Pavla Landovského jsem osobně potkal tak nejvýš dvakrát, třikrát, a to ještě nebyla žádná exkluzivní setkání. Jen tak ho člověk minul, na chvíli na něm zatančily Landovského decibely. Takové to: „Dobrý den. Těší mě.“ Vlastně žádná potkání, pouze doteky.
Přesto byl pro mne Landovský symbolem jistých časů. A představitelem určitého druhu lidí. Nepůsobil coby intelektuál (byť psal divadelní hry). Nestavěl se jako vůdce (přestože oblíbený byl velice). Hlučný zemitec (ale paní Libuše Šafránková o něm mluví jako o nejněžnější duši, kterou poznala). Však taky muž, který neuhýbal tváří v tvář tupé bolševické (a troufám si říci, že asi žádné) moci. Je dnes zvykem ponižovat slovo rebel v souvislosti s každým pitomým fotbalistou, který nadává rozhodčímu, kope protihráče a fakuje do publika. Případně na někoho plivne. Pojem rebel má ovšem vznešené kořeny a k takovým blbečkům vůbec nepatří. Je symbolem spravedlivé vzpoury. Pavel Landovský byl rebel. Synonymum svobody.
Patřil ke znamením doby, v níž se lidé dělili na lokajskou většinu, v kterémžto prostoru jsme se naučili pohybovat mistrovsky, a potom na pár jiných - na několik rebelů. Vynašel se pro ně rozumářský termín disidenti, ale byli to v pravém slova smyslu rebelové. Nebáli se komunistické mašinerie, říkali ji do očí, co si o ní myslí. Landovský bez zábran, jak se o něm traduje.
Den před volbami šel jsem domů z piva, při němž se hovořilo o čem jiném, než o volbách, tónem střídavě zahořklým a posměšným. Kráčel jsem ulicemi, kolem mne kvetly billboardy se slogany dílem blbými, dílem blbějšími. Tváře na nich nehodnotím. Jeden den jsem si dal práci prokousat se nabídkou kandidátů, bylo to kousání na nic, bezzubý by je zvládl, nebylo co.
A pak jsem se dozvěděl, že umřel Pavel Landovský. Jak výše řečeno, neznal jsem ho blíže, ale měl jsem najednou pocit smutku a jisté beznaděje. Napadlo mě, že se rozhodl nevolit. Že už tohle nebyl jeho koráb. Víte, ještě do nedávna se dalo rebelovat, proti bolševickému režimu samozřejmě. Tam to měli poctiví a stateční přímo za povinnost. Ale i potom to šlo. Sice už to nebylo tolik hrdinné, ale bouřit se mělo smysl. Při pohledu na současné kandidátky řeknete si: copak proti Tomuto lze rebelovat?
Neznám všechny ty strejdy a tety ze všech koutů mojí vlasti. Mám nějaké povědomí o těch pražských. Ale zdá se mi, že končí doby bojovníků a sporů, nastává doba handlířů a čachrů. Dřív mohl člověk kandidáta vášnivě obhajovat a brát se za něj. Případně divoce s ním nesouhlasit a halasně jej odmítat. Dnes? Nejvýš tak každý „počítá, co mu to vynese, a když nic - pak chytře vyhne se,“ řečeno se Sabinou a Kecalem. Pro současnou nejen volební atmosféru jména věru příznačná: donašeč a dohazovač.
Skončila doba lidí, jako byl Pavel Landovský. Jedna éra dodýchává, i s lidmi, kteří k ní patřili a charakterizovali ji. V dobrém i zlém. Možná bylo to jakékoliv, ale „mělo to koule“, drsně řečeno. Ve volbách dnes vítězí ti, kdož říkají jako zásadní argument: „Prostě to uděláme“, ať tak či onak nevyjadřují se k zásadním otázkám. A spojí se s každým, u něhož, jak řečeno, „jim to vynese“, byť to byl agresivní imperiální ataman nebo popírač lidských práv. Ti, co prohrávají, zmohou se nejvýše na fňukání, že to nešlo podle jejich pravidel. Že je sami mnohokrát pošlapali, nepřiznají.
Ba ne, to nebyly volby pro Pavla Landovského
Václav Klaus prohlásil, že volby byly „prohrou politiky a vítězstvím apolitické oligarchie“. Jak s ním už dlouho málokdy souhlasím, toto bych podepsal. Jenomže kdyby byl mužem z rodu Landovského a jeho party musel by přiznat svůj zásadní podíl na tom, že jsme v tomto ohledu došli tam, kam jsme dokráčeli. On spolu se svým mocenským dvojčetem Milošem Zemanem (a s dalšími svými klony, půl- a pidiklony) začali huntovat zdejší politiku… V případě opoziční smlouvy sežvýkali svobodnou politickou soutěž a vyplivli nechutnou hmotu, jíž politikou mohli nazývat pouze ti nejotrlejší. Začalo to českou cestou privatizace a skončilo u dnešních voleb. Neplačte, Václave Klausi, to mléko jste začal rozlévat vy sám.
Ba ne, to není zem a doba pro Pavla Landovského
Zem a doba, ve kterých se místní referenda umísťují do vyšších pater, aby k nim starší, dýchaviční a nemohoucí nemohli vyšplhat. Jak malé, jak podlé, jak typické. Smutný víkend. Pavel Landovský se rozhodl nevolit. Ti, co volili, nevěděli vlastně, co volí. A v Soči se jel závod formule 1. U Černého moře, u něhož je také okupovaný Krym, závodilo se ve městě okupantských letovisek.
Ba ne, tohle není správný svět pro Pavla Landovského.
To by se urebeloval. Radši nešel volit.
Inu, ale pro koho k něčemu to tady vlastně je?
Rebelovat se většina bojí. A volí zbytkově. Krym je daleko…
A Landovský nás už neodvolatelně opouští
