Jiří Ješ strana 5 z 5

V dnešním zamyšlení navážu volně na svůj komentář, v němž jsem citoval i názory profesora Václava Bělohradského o nutnosti odpoutat se od jednoduché polarizace komunismus - antikomunismus a přiznat si, že mnohé zlo v naší současnosti nemá svůj zdroj pouze v komunismu, ale i v chamtivé, lidské přirozenosti. Ta je obzvláště odsouzeníhodná u politiků, a to nejen u nás - však jsme něco podobného mohli nedávno sledovat i ve staleté demokracii britské.

29. července uplynulo 153 let od smrti Karla Havlíčka Borovského. Pár dní před tím vyšla v příloze Salon deníku Právo informace o tom, že režisér Dušan Klein dokončil práce na životopisném filmu o této velké postavě českých dějin 19. století nazvaném Zakázaný člověk. V tom poměrně krátkém textu se objevují hned dvě chyby. Jedna z nich je spíše zlozvykem, to když se po vzoru K. H. Franka či K. H. Máchy napíše K. H. Borovský.

Na právě probíhající pražské výstavě znamenitého českého malíře Jiřího Anderleho můžeme opět zhlédnout některé jeho obrazy založené na mnoha lidských tragédiích vzešlých z první světové války. Ty obrazy jsou založeny na jednotném principu: v jejich dolním koutě je vlepena pohlednicová fotografie mladého páru, kde muž je oblečen v rakousko-uherské polní uniformě a společně se svou ženou se dává zvěčnit, aby si tu pohodu mohli v pozdějších letech připomínat. Leč na velkých plochách nad všemi těmi fotografiemi Anderle ukazuje, jak to ve skutečnosti s takovým párem za první světové války dopadlo. Muž s krvavě rozdrásaným tělem sotva schopný dalšího života a žena zbídačená obecnými rodinnými a válečnými strastmi, která už se také téměř v ničem oné spokojené ženě z původní fotografie nepodobá.

Cosi mě stále ponouká, abych se vrátil k jedné jepičí epizodě našeho politického života, kdy Jiří Paroubek v reakci na nějaké výroky Mirka Topolánka stran svého papalášství vyrukoval s tímto objevem: "Pan Topolánek je z elitní komunistické rodiny. Jeho dědeček byl zakládajícím členem KSČ na Vsetínsku a tatínek byl vysokým funkcionářem této strany, zatímco sám Mirek Topolánek je absolventem výběrového komunistického gymnázia, který si zvykl dostávat ledacos zadarmo - tu obědy, tu ošacení …"

V období našich letních náboženských svátků, kdy fotografie otištěná v Právu zachytila donedávna lidovecké bratry Svobodu a Kalouska, jak vedle sebe klečí při mši na Velehradě (i když Svoboda klečí na obou kolenou a Kalousek poněkud symbolicky jen na jednom), tedy v té době měly špičky sociálních demokratů jiné a trochu bouřlivější starosti. Na své programové konferenci sestavovali své kandidátky pro podzimní volby a právě jeden z iniciátorů jejich nedávno oznámené křesťanské platformy Bohuslav Sobotka se tam velmi zostra pustil do dvou sporných kandidátů, Olgy Zubové a Davida Ratha.

Když se nedávno objevila zpráva, že stínový ministr vnitra František Bublan a první místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka založili takzvanou křesťanskou platformu sociální demokracie, naivně mě napadlo, jak si tito pánové spolu se svým předsedou Jiřím Paroubkem, který se - ač příslušník československé církve husitské - k této platformě nepřihlásil - tedy jak si tito pánové poradí s nadcházejícími dvěma letními svátky 5. a 6. července.

Sobota 27. června, která je 59. výročím popravy dr. Milady Horákové a tří dalších obviněných z jejího procesu, je v kalendáři označena jakožto Den památky obětí komunistického režimu. Slovo památka by mělo naznačovat, že se připomínají hlavně ti, které komunismus fakticky připravil o život, ať už popravou nebo třeba střelbou či elektrickým proudem na hranicích při pokusech o únik právě před komunistickým terorem.

