Když jsem před lety v jedné své relaci řekl, že od jisté doby lze Milana Kunderu jen těžko považovat za českého spisovatele, ostře proti tomuto mému názoru vystoupil v Divadelních novinách spisovatel, tehdejší ministr kultury a Kunderův umělecký souběžník Milan Uhde. Už ta souběžnost jmenovaných literátů není bez zajímavosti. Oba rodilí Brňáci, jen se sedmiletým věkovým odstupem, se nevyhnuli jistému angažmá v padesátých letech. Uhde toho samozřejmě vzhledem ke svému nižšímu věku stihl v té době mnohem méně než Kundera, i když překvapivě už ve svých šestnácti letech začal psát články do hlavních moravských komunistických novin Rovnost.
To se ovšem zdaleka nedalo srovnat s přímo divokou stalinistickou básnickou činností Milana Kundery, na níž kromě už byzantského uctívání hlavního bolševického zločince byly zajímavé i jeho výlevy o lásce k rodné zemi a jejím obyvatelům – třeba těmito verši z prosince 1949:
Tak to mnou cloumá
Doma!
Jen kruš mě, stesku, kruš…
Soudruzi moji, já bez vás,
Já bez vás nikdy už!
Tyto Kunderovy výkřiky se v dalších letech prokázaly jako zcela falešné, třeba ve srovnání s verši Halasovými, který se do svého Kunštátu skutečně i poslepu vrátil. A i když zejména Kundera a Uhde měli na rozdíl od Halase dost životního času, aby ze svých komunistických omylů procitli a oba se později postavili do čela protikomunistické kulturní opozice, Kundera roku 1975 odešel do Francie a od té doby se ke své vlasti nehlásí. Ve Francii také napsal větší část svých románů, některé česky a francouzsky, poslední desetiletí už jenom francouzsky. Takže jistou část jeho tvorby češti čtenáři neznají buď vůbec neznají, nebo jen z překladů, které Kundera už sám většinou nepořizoval, ba u některých vůbec nedovoloval, aby česky vyšly.
Sám mohu tedy nejvíc obdivovat jeho knihy napsané ještě doma, například Žert, Směšné lásky, či hry Majitelé klíčů nebo Ptákovinu. Naproti tomu Nesnesitelnou lehkost bytí, byť psanou ještě česky, ale už v cizině, ani z hlediska čistě literárního a uměleckého zdaleka za tak dobrou nepovažuji. Francouzsky psané Kunderovy knihy už jsem prostě nečetl, takže mohou ve mně vzbuzovat jen zásadní pochybnost, zdali patří do české literatury a zdali je Kundera spisovatelem ryze českým, jak si to zřejmě stále myslí třeba Milan Uhde. Stejné pochybnosti však můžeme do jisté míry mít o Josefu Škvorečkem, i když u něho ten pocit je silně vyrovnáván vším ostatním, co tento muž, na rozdíl od Kundery, za svého pobytu v cizině pro českou literaturu vykonal. Navíc nedává najevo tak ostentativně nechuť ke své rodné zemi, jak to, bůhvíproč, demonstruje onen podivný Čech z Paříže.
Nu a teď se právě on, Kundera, ocitl ve světovém panteonu. Celé jeho dílo, ovšemže pečlivě očištěné od ostudných stalinistických počátků, vychází v prestižní edici PLÉAIDE francouzského nakladatelství Gallimard. Pařížský list Figaro k tomu napsal: „Všechny ceny blednou před takovou poctou. V kolekci klasiků, jíž se Gallimard pyšní, bude teď kanonizovaný Kundera stát bok po boku s Proustem a Balzacem, Rabelaisem a Molierem, Goethem a Conradem.“
Jakožto bývalý Kunderův krajan bych raději počkal, až co o Kunderovu díle řekne poněkud vzdálenější budoucnost. Ale i o těch jmenovaných Kunderových dnešních souvětcích můžeme říci, že svým literárním dílem zůstali věrni své mateřštině i zemi, v níž se narodili. Jedinou výjimkou je Joseph Conrad, Polák, vlastním jménem Jozef Teodor Konrad Nalecz Korzeniowski, který ovšem už ve svých sedmnácti letech odešel do ciziny a teprve, když se roku 1894 natrvalo usadil v Anglii, začal se svou literární činností. Samozřejmě, že už pouze v angličtině.
S Kunderou, jak vidíme, se to srovnávat nedá. Nedá se ani říci, že je to spisovatel česko-francouzský, neboť taková řeč ani národnost neexistuje. Nejspíše bych ho označil za spisovatel původně českého a nyní francouzského. Myslí, že přesněji se vyjádřit nelze.
