Jiří Ješ

Představte si, že jako dvacetiletý jsem celý týden neměl nic jiného na práci, než každý den usedat na stejně modelovaných balvanech, které obklopují krásné dánské město Helsingör a jako ve známém filmu Lawrence Oliviera přehlížet šest kilometrů mořské úžiny až do švédského Helsinforsu. Vůbec jsem se nedivil, že Hamleta mohly napadat myšlenky typu „být či nebýt“.Od té doby vím, že právě léto a volný čas je vhodnou dobou k zahození běžných starostí všedních dnů. A tak i letos se ve svých poněkud omezených životních podmínkách znovu ptám po významu a smyslu slova pravda, s nímž se například na našich prezidentských vlajkách zachází až příliš marnotratně, aniž nám za více než devadesát let některý z našich hodně rozdílných prezidentů pořádně řekl, co si pod tím slovem představuje. Dokonce i Havlovo spojení pravdy s pojmem tak nespolehlivým, jako je láska, je zavádějící.

Jistě se u nás lidé zamýšlejí, kohopak to napadlo nakumulovat hned na začátek oficiálních školních prázdnin a na počátek většiny dovolených dva svátky a tím dva dny volna za sebou. Jistě, jsou zde určité historické důvody, ale ty si svým smyslem tak odporují, že je lze těžko ideově spojit.

Jsme dva na této stanici, jímž je každý týden dopřáno, aby pět minut naprosto volně říkali, co je zrovna v dané chvíli napadne. O sobotách je to pravidelný Středoevropský fejeton Luboše Palaty a v pátek moje neméně pravidelné Zamyšlení na konci týdne. Mohu vás ujistit, že jsem po několik let nevynechal ani jediné, podobně jako o pondělcích svoje komentáře, a toto penzum jsem zachoval i po celé první pololetí roku 2011, které přesně včera skončilo.

Pokud na této stránce už hodně dlouhodobě vyslovuji určité politické názory, setkávám se většinou u svých čtenářů s pochopením i souhlasem. Občas však některý jednotlivec cítí potřebu nějak se distancovat od ateismu, k němuž se hlásím. I tyto věci se totiž nezřídka do politiky pletou a dokonce se procentem výskytu ateismu určuje stupeň obecné vzdělanosti jednotlivých národů a států.Následuje zpravidla řada argumentů pro to, abychom věřili v Boha, neboť jedině to nás může správně vést životem. Přitom se plně vychází pouze z víry římsko-katolické, aniž by se bralo v úvahu, že ke křesťanství se hlásí církví více a ty se asi musí od římského katolictví nějak lišit. To se dá dost špatně do detailů zjišťovat. Když jsem tady na toto téma nedávno v jedné své úvaze upozornil, ozval se mi dokonce arcibiskup pražský Dominik Duka a jakkoli mě i nadále v tom dopise nazývá ateistou v uvozovkách, přece jen z jeho dopisu zaznívá něco v tom smyslu, že moje názory jsou prý docela moudré.

Už dlouho se na pozítřek chystaly oslavy kulatých 70. narozenin současného prezidenta republiky. Narodil se 19. června roku 1941 a takové oslavy hlavy státu jsou obvyklé i v demokraciích, kdežto kdyby tentýž člověk už v oné čelné státní funkci nebyl, byla by pompa mnohem menší. To se začátkem října pravděpodobně přihodí exprezidentu Václavu Havlovi, který bude mít pětasedmdesátku. Jenže Klausovy oslavy na Hradě byly, jak víme, z nějakých důvodů odvolány. To teď nebudeme rozebírat.

Čas plyne jak voda a aniž jsme se nadáli, máme tu výročí lidické tragédie. Nový český film Lidice asi sám v dohledné době neuvidím, a tak spíš spoléhám na několik obšírnějších recenzí, které se objevily v našem tisku. Musím však předem počítat s obvyklým jevem, že jakékoliv umělecké zpracování stroze historických faktů právě od nich odvádí pozornost. Chci-li onu holou pravdu poznat, je lepší pátrat co nejhlouběji a nic si k tomu nepřimýšlet.

