Velikonoční mediální směsice skutečné historie křesťanství spolu s legendami, mýty a někdy i skutečnými pohádkami konečně ustala a my se můžeme zamyslet nad tím, zdali se ta každoroční záplava letos něčím přece jen nelišila.Řekl bych, že ano. Za téměř senzační bych například považoval to, že už před svátky papež Benedikt XVI. vyslovil politování nad tím, že se křesťané stali z velké části nevěřícími lidmi vzdálenými Bohu. Jelikož – jak už jsem zde několikrát přiznal – se právě toto přihodilo i mně, přijímám ono papežovo sdělení i snad jako jisté zadostiučinění vůči stálým nařčením ze strany oněch dogmaticky věřících, že my – údajní atheisté – jsme něco tak trochu morálně méněcennějšího než oni – ti praví křesťané.
Nezbývá, než se vytrvale bránit a chytit se třeba i právě teď papežem vyslovené otázky, zdali vůbec církev otevírá lidem přístup k Bohu, anebo jej spíše skrývá. Přitom je tu základní otázka, zdali různé odnože křesťanství mají o tom pojmu Bůh stejnou představu. Nedávno jsem zde vyslovil podezření, že to může být úplně rozličné třeba u Svědků Jehovových a Mormonů. Ale vždyť ani přesně nevíme, jak to je teď momentálně u nás mezi vatikánskými katolíky a evangelíky a místo nějaké definice mluvíme stále raději o ekumenii.
Jak jsme správně předvídali, musel skončit v naprostých mlhách i pokus současného předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky o vytvoření nějaké křesťanské platformy v naší politice. Přitom nutno vzít na vědomí, že právě Sobotka byl z těch známějších politiků jediným římským katolíkem, zatímco kdekdo ostatní se hlásí k nějaké reformě této víry. Pikantní to je zejména v kombinaci evangelictví s nějakou tou zpravodajskou či špionážní službou, na což se poukazovalo zejména u jednoho ze zakládajících členů oné křesťanské platformy Františka Bublana a teď shodou okolností právě v těsné blízkosti Velikonoc i u původně ztraceného a nyní opět šťastně objeveného jaksepatří evangelíka Jana Kubiceho.
A do toho přijde Bílá sobota, kdy se nestačíte divit, kam z prvních stránek našich předních deníků zmizela dříve zcela samozřejmá velikonoční tématika.
Copak u levicového Práva se to dá očekávat. To ostatně si letos také jakožto jediným náboženským materiálem přisolilo šťavnatými citáty o vatikánském sexu, ženách a zapřených dětech, jak s tím ve své nové knize přišel italský novinář Carmelo Abáte. O něco překvapivější byly Lidové noviny, které na Bílou sobotu jako hit dne daly na první stranu informace, které bezmála po šedesáti devíti letech objevují jakési nové poznatky o jízdním kole jednoho z heydrichových atentátníků. A pak je prvních devět stránek věnováno jen vskutku světoborné tématice o SK Slávii, úplatné státní úřednici a samozřejmě celé té změti kolem naší vládní krize.
A hle, teprve na stránce 10 se objevuje problematika velikonoční. Profesor Tomáš Halík, o němž také stále přesně nevíme, zdali je bezvýhradným stoupencem Vatikánu, nebo co vlastně, se najednou na základě dávné otázky Pilátovy pouští na kluzkou půdu hledání odpovědi, zdali pravda a láska skutečně vítězí nad lží a nenávistí. A překvapivě dochází ke kategorické odpovědi, že aspoň podle pašijového příběhu určitě nikoliv. Zdá se, že hlavní problém spočívá v nesnázi, jak zejména také v těch různých náboženstvích – definovat pravdu natolik přesně, aby její vítězství třeba na naší prezidentské standartě nevyhovovalo s takovou samozřejmostí všem velmi různým hlavám této republiky – od Masaryka přes Husáka až po Klause.
Tomáš Halík nakonec kapituluje a celý svůj článek uzavírá touto prý jedinou holou pravdou: „O pontském Pilátovi víme už jen to, že zastával svůj úřad římského místodržitele v době, kdy Ježíš, tesař z Nazaretu, natrvalo vstoupil do příběhu dějin lidstva.“
Tak to jste to vzal, pane profesore, přece jen trochu zkrátka, abychom se vůbec někdy mohli nějaké pravdy dobrat. Mě například velmi zajímá zrovna o Velikonocích postava Josefa z Arimatie, o němž se vždycky na konci jaksi mimochodem zmiňují všechna čtyři evangelia, ale že by mohl hrát i dosti významnou roli právě v souvislosti s Ježíšovým ukřižováním a zmrtvýchvstáním, to se nám nikdy v hodinách náboženství neřeklo.
Ale i v záležitostech čistě světských to s tou pravdou bývá všelijak vachrlaté. A tak se snad pan profesor Halík nebude na mne zlobit, když ho poněkud malicherně upozorním na jednu chybu v onom citovaném článku z minulé soboty. Opakuji, jde o naprostou malichernost, ale i ta svědčí o tom, jak snadno vyslovíme nepravdu, aniž si to vůbec uvědomíme. A tak se pana profesora ptám, zdali opravdu věří tomu, že Havlova hra Zahradní slavnost má něco společného s umělým jazykem „Ptydepe“, jak se v jeho článku dočítáme: Anebo to bylo až pozdější Vyrozumění?
Znovu opakuji – vím, že samo o sobě o nic nejde, bohužel právě takovými drobnými nepravdami, třeba v křestních jménech, v datech či v jiných faktech se to u nás jen hemží a často nás to znejišťuje i v přijímání víry ve věcech, na nichž bychom rádi stavěli své myšlení a postoje. Právě drobné nepravdy nám totiž zpochybňují jistotu v tématech, jimž zatím víc jen věříme, než abychom o nich něco opravdu věděli.