Vraťme se ještě k situaci v KDU-ČSL. Ponechme teď stranou dva problémy kolem současného jejího předsedy Cyrila Svobody - tedy jeho právní spor o dům v pražském Bubenči a jeho chybnou volbu Václava Klause prezidentem republiky a všimněme si některých jeho neúspěchů a nezdarů z minulosti. I když ve státních funkcích - například když byl ministrem vnitra nebo ministrem zahraničních věcí - se mu nedalo nic podstatného vytknout, ve vnitropolitickém stranickém uspořádání se celkem nezodpovědně zasloužil o rozbití nadějně se formující čtyřkoalice znevěrohodněním některých jejích členů. Kromě toho se rovněž pustil do obviňování - asi spravedlivého - svého stranického protipólu Kalouska - což sice Kalouska vedlo k rezignaci na všechny stranické funkce, ale současně i k přinucení Cyrila Svobody, aby se mu za všechna obvinění omluvil. A to také Svoboda ke všeobecnému překvapení učinil. Co ho k tomu vedlo, to se dodnes nikdo nedověděl.

Vrátím se ještě na chvíli k vynikajícímu televiznímu dokumentu Martina Vadase o procesu s Miladou Horákovou a jejími společníky, jehož poslední díly odezněly až v tomto týdnu. Pokud jste ty pořady sledovali, mohli jste si všimnout, že jako hlavní protiklad socialismu, který reprezentovala žalující státní moc, obžalovaní měli stát na straně kapitalismu, který byl v této zemi únorovým převratem poražen.

Ve chvíli, kdy je tento příspěvek publikován, jsme ještě stále v časovém intervalu, který umožňuje každému občanu České republiky, aby šel volit do Evropského parlamentu. Před pěti lety toho využilo 28 % oprávněných voličů - to jest více než čtvrtina a méně než třetina z celkového počtu. Velká většina tedy dala najevo, že o tyto volby vůbec nemá zájem, anebo že považuje za důležitější jiné věci - třeba odjezd na chatu.

Jakkoliv minulou neděli oblíbený písničkář Josef Fousek po celé Dobré jitro z Prahy volal po tom, abychom byli k sobě vlídní, ohlasu mezi politiky a některými novináři to stále nenachází. A nejen mezi nimi - nevlídnosti až nenávisti k některým politikům často slyšíme i od prostých lidí. A zatímco u těch hráčů na veřejné scéně jde nejčastěji o zcela vyhraněné zájmy mocenské a stranické, u obyčejných lidí se velmi často mísí věcné argumenty proti určitým politikům se silnými negativními emocemi, kdy už se na skutečnou oprávněnost nějaké kritiky tolik nehledí.

Vrátím se ještě o týden zpět k mezinárodnímu veletrhu Svět knihy skvěle zorganizovanému v pražském Průmyslovém paláci. Zcela mimořádný rozsah prezentace ruské literatury byl poměrně nedostatečně vyvážen tím, co po více než čtyřicet let za nesporné ruské účasti vládlo této zemi. Největší aktivitu v dohánění tohoto nedostatku vyvíjí Ústav pro studium totalitních režimů, který kromě revue Paměť a dějiny vydává četné publikace popisující a analyzující události v této zemi spadající do období totalit, které zde vládly. Škoda, že z toho bádání jsou vyloučena období druhé a třetí republiky, protože právě v těch dobách se vytvářely podmínky pro nástup nesvobody, což zejména v letech 1945-48 mělo pro plné převzetí moci komunisty rozhodující význam.

