Minulý týden se prý ode mne očekávalo, že avízo na svůj druhý pořad o humoru spojím s nějakou hlubší úvahou o potřebnosti tohoto vzácného daru pro naše přežívání v této někdy vskutku neveselé době. Hned se to pokusím napravit, ale nejdříve pár slov k poněkud širšímu tématu. Stále více se do této komentářové rubriky vnucuji s názorem, že jsme příliš zahlceni tématy, která vyplývají z takzvaných základních lidských existenčních zájmů. Jsou to převážně věci totožné se zájmy ostatních našich živých spoluobyvatel této životadárné planety – tedy starost o potravu a hnízdo – tomu lidé říkají ekonomika, a také boje o vůdcovství smečky, což se v lidských poměrech nazývá politikou.
Velmi výrazně se přitom zanedbávají vlastnosti dané pouze člověku, to je schopnost abstraktního myšlení, smysl pro krásu – ať už přírody nebo vlastních lidských výtvorů, tedy umění, v neposlední řadě i radost a s ní spojený smích nad různými absurditami světa. To vše ovšem při neustálém vědomí, že všechny tyto vysoce kladné hodnoty mají zcela zákonitě i své obrácené tváře. To, bohužel, zakrývají mnohá náboženství, která někdy vedou své věřící k přílišnému optimismu stran životního, případně posmrtného blaha jejich vlastních individuí.
Na druhé straně, kdo si správně uvědomuje kladné i záporné stránky téměř všeho, s čím se na svých životních poutích setkáváme, může právě z těchto přirozených protikladů poukazovat na věci nesmírně zajímavé, které ten náš běžný a někdy nudný pouze ekonomicko-politický život velmi obohacují.
Slavný islandský režisér Fridrik Thór Fridriksson, který tu byl v minulých dnech na české premiéře svého filmu „Mama Gogo“, pronesl celou přednášku o tom, jak lze podstatnou část životního díla naplnit humorem i tehdy, když se to v opatrných dávkách kombinuje s tématy tak málo humornými jako je třeba Alzheimerova choroba, schizofrenie či autismus. Vychází třeba z příkladu své sedmadevadesátileté matky, která dvanáct let žije s Alzheimerem, ale žije a může s ní i teď být docela legrace. Ostatně známý film o autismu (v hlaví roli s Dustinem Hofmanem) „Rainman“ by toho do jisté míry mohl také být docela dobrým příkladem. Krásné poučení o humoru jsme minulý týden mohli načerpat i z rozhovoru česko-židovské překladatelky a spisovatelky Ruth Bondyové v Lidových novinách, kterou je třeba téměř doslova ocitovat, aby nic neuniklo z přesnosti jejího myšlení. Tak tedy: „Pochybuji, že nám humor pomůže spolehlivě přežít, ale určitě se s ním dá leccos snášet lehčeji. V Terezíně došlo k mixu židovského a českého humoru. Karel Švenk, který pořádal v Terezíně kabarety, samozřejmě vycházel z Haška, Poláčka, Čapka a samozřejmě i z Osvobozeného divadla. Ale někomu tolik blbnutí v místě, kde lidé umírají a děsili se budoucnosti, jistě i vadilo. Básník Hochemberg si trpce stěžoval na ty, kteří si pořád dělali psinu, protože k pěstování legrace přeci jen potřebujete aspoň trochu snesitelné podmínky k životu.“ (Konec citátu)
Sám za sebe musím přiznat, že většina i těch nejtemnějších období mého života mi nikdy smyslu pro humor neubrala a považovali jsme za velkou legraci, když se nám s jedním spoluvězněm podařilo v kasematech konviktského kláštera zabraných Státní bezpečností vystřihnout jako na Národním divadle duet Jeníka a Kecala. Vždyť Prodaná nevěsta je také především opera komická a pocit radosti z humoru nemusí být vždy spojen s popadáním se za břicho.
Jestliže v tomto státě se inteligentní humor stále odbourává všude, kde za první republiky a dokonce ještě i za okupace byly pravidelné rozhlasové kabarety, nebo Čapkovy či Bassovy novinové „rozhlásky“, nemluvě o Voskovci a Werichovi, Vlastovi Burianovi, Járu Kohoutovi, Ferenci Futuristovi a mnoha dalších, pak to musíme považovat za velkou újmu působenou naší společnosti, což by mohlo v duši národa zanechat zlé následky. Těším se tedy, až do Prahy z Brna přijede pan Drábek, který prý si s tímto problémem dovede poradit vtipnou divadelní improvizací. Už abychom se k dobrému humoru zase probudili a nenaříkali pořád jen nad lidskými špatnostmi, které nás obklopují.
