Po roce přijel opět do Prahy ze svého adoptivního domova v britském Lancasteru profesor doktor Jaroslav Krejčí. Letos začátkem února mu bylo třiadevadesát let a jeho život by vydal na román, jehož čtenáři by se věru nenudili. Už sama rodina, do níž se malý Jaroslav narodil, byla nevšední. Otec stejného křestního jména byl vynikající ústavní právník, v době mnichovské a pomnichovské dokonce předseda Ústavního soudu. To pro něho bylo zřejmě osudné, neboť v té funkci se často stýkal s tehdejším předsedou Nejvyššího správního soudu dr. Emilem Háchou, který ho po svém zvolení prezidentem zmrzačeného Československa přivedl do politiky, a to tak daleko, že se Jaroslav Krejčí stal ministrem spravedlnosti a později i předsedou pochybné protektorátní vlády. To mu po válce vyneslo 25 let těžkého žaláře, z nichž jedenáct odseděl a pak nebyl propuštěn domů, ale na věčnost.
V té době však už si odpykával svůj desetiletý trest i jeho syn za to, že spolu se svými sociálnědemokratickými vrstevníky vymýšlel ekonomické metody, které nespočívaly na marxistické pseudovědě, jaká se stala dogmatem našich komunistů. O těchto věcech pak mohl Jaroslav Krejčí mladší přemýšlet ve vězení plných pět let. Pak šel na podmínku domů a čekala ho podřadná zaměstnání jako jiné propuštěné politické vězně.
V roce 1968 se Krejčí nijak zvlášť neangažoval, protože věděl, že když by přišlo do tuhého, Západ pro nás ani prstem nehne. Když pak skutečně přijely sovětské tanky, Jaroslav Krejčí a jeho vysoce kvalifikovaná manželka-psycholožka zamítli v sobě předstírání jakékoliv konverze a rozhodli se pro odchod z dosahu moci samospasitelné ideologie. Oběma bylo už přes padesát roků, a jedině díky chápavému pohostinství nejdříve v Rakousku a poté trvale ve Velké Británii mohli založit nový domov, v němž prožili nejšťastnějších třiadvacet let společného života ukončeného až úmrtím Anny Krejčové v roce 1995.
Byl to však život vykoupený tvrdou prací. Jaroslav Krejčí zjistil, že k pedagogické činnosti na lancasterské univerzitě mu nestačí jeho původní právnické ani pozdější ekonomické vzdělání. Nespokojil se ani přidanou etnografií, sociologií a religionistikou, ale spojoval všechny tyto disciplíny do jakési integrované společenské vědy geograficky zahrnující prakticky celý svět. Ve svých šedesáti letech byl Jaroslav Krejčí jmenován profesorem univerzity v Lancasteru, a když v roce 1983 odešel do penze, řídil se uznávaným heslem „publish or perish“ čili „publikuj nebo zahyneš“. Takže dodnes pokračuje ve své širokooborové práci a do konce roku 2006 vydal celkem 150 publikací, což je počet vpravdě úctyhodný.
Každý jeho pobyt v Praze je spojen s nějakou populárně-vědeckou přednáškou. Letos to bylo z oboru religionistiky - v tomto případě velmi aktuálního vztahu křesťanství a islámu. Pan profesor hovořil spatra déle než hodinu a když něco citoval, četl to bez brýlí. Posluchačům podal dokonalý přehled o geografickém rozvržení různých zlých i méně zlých odnožích islámu, z čehož podle očekávání vyšla lépe severní Afrika než střední východ v čele s Íránem. I tam však prof. Krejčí připouští možnou zásadní změnu v případě výměny Ahmadinežáda za někoho umírněnějšího. Ale i pro člověka tak erudovaného bylo těžké odpovědět, zdali teroristické uskupení Al-kaidá je více politické než náboženské.
Teprve druhý den mi pan profesor volal, že jde asi přece jen více o záležitost politickou. Můžeme tedy dále domýšlet, že náboženství zde slouží vůdcům Al-kaidy spíše k vymývání mozků těm, kteří jsou ve jménu Alláha vysíláni k sebevražedným útokům. Podobný úkol zřejmě plnil i jakýsi Bůh, který sloužil Hitlerovi, když každému svému vojákovi dal na opasek vyrazit heslo „Gott mit uns“. Kupodivu nikdo nikdy se nezeptal, zdali nacistický Gott byl výrazem nějakého náboženství. Zdá se, že i pro pana profesora Krejčího to je zatím nezodpovězená otázka.