Po roce přijel opět do Prahy ze svého adoptivního domova v britském Lancasteru profesor doktor Jaroslav Krejčí. Letos začátkem února mu bylo třiadevadesát let a jeho život by vydal na román, jehož čtenáři by se věru nenudili. Už sama rodina, do níž se malý Jaroslav narodil, byla nevšední. Otec stejného křestního jména byl vynikající ústavní právník, v době mnichovské a pomnichovské dokonce předseda Ústavního soudu. To pro něho bylo zřejmě osudné, neboť v té funkci se často stýkal s tehdejším předsedou Nejvyššího správního soudu dr. Emilem Háchou, který ho po svém zvolení prezidentem zmrzačeného Československa přivedl do politiky, a to tak daleko, že se Jaroslav Krejčí stal ministrem spravedlnosti a později i předsedou pochybné protektorátní vlády. To mu po válce vyneslo 25 let těžkého žaláře, z nichž jedenáct odseděl a pak nebyl propuštěn domů, ale na věčnost.

V souvislosti s náhlým a překvapivým příklonem Václava Havla k Topolánkově Ódéesce, což sám exprezident musel vzápětí zmírnit poukazem na svou nazelenalost, se prý uvnitř Občanské demokratické strany hodně mluvilo o nebezpečných pravdoláskařích, pravdoláskovcích či pravdoláskistech. Jak patrno, už ze samého mluvnického utváření těchto slov přímo kape ironie a vrcholná nedůvěra k Havlovu sametověrevolučnímu heslu o tom, že pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí.

Vrátím se ještě ke svému poslednímu zamyšlení na konci minulého týdne, v němž jsem po vzoru Václava Havla poněkud bohorovně mávl rukou nad devítiletým normalizačním členstvím nového premiéra v KSČ. Prohlásil jsem sice přihlášku do té strany v každém období její totalitní vlády nad touto zemí za hanebné osobní selhání, ale připustil jsem, že po dvaceti letech by se to mohlo pozapomenout a přihlédnout spíše k tomu, že podle svědectví lidí Fischerovi blízkých je jeho angličtina zcela bezchybná, což, jak se zdá, bývá pro politiky důležitější než cokoliv jiného.

Poslední dobou to zejména v souvislosti s instalováním tak zvané letní vlády u nás znovu duní starou známou písničkou, zdali je správné, když čelná místa ve státní správě a v diplomacii mají zastávat lidé s komunistickou minulostí. Do strany vstoupili zejména v době normalizace ze zjevně kariéristických důvodů.

Přechod z minulého do tohoto týdne, čili svátky velikonoční, máme šťastně za sebou a opět mohu otevřít rádio, aniž bych v pěti minutách slyšel dvacetkrát slovo "vajíčko". Nepatřil jsem ani k oněm dvěma třetinám Čechů, kteří prý podle jakéhosi pofiderního průzkumu trávili svátky úklidem, nemohl jsem bohužel ani příliš užívat rozpuku jarní přírody a nepatřím ani mezi údajnou pětinu skalních věřících, kteří šli do kostela. Dal jsem si tedy totální volno, místo čtení jsem si prohlížel knížku úžasných Mohrstadtových vedut Prahy a pouštěl jsem si hudbu všeho druhu, od Beethovena až po Šlitra. Jaká to úleva od věčných Topolánků, Klausů a Paroubků, nebo dokonce Ďuričků a Kočků, jejichž příběhy jsem pro ty sváteční chvíle zcela ignoroval.

Skoro se nehodí zabývat se na Velký pátek rozhovorem se slovenským zpěvákem Petrem Nagyem uveřejněným minulý čtvrtek v jedné z příloh deníku Právo. Už sám titulek konstatující, že lidé jsou zvrhlí, napovídá o jeho obsahu. Končí prý období, kdy lidé věřili v dobro. Lidí je víc, než naše planeta může uživit. Člověk se prý vymkl z přírody a velmi často dokazuje, že je jen předělané zvíře. Má všechny zvířecí vlastnosti, ale vypěstoval si i takové návyky, že už není schopen v přírodě žít… A tak dále až k nejčernějšímu pesimismu, takže na jakoukoliv bílou tam nezbývá místo, i když se nové Nagyovo autorské album jmenuje Labutě a havrani, kde by snad ty labutě měly něco bílého reprezentovat. Z autorova rozhovoru však nic takového nepozorujeme, snad proto, že podle zoologů jsou i labutě zlí ptáci.