Nedávno vzbudil poměrně velkou pozornost rozsáhlý materiál Lidových novin, z něhož vyplývalo, že čelný funkcionář dnešní ČSSD Jiří Paroubek se cítí dotčen nevšímavostí této strany k jeho osobě, a tak prý podle svých vlastních slov hodlá ČSSD opustit. Velký titulek na první straně Lidových novin z 20. května zněl velmi kategoricky: „Paroubek se zhlédl v Benešovi, míří k národním socialistům“. A jeden diskusní příspěvek na toto téma v následujících dnech byl dokonce nadepsán populární floskulí „Paroubek se vrací z vandru“. Sám protagonista této záležitosti se však zatím vyjadřuje ke změně své stranické příslušnosti velmi zdrženlivě, asi v tom smyslu, že by to mohlo přicházet v úvahu až někdy koncem tohoto roku a kdoví zdali vůbec.

Snažím se odlišovat svá páteční zamyšlení od pondělních komentářů. Ne vždy se to daří, ale i z ohlasů mých věrných posluchačů cítím, že to dobře rozeznají. A tak znovu prosím, přijměte i v tom dnešním Zamyšlení moji téměř úpěnlivou radu a žijte dál, jak žijete v našem reálném světě, do něhož jsme se narodili a jehož problémy pokrývají všechno, čím prochází život každého z nás, ale i to, co se děje kolem nás a co vytvořilo lidské dějiny a naše zákony.

Neříkám to zde poprvé a nejsem sám, kdo to říká – prostě sledovat zprávy z našich médií je zejména v posledním roce holé utrpení. Nebylo by to tak zlé, kdybychom se místo zabíjení drahocenného životního času zabývali něčím užitečnějším, a to nejen obživou a jinou potřebnou prací, ale i přijímáním hodnotné kultury.

Zatím mi stále připadá, že všechno tak hlasité tažení různých našich vlád proti korupci je hon s bubnem na vrabce. Stále se předstírá, že korupci lze za daného stavu morálky našeho obyvatelstva a dokonce i valné většiny světového lidstva téměř beze zbytku vymýtit tím, že největší korupčníci budou prostě pochytáni a pak citelně potrestáni. Už déle se můžeme přesvědčovat, jak to téměř není možné – třeba už jen proto, že korumpovány mohou být samy orgány činné v trestním řízení a tak vždycky jen s úžasem zíráme, jak i zcela jasné případy na něčem uvíznou a nějaký uspokojivý závěrečný skutek utek.

Ponechám stranou nedělní přenosy z Vatikánu a vyslovím pouze hold těm, kteří před týdnem odolali neskutečnému a zcela marnému zírání na dění v Londýně. Nelze se vůbec divit tomu, že přední levicoví novináři z deníku Právo to už nemohli vydržet a dali průchod svému hněvu i titulky svých komentářů jako například „Čeho je moc“.

Velikonoční mediální směsice skutečné historie křesťanství spolu s legendami, mýty a někdy i skutečnými pohádkami konečně ustala a my se můžeme zamyslet nad tím, zdali se ta každoroční záplava letos něčím přece jen nelišila.Řekl bych, že ano. Za téměř senzační bych například považoval to, že už před svátky papež Benedikt XVI. vyslovil politování nad tím, že se křesťané stali z velké části nevěřícími lidmi vzdálenými Bohu. Jelikož – jak už jsem zde několikrát přiznal – se právě toto přihodilo i mně, přijímám ono papežovo sdělení i snad jako jisté zadostiučinění vůči stálým nařčením ze strany oněch dogmaticky věřících, že my – údajní atheisté – jsme něco tak trochu morálně méněcennějšího než oni – ti praví křesťané.

