Musím jen opakovat, co jsem zde popsal před několika dny: za celý svůj dlouhý život jsem nezažil takový informační zmatek v českých hlavách jako ve druhé polovině letošního března. Jistě, byly doby mnohem pohnutější, kdy se přes nás valila mezinárodní politika případně i válka, ale právě to nás zahltilo natolik, že na nějaké banality nebyl čas.Mnichov byl Mnichov a válka byla válka, na nějaké pijící či nepijící slůně či nejrůznější podvody kolem nás nebylo čas myslet, protože šlo o životy a ne pouze o peníze – ostatně tehdy dost bezcenné. O to jsme na tom dnes při všech nářcích přece jen lépe. Samozřejmě, veřejnost musí být zaujata různými domácími záležitostmi a politickým hašteřením, přesto však bychom neměli rezignovat a měli bychom přiznávat co nejpřesnější hodnocení jednotlivým událostem a uznat, že v Japonsku jde o nesrovnatelně více než u nás.
Nejhorší však je, když se lidstvo postaví k různým ztrátám na životech, majetku a dalších hodnotách z nesprávného úhlu pohledu a nadřadí nesrovnatelně méně citelné události, které zajímají jen pár lidí jedné země, událostem vskutku světového významu. Ty – jak se právě stalo – mohou pohnout i zemskou osou a způsobit totální posun našeho života někam zcela jinam, než se lidstvo ubíralo po dlouhá tisíciletí.
Nu a kolem jedné takové banality se koncem minulého týdne točila naše média takovým tempem, že běžný čtenář musel dostat pocit duševní poruchy. Můj ty bože, to opravdu jakýsi pokus bývalého prezidenta této malé republičky o filmový režisérský debut mohl naplnit téměř tři hustě popsané tiskové strany pátečního vydání jednoho seriózního českého deníku, kde byl pečlivě z jiného deníku přetištěn vybraně sprostý text jinak docela sympatického bývalého ministra kultury Jandáka.
Jeho slova o bývalém prezidentu zněla doslova takto: „Musím vyslovit údiv nad tím, co všechno je schopen člověk, o jehož dramatičnosti mám velké pochybnosti, natočit a vyplodit a o čem by každý soudný člověk řekl, že je to brak. To, že každý ví, že král je nahý a přesto o něm hovoří jako o oblečeném do zlata, je jen smutným svědectvím doby.“ A pan exministr kultury dál pokračuje: „Většina lidí o mně ví, že jsem odpůrcem – podobně jako Václav Klaus – toho pelechu Pravdy a lásky, který se svým pokryteckým pseudohumanismem a čecháčkovským humorem zaplavuje Českou republiku vlnou neuvěřitelného pokrytectví a přetvářky.“ Konec citátu.
Za tyto výroky se do pana exministra pustil ihned také nikterak výrazově útlocitný herec Pavel Landovský, který ho nazval vpravdě ušlechtile „kokotführerem“, čímž jen dokázal, na jaké jazykové úrovni se u nás vedou ideové spory. Zůstaňme tedy u relativně nejpřijatelnějšího označení pana Jandáka, jehož redaktor Lidových novin Jiří Peňás označil prostě za hulváta.
Pomiňme, že pak byly ještě Lidové noviny přirovnány k hlavnímu tiskovému orgánu nacistů Völkischer Beobachter z let třicátých a redaktorce Lidovek Janě Machalické byla přidělena vysoká funkce SS, a vraťme se raději k už citovaným výrokům pana kulturního exministra. Zde si dovolím co nejskromněji vyslovit svůj vlastní názor.
Jako jeden z mála dosud žijících jsem stál u samého začátku Havlovy dramatické činnosti. Správnější by bylo říci, že jsem přímo vedle Havla seděl při premiéře jeho první hry Zahradní slavnost a pak jsem ji jako kulturní pořadatel uvedl v největším sále města Liberce. Tam jste pane Jandáku nebyl, abyste viděl, co to tenkrát vyvádělo s obecenstvem. Tak zapšklý snad ani dnes nejste, aby to v poměrech začátku šedesátých let nehnulo i s vámi. Takhle startovala šedesátá léta, která nás pak pomohla udržet duchovně pohromadě přes dalších dvacet let normalizačního útlaku.
Možná, že další Havlovy hry Vyrozumění a Pokoušení byly ještě lepší a možná, že tím byl překročen vrchol toho, čeho byl Havel vůbec schopen. V 80. letech jsem přijel do Anglie a žasl jsem, co tam česká kultura znamená – a to zdaleka nejen Havel, ale i Forman, Passer, Kotík a další. Tady Vy máte jediné právo – totiž mlčet protože jste to nezažil.
Docela jiné je to s tou pravdou a láskou. Tam máte na svůj názor – byť třeba i klausovsky mylný – plné právo a pokud jde o mne, v mnohých velmi závažných věcech vám sám dávám za pravdu. Zajisté Havel správně viděl komunismus jako nepravdu a nelásku oproti něčemu mnohem lepšímu, co vládlo v jeho rodině a čemu už dvacet let vděčíme za svoji opětnou svobodu. Ale nevím, co dalo bývalému prezidentovi takovou jistotu vyznávat politiku George Walkera Bushe, aby ještě v poslední den svého prezidentského úřadování se naprosto bez váhání postavil za jeho poněkud bezhlavý vpád do Iráku, což už způsobilo nesmírně těžké ztráty na životech. A totéž nyní s Libyí, kde rozeznání pravdy od lásky či nenávisti nebo lži zdaleka není tak jednoznačné, jak se k tomu pan exprezident opět bez nejmenšího váhání postavil. Nebylo by, pánové, lepší, že když už si tak rádi hrajete na neomylné státníky, abyste svorně vzali rozum do hrsti a zamysleli se opravdu nad životem a světem než nad nějakým možná nezdařeným Havlovým zrežírováním jedné z jeho – jak jsem z divadelního představení usoudil – horších her. Třeba byste přišli na to, že nikdo z nás nemá tak docela patent na rozum ani právo vyjadřovat se tak sprostě na veřejnosti.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
- Vítězslav Jandák autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/973/97233.jpg
- Pavel Landovský autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/53/5216.jpg
- Zahradní slavnost / Divadlo Na zábradlí (1963) autor: Jaroslav Krejčí, zdroj: Divadelní ústav http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1422/142164.jpg
- Václav Havel autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2248/224785.jpg
