá začasté banální. Pojednou chápete Pussy Riot, které chtěl náš prezident, ať už z nevzdělanosti či ze zlé vůle pošpinit: „Patriarcha Gunďaj (to neznamená K…a, Miloši Zemane) věří v Putina,/lepší by bylo, kdyby ten čubčí syn/věřil v Boha./Opasek Panny Marie masové/protesty nenahradí,/na demonstracích je Bohorodička s námi.“
Poněkud jiná káva, než jak nám ji předkládal zdejší Putinův ideologický, politický a kdoví jaký ještě přisluhovač Zeman. „(…) platí evangelijní výrok, který ďábel říká na poušti Ježíšovi tváří v tvář všem krásám světa,“ píše Putna, "a který pak aktualizuje Dostojevskij v Bratrech Karamazových a Solovjov v Legendě o Antikristovi: 'Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.' Poskytnu ti všechny výhody západního způsobu života - samozřejmě, pokud na ně máš, a to už je tvoje věc, jen pokud budeš mně, všemocnému carovi, loajální; jen pokud nebudeš požadovat skutečnou svobodu a demokracii."
Putna ovšem také říká, že proti Putinovu carství se organizuje i odpor. Možná proto ruský vůdce vyvolal mezinárodní válečnou krizi. Potom lze takový odpor proti jeho panování snadno udusit pod vlajkou tradičního ruského šovinismu a vymezování se proti vnějšímu nepříteli. Od něj k tomu vnitřnímu je jenom kousek. A jak se Rusko umí s vnitřním nepřítelem vyrovnat, o tom je mnoho knih. Krutých a krvavých. A hlavně vyprávějících o bezuzdné prolhanosti. A také o zvláštním ruském postoji jak ke svým občanům, tak k lidem okolního světa; občas je v záchvatu napadá to, co velký znalec Ruska Richard Pipes v knize Dějiny ruské revoluce přičítá bolševikům: „Donutíme lidstvo ke štěstí.“ Nemyslím si, že pouze Lenin „lidské bytosti považuje za materiál, obdobně jako tavič rudu“. Jako by to ve všeobecné ruské neúctě k člověku (který pravda, „zní hrdě“, jak ses, Maxime Gorký, hořce svou vlastí mýlil) patřilo do výbavy většiny ruských vůdců.
Ba, přečtěte si Putnu, abyste věděli něco o Rusku a nebyli časem příliš překvapeni. Však na své napsání a vydání stále čeká hluboké analytické dílo o věčných českých posluhovačích ruským režimům i carům. Byť tam na trůně sedí car-gosudar, imperátor, pohlavár bolševické pučistické buňky, tajemník komunistické strany, reformátor, či autokratický až protofašistický vůdce. Ve všech případech najde se v zemích Koruny české dost lidí, a to i vážených, vzdělaných a životem zkušených, kteří se pokloní, hlavou o zem před špičkami jeho bot pobijí, a řeknou: „Slouha z Čech k vašim službám, Vaše Imperátorské veličenstvo gosudare imperátore… až do roztrhání těla!“ A zatetelí se mužickým blahem, když mu carský střevíc milostivě stoupne na záda.
Jsou to lidé, kteří nečetli Borovského Obrazy z Rus či Masarykovo Rusko a Evropa nebo Václava Černého Vývoj a zločiny panslavismu. Nebo četli, ale slouhovská duše s příklonem k mužictví byla silnější než přečtené. Pochybuji, že s takovými Martin C. Putna a jeho knížka hne. Ovšem my ostatní, se špetkou hrdosti a rozumu v těle, bychom si ji přečíst měli. Abychom byli vybaveni proti tomu, co nás možná z Východu ještě čeká. Abychom se vyzbrojili i ve smyslu slov Edmunda Burkeho, který říká, že problém s válkou je v tom, že obvykle zlikviduje přesně to, za co bojujete – spravedlnost, slušnost, humánnost. Domnívám se, že i ve válce duchovní. Proto pozor - „velkoruskost“ je velmi, osudově, nakažlivá.