Stojí za to znovu připomenout, že náš bývalý rozhlasový kolega Ivan Hofmann byl jedním z mála českých politických pozorovatelů, který ještě dříve než byla Topolánkově vládě vyslovena nedůvěra, prohlásil, že pokud se tak stane, tak se nic tak moc nestane. A to dokonce ani v situaci, kdy Česká republika předsedá Radě Evropské unie. Doma, jak řekl, to časem překryjí jiné události a v zahraničí zapomenou ještě rychleji než u nás, i když v dané chvíli ta naše krize určité mezinárodní souvislosti a pro nás škodlivé následky určitě má. Ale všimněte si, jak rytířsky se zachovali ministři zahraničí států Evropské unie na Hluboké a s jakou velkorysostí k našim momentálním potížím přistoupili.

Mám před sebou staré číslo Lidových novin z pátku 20. března 2009. První straně vévodí fotografie, na níž si prezident republiky Václav Klaus na sjezdu ČSSD potřásá rukou se šéfem Matějské pouti Václavem Kočkou. "Vida," říkám si, "komupak v této zemi se dostane takové cti?" Přesto se nemohu ubránit dojmu, že Lidové noviny tento snímek pořídily a zveřejnily s jistou dávkou zlomyslnosti, protože samo setkání těchto dvou mužů, navíc ještě při této příležitosti, přece jen jako by nebylo docela košér, a to hlavně pro pana prezidenta.

Tato moje páteční zamyšlení na konci týdne mají být trochu osobněji zaměřená než jiné příspěvky, které na stanici ČRo 6 vysílám. To dnešní tedy bude možná ještě osobnější. Před čtyřmi týdny moderátor páteční relace ještě před tím než moje zamyšlení pustil do éteru, ohlásil, že ležím v nemocnici. Telefonní a mailový poprask s přáním brzkého uzdravení, který nastal, mě samozřejmě nesmírně potěšil, jen mi bylo trochu líto, že - jak si aspoň myslím - málokdo pod dojmem té prosté zprávy přesně věděl, o čem jsem vlastně mluvil.

Nic nemůže změnit historickou skutečnost, že v kalendáři prvního březnového týdne je 6. březen jen obdenní mezerou mezi 5. březnem 1953, kdy zemřel sovětský krutovládce Josef Stalin, a 7. březnem 1850, kdy se narodil československý humanistický státník Tomáš Masaryk. Jak malá mezera v kalendáři mezi těmito dvěma dny, jak velký však rozdíl mezi oběma jmenovanými postavami.

K stáru se člověk snaží třídit informace, jichž se mu dostává, podle jejich důležitosti. Neběhá proto jako pes za každým míčkem, který mu hodí jeho rozmařilý pán, v tomto případě naše média. To jsou například různé aféry politiků, které se podle potřeby vytáhnou po několika letech ne proto, aby bylo učiněno zadost nějaké spravedlnosti, ale aby denunciací onoho politika bylo dosaženo nějakého politického účelu. To jsou ony případy s Grossovým barrandovským bytem, Langerovými kontakty s panem Sekyrou, nu a teď s dosud málo známým panem Mrštinou a jeho veřejným domečkem v Náchodě.

A máme tu opět výročí tak zvaných únorových událostí. Není sice tak kulaté, jako to loňské šedesáté, ale pro pamětníky má to letošní jednu nespornou přednost - dny v kalendáři totiž přesně odpovídají tomu, jak to bylo v roce 1948. Při zkoumání tehdejšího vývoje skutečně den po dni, což je u únorových událostí dost důležité, není tak bez významu, kdy byla třeba sobota nebo neděle. I v největších politických bouřích si někteří odpovědní politici nenechali na svůj víkend sáhnout a chovali se bezstarostněji než v normální všední dny. Hitler na to vsadil třeba při přepadení Sovětského svazu 22. června 1941. A než se v Kremlu o svátečním dnu probudili, měli už pryč značnou plochu území, kterou si před tím právě s Hitlerovou pomocí přivlastnili.