Cosi mě stále ponouká, abych se vrátil k jedné jepičí epizodě našeho politického života, kdy Jiří Paroubek v reakci na nějaké výroky Mirka Topolánka stran svého papalášství vyrukoval s tímto objevem: "Pan Topolánek je z elitní komunistické rodiny. Jeho dědeček byl zakládajícím členem KSČ na Vsetínsku a tatínek byl vysokým funkcionářem této strany, zatímco sám Mirek Topolánek je absolventem výběrového komunistického gymnázia, který si zvykl dostávat ledacos zadarmo - tu obědy, tu ošacení …"
Podrážděný odpor se zdvihl nejdříve z řad Topolánkových příznivců v ODS, ale slova varující před takzvaným dědičným politickým hříchem se ozvala i od známého publicisty Jiřího Hanáka, zatímco komentátor Lidových novin Daniel Kaiser tak docela toto novodobé kádrování nezavrhl, ale nabádal přitom k maximální opatrnosti.
V podstatě dávám všem těm Paroubkovi oponujícím hlasům za pravdu, i když sám bych si měl nasypat trochu popele na vlastní hlavu. Dvakrát jsem totiž v těchto příspěvcích mluvil o tom, že jeden z našich hlavních bojovníků za zákaz komunistické strany, senátor Jaromír Štětina, je vnukem babičky Karly, která zakládala KSČ nejen v jednom kraji, ale takříkajíc celostátně. Budiž mi omluvou, že jsem tímto málo známým faktem nechtěl zpochybnit opravdovost dnešních Štětinových postojů, ale spíš jsem byl zaujat oním absurdním paradoxem. Poněkud závažněji působí očití svědci, kteří tvrdí, že v normalizačních dobách často Štětinu vídali na oficiálních sovětských recepcích.
Vzpomínám také na to, jak brzy po listopadové revoluci na jedné veřejné schůzi jistá účastnice z pléna vytkla dnešnímu náměstku pražského primátora Rudolfu Blažkovi, který byl v sále přítomen, že ihned po skončení studia práv ve svých šestadvaceti letech se stal šéfem pražské městské policie, prý možná proto, že mu k tomu pomohla jeho maminka, před tím nejbližší poradkyně přinejmenším dvou komunistických ministrů spravedlnosti, z nichž jeden měl rozhodující podíl na odsouzení a věznