Kdysi v počátcích éry výpočetní techniky si jistý ústav v resortu komunistického ministerstva kultury založil svoji existenci na zpracovávání různých kulturních údajů, které do té doby nikoho nezajímaly. Za nějaký čas uspořádal konferenci, aby se pochlubil svými prvními výsledky. Z nich vyplynulo, že v minulých třiceti letech se v Praze téměř vůbec nehrála jedna symfonie Franze Schuberta.
Nejde náhodou zase jen o kšeft?
K tomu se přihlásil profesor Václav Holzknecht s otázkou „A co z toho údaje vyvozujete?” “No že by se to mělo napravit a ta symfonie by se měla hrát častěji”, zněla odpověď. „To byste tomu dali”, řekl pan profesor, “ta symfonie se nehraje proto, že není k poslouchání. Ale to vám neřekne ani technika ani apriorní nadšení pro Schubertovu genialitu, nýbrž jedině vaše uši, když si ten Schubertův úlet poslechnete”.
Často si na tuto příhodu vzpomenu, když při sledování různých dějů takřka neustále zjišťuji, že jen málokdy se jde k jádru věci a kolem dokola se mluví o něčem vedlejším a nepodstatném. V minulých dnech mi řekl jeden můj zkušený kolega, že jsem ho jedním svým komentářem téměř přesvědčil o nepotřebnosti amerického radaru v Brdech. Dost překvapeně jsem zareagoval, že jsem snad nic v tomto smyslu nevyslovil, ale pak jsem musel uznat, že ten můj komentář mohl na posluchače takto působit prostě proto, že se v takových zejména vojenských záležitostech vždy velmi důrazně ptám po jejich skutečném účelu. Když se na tyto základní otázky nedočkávám uspokojivých odpovědí, vyvolává to ve mně přirozené pochybnosti o smyslu takových počinů. Nejde mi tedy na prvním místě třeba o nějaké nejasnosti ve výběrovém řízení či o případnou korupci u gripenů, ale o to, proč vůbec potřebujeme nadzvukové stíhačky, když se na našem území málem ani pořádně neotočí a když ani jinak nikdo nevysvětlil, k čemu jsou právě u nás dobré jejich složité přístroje, ne zcela kompatibilní se zařízením stíhaček NATO. A proč, nebýt povodní, by se jich bylo nakoupilo čtyřiadvacet za 60 miliard, když pak najednou stačil nájem čtrnácti kusů asi za 20 miliard. A k čemu nám jsou dnes tanky a proč ze dne na den jejich oficiální potřeba se změnila ze tří set na třicet, proč takové kvantum obrněných transportérů za 24 miliard a tak podobně, až do nekonečna. Přesné odpovědi na tyto otázky chybějí a chybějí i u zamýšlených amerických základen protiraketové obrany v Evropě včetně toho radaru v Brdech. Rozdíl je v tom, že tady nejde o české, ale americké peníze, ale i těmi by se mohly řešit z hlediska světové bezpečnosti možná důležitější problémy, jak v Lidových novinách z 28. března v této souvislosti cituje Jiří Dienstbier pravděpodobného příštího britského premiéra Gorgona Browna.
A teprve v tomto rozhovoru Renaty Kalenské s Jiřím Dienstbierem, zatím jediným vážněji uváděným Klausovým prezidentským protikandidátem, si můžeme přečíst vskutku jednoznačné odmítnutí amerického radaru. Jiří Dienstbier zde říká, že taková sólová instalace bez účasti NATO by mohla vést ke skutečnému nebezpečí – totiž k rozkladu Severoatlantické aliance a odvolává se v tom na přední americké odborníky, podle nichž technicky a bezpečnostně má tento radar význam nulový. Připomeňme, že Dienstbier už dříve napsal, že by naše vláda měla s rozhodnutím v té věci počkat až na nového amerického prezidenta. Není bez významu, že mezitím jeden z nejpřednějších a nejuznávanějších amerických analytiků Zbygniew Brzenski označil George Walkera Bushe za vůbec nejhoršího prezidenta Spojených států všech dob.
A pokud jde o různá kladná doporučení vojenských odborníků, Jiří Dienstbier jim nevěří a říká tato velmi závažná slova, dotýkající se skutečné podstaty problému: "Generálové samozřejmě mají zájem na těchto nových hračkách stejně jako podniky, které je mají vyrábět. Ale máme na tom zájem my?”
Na otázku, proč sousední Polsko zájem má, Dienstbier odpovídá, že v tom jsou i pragmatičtější důvody než jen idea spojenectví a přátelství. Poláci totiž za to velmi tvrdě požadují miliardy na rekonstrukci své armády, což by ovšem znamenalo nové kolo zbrojení – aktuálně možná nebezpečnější než nějaké íránské rakety. Jak známo, toho se obává například i Francie a Norsko, ale zejména naši přímí sousedé Německo, Rakousko a Slovensko. Hlasy o zbytečnosti těchto základen převažovaly i při diskusi v Evropském parlamentě a ostatně sama Evropská unie se k celé té věci chová hodně nevšímavě. Bude zajímavé, jak bude v příštích dnech vypadat debata prezidentů Klause a Putina na toto téma.
Ať tak či onak, stále je nutné ptát se po podstatě věci. Je asi opravdu nesmysl diskutovat do krve o tom, že radar bude něco nebezpečného vyzařovat. Ještě pochybnější je věřit na to, že by v nějakém referendu mohli o té věci odpovědně rozhodnout všichni občané, protože by do hry při nedostatku faktů určitě vstoupily čisté emoce. Obávám se však, že ty už nyní působí i u některých politiků. Někdejší hradní skvadra Havel-Schwarzenberg-Vondra – mimochodem všichni dávní přátelé Jiřího Dienstbiera – působí stejně zaujatě proamericky jako Vojtěch Filip a jeho komunisté bytostně protiamericky.
Připustíme-li však aspoň teoreticky možnost, že ten radar sám o sobě bude opravdu na nic, pak by zdánlivě všechny ty diskuse mohly být jen bouří ve sklenici vody. Naše peníze v tom nebudou, třeba na tom i trochu vyděláme, Rusové už možná dávno pochopili, o co jde, a tak nám ta obluda jen pokazí brdskou přírodu. Ale našince by přece jen mrzelo, kdyby měl pravdu nejen Jiří Dienstbier, ale i světaznalý ekonom Petr Robejšek, který také nedávno v rozhlase naznačil, že Američané nám asi v této věci neříkají všechno, o co jim opravdu jde. Člověku totiž nedělá právě dobře pocit, že je možná voděn za nos a že ve skutečnosti jde zase – jako tolikrát v minulosti – především o jeden zbrojařský velkoobchod.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6