Řemeslo má zlaté dno, praví stará lidová moudrost. Však také vždycky zajásáme, když najdeme dobrého řemeslníka, aby nám něco udělal nebo aspoň poradil v tom, co zrovna potřebujeme. Menší zájem projevujeme o řemeslnou kvalitu určitých také řemeslníků, které tolik nepotřebujeme. A tak jsme si s trochou překvapení teď přečetli, že mezi těmi, které běžně považujeme za odborníky, čili vědce, obstála v tom, na čem u nás pracuje v mezinárodním hodnocení jen asi pětina, kdežto dalších osmdesát procent se pohybuje v jakémsi nikterak slavném průměru až podprůměru.

Původně jsem si chtěl ponechat jeden svůj čerstvý životní zážitek až na chvíli, kdy se přiblíží nekulaté výročí události, která kdysi stála u jeho počátku, ale pak mi to nedalo a přicházím s tím už dnes.

Minulý týden se prý ode mne očekávalo, že avízo na svůj druhý pořad o humoru spojím s nějakou hlubší úvahou o potřebnosti tohoto vzácného daru pro naše přežívání v této někdy vskutku neveselé době. Hned se to pokusím napravit, ale nejdříve pár slov k poněkud širšímu tématu. Stále více se do této komentářové rubriky vnucuji s názorem, že jsme příliš zahlceni tématy, která vyplývají z takzvaných základních lidských existenčních zájmů. Jsou to převážně věci totožné se zájmy ostatních našich živých spoluobyvatel této životadárné planety – tedy starost o potravu a hnízdo – tomu lidé říkají ekonomika, a také boje o vůdcovství smečky, což se v lidských poměrech nazývá politikou.

Musím jen opakovat, co jsem zde popsal před několika dny: za celý svůj dlouhý život jsem nezažil takový informační zmatek v českých hlavách jako ve druhé polovině letošního března. Jistě, byly doby mnohem pohnutější, kdy se přes nás valila mezinárodní politika případně i válka, ale právě to nás zahltilo natolik, že na nějaké banality nebyl čas.Mnichov byl Mnichov a válka byla válka, na nějaké pijící či nepijící slůně či nejrůznější podvody kolem nás nebylo čas myslet, protože šlo o životy a ne pouze o peníze – ostatně tehdy dost bezcenné. O to jsme na tom dnes při všech nářcích přece jen lépe. Samozřejmě, veřejnost musí být zaujata různými domácími záležitostmi a politickým hašteřením, přesto však bychom neměli rezignovat a měli bychom přiznávat co nejpřesnější hodnocení jednotlivým událostem a uznat, že v Japonsku jde o nesrovnatelně více než u nás.

Když jsem před lety v jedné své relaci řekl, že od jisté doby lze Milana Kunderu jen těžko považovat za českého spisovatele, ostře proti tomuto mému názoru vystoupil v Divadelních novinách spisovatel, tehdejší ministr kultury a Kunderův umělecký souběžník Milan Uhde. Už ta souběžnost jmenovaných literátů není bez zajímavosti. Oba rodilí Brňáci, jen se sedmiletým věkovým odstupem, se nevyhnuli jistému angažmá v padesátých letech. Uhde toho samozřejmě vzhledem ke svému nižšímu věku stihl v té době mnohem méně než Kundera, i když překvapivě už ve svých šestnácti letech začal psát články do hlavních moravských komunistických novin Rovnost.

Je téměř k neuvěření ta zcela neústupná umanutost senátora Jaromíra Štětiny a několika jeho kolegů z horní komory našeho parlamentu, s jakou usilují o soudní zákaz KSČM. Tomu tlaku nemůže odolat ani současná Nečasova vláda, i když její Topolánkovy a Fišerovy předchůdkyně podobné podněty vždy stáhly z programu. Přesto teď zase Johnovo ministerstvo vnitra shání znova nějaké důkazy, zda je KSČM zralá na rozpuštění či alespoň na pozastavení činnosti. Rozumnější navrhovatelé vidí, že ta druhá možnost – tedy pouhé pozastavení – by mohlo mít větší naději na úspěch.

