Vrátím se ještě na chvíli k vynikajícímu televiznímu dokumentu Martina Vadase o procesu s Miladou Horákovou a jejími společníky, jehož poslední díly odezněly až v tomto týdnu. Pokud jste ty pořady sledovali, mohli jste si všimnout, že jako hlavní protiklad socialismu, který reprezentovala žalující státní moc, obžalovaní měli stát na straně kapitalismu, který byl v této zemi únorovým převratem poražen.
Zdá se, že obžalovaným nebylo zatěžko přijmout tento druh polarity a ani z úst těch nejstatečnějších, kteří se zdráhali papouškovat estébáckou hantýrku ze svých protokolů, nikdy neuniklo prosté slovo „svoboda“ či „nesvoboda“. Jenže právě to byly ty pravé protiklady, o které šlo. Myslím, že národním socialistům a tím méně sociálním demokratům, kteří tvořili většinu obžalovaných, žádný kapitalismus na srdci neležel a pokud k nim byl dost uměle přiřazen jistý Oldřich Pecl, pak jeho kapitalistické zakotvení spadalo někdy do třicátých let - tedy hluboko mimo časový rámec procesu, v němž byl souzen. A že by někdo mohl považovat za kapitalistu bytostného trockistu Záviše Kalandru, to už se vymyká i těm nejabsurdnějším představám. A vida, právě on spočinul na šibenici takřka společně s oním bývalým kapitalistou Peclem, umírněnou socialistkou Horákovou a naivním odbojářem Buchalem.
Zde je nutné zdůraznit, že jediným skutečným pojítkem všech těchto velmi různorodých protikomunistických sil byla právě ona nezdolná touha po svobodě, kterou si už podruhé za pouhých deset let Československo nedokázalo obhájit. Pokud jde o rok 1938, nebylo to možné v poměrech takzvaného versailleského uspořádání, kde nedostatečný důraz na potrestání Německa za jeho odpovědnost při rozpoutání první světové války jakož i nedostatečný důraz na plnění reparací a dopuštění nacistické diktatury připravily takovou situaci, kdy jednotlivé státy střední a východní Evropy musely pod Hitlerovým tlakem padat jako kuželky, což samozřejmě bylo spojeno se ztrátou jejich svobody, pokud vůbec ještě nějakou měly.
U nás ta opojná svoboda skutečně po dvacet let existovala a o to hůře jsme prožívali její ztrátu. Naděje, které jsme upínali k vítěznému konci války i k Benešově londýnské vládě, byly převážně spojeny s naší touhou po obnovení svobody a skutečné demokracie v této zemi. A zde je zatím ne plně zodpovězená otázka, zdali jsme pak byli pouhou nevinnou obětí úradku vítězných mocností, který nás po třech letech uvrhl do nové nesvobody, nebo zdali k tomu aspoň částečně nepřispěla i naše politická reprezentace. Ponecháme-li stranou u nás vždy dosti početné komunisty s jejich vyhraněným prosovětským postojem, působil v tomto směru i sám Edvard Beneš, který třeba už v květnu roku 1943 přesvědčoval v Americe prezidenta Roosevelta o Stalinově nesporném směřování k demokracii západního typu se zaručenou svobodou politických poměrů a dodržováním základních lidských práv. Následovala Benešova cesta do Moskvy a za Stalinovy přítomnosti podpis sovětsko-československé smlouvy nikoliv na pět let, jak to Benešovi uložila jeho londýnská vláda, ale na dvacet let - tedy takřka na ony příslovečné věčné časy.
Tuto Benešovu politiku více méně sdílely všechny po válce povolené strany Národní fronty - včetně národních socialistů, jejichž čelní představitelé Drtina a také Horáková patřili mezi nejoddanější Benešovy ctitele, což sama Horáková několikrát zdůraznila i při tom hrůzném procesu. Nelze docela vyloučit, že poněkud obezřetnější politikou vůči Sovětskému svazu se dalo docílit jistého stupně takzvané finlandizace, která Finsku po dalších čtyřicet let zaručila jistý druh svobody slova a pohybu, i když také tam nesměli přistoupit k Marshallovu plánu a nesměli kritizovat velkého souseda.
Historická zkušenost nás přesvědčuje, že po úplném převzetí moci komunisty bylo pozdě svobodu honiti a všechny způsoby odporu - ať už letákové, podivně špionážní a pochybně ozbrojené byly marné a měly jen ten smysl, že lepší složky českého národa samy sobě dokazovaly, jak se nehodlají násilí a nesvobodně dobrovolně poddat. I tak to byla jen velmi malá menšina.
Jelikož patřím k těm, kteří skutečnou nesvobodu prožili až na její nejhlubší dno, s velkým znepokojením přihlížím na sklonku svého života tomu, s jakou nezodpovědností dnešní moji spoluobčané nakládají s opravdovou svobodou, kterou nyní mají, a jak nedostatečně využívají možností, které jim umožňují, aby znovu neupadli do další nesvobody, jakou by jim mohli nastražit třeba i jen bezděčně špatní politici. Není jich u nás zrovna málo a většina národa je ponechává u moci tím, že nechodí k volbám. A ti, kteří chodí, je v jejich zabydlených pozicích stále utvrzují. Viz před týdnem volby do Evropského parlamentu.