Jak tomu u nás často bývá, ohlas přijetí pana doktora Rudolfa Blažka za náměstka ministra obrany Alexandra Vondry pro zbrojní nákupy, měl jen jepičí život. Přesto se domnívám, že bychom pana Blažka neměli jen tak pustit ze zřetele a vzhledem k různým podivným okolnostem z jeho minulosti bychom měli bedlivě sledovat i jeho činnost budoucí.Zkusme si z té minulosti něco připomenout: Rudolf Blažek se narodil v památném roce 1968, byl zřejmě ještě za komunistů bez problémů přijat na právnickou fakultu, na čemž mohla mít zásluhu i jeho maminka, o níž ještě bude řeč. Okamžitě po skončení studia – a to není docela běžné – se stal jako mladíček hlavním šéfem Městské policie v Praze, pro niž pak zakoupil vznášedla pro strážníky, takzvané hummery, které prý nebyly zvlášť zapotřebí – snad jen při zcela mimořádných povodňových událostech.

To, co se na nás od páteční shody ekonomických ministrů už několik dnů řítí, by nás opravdu mohlo zavalit a zbavit jakékoli schopnosti udržet si v sobě zdravou míru smyslu a podstaty našich životů. Právě nad tím se musíme střízlivě zamýšlet v každé své životní fázi a stavět i na hodnotách, bez nichž by ten náš život byl podstatně chudší, než když myslíme pouze na jeho čistě živočišnou podstatu.

Objevuje se nemálo připomínek únorových událostí z roku 1948. Už jen málokterý z jejich autorů má však z té tehdejší středy přesně před třiašedesáti lety autentické osobní zážitky. A tak – i když už jsem o tom mluvil mnohokrát – doplním tyto své dojmy lecčím, co může ledacos i vyvrátit z omylů, které se po celé ty desítky let stále opakují.Především jsem přesvědčen, že sám ten den – dvacátý pátý únor 1948 – nestál jaksi sám o sobě v naší moderní historii, ale byl jen logickým pokračováním událostí předchozích a nástupem k neblahým událostem následujícím.

Problém „justiční mafie“ se minulý týden opět objevil na tapetě našeho žabomyšího politického dění. Někdejší nejvyšší státní zástupkyně a stínová ministryně spravedlnosti za ČSSD Marie Benešová dostala od odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze příkaz, aby se omluvila několika vysokým činitelům naší spravedlnosti za to, že je už někdy v roce 2007 nazvala justiční mafií. Vrchní soud – na důkaz, jak svůj verdikt myslí vážně – dokonce Benešové předepsal toto doslovené znění její omluvy každému z postižených zvlášť takto: „Omlouvám se vám, že jsem vás označila za člena zákulisní justiční mafie, která se snaží ovládnout justici tak, aby sloužila vládní garnituře a která v zákulisí ovlivňuje kauzy.“

Ještě dříve, než byl oblíbený pořad Českého rozhlasu 2 PRAHA „Jak to vidí“ vrácen do původního termínu každý všední den v 8,30 ráno, byl jsem se podívat, jak vypadalo to náhradní odpolední vysílání nazvané „Čaj pro dva“ přímo z rozhlasové budovy na Vinohradské třídě. Nebylo to valné ani esteticky ani akusticky, ale bylo tam i pár desítek židlí pro návštěvníky přímo z ulice. Naštěstí hlavními protagonisty toho odpoledne byli dva známí profesoři medicíny – psychiatr Cyril Höschl a kardiolog Jan Pirk.

Chceme-li posuzovat činy předního českého polistopadového politika, který to dotáhl až na dvě volební období ve funkci prezidenta republiky, nemůžeme nikdy pominout jeho proslulý výrok, že „peníze jsou vždy až na prvním místě“. Možná, že tato moudrost stála i za jeho jiným výrokem – totiž „jen více Kožených“ – který on dodnes nepovažoval za nutné jakkoliv korigovat, i když dotyčný Kožený s podobnou peněžní filozofií se už několik let pohybuje mezi kriminálem a svobodou – to vše v překrásném daňovém ráji na Bahamských ostrovech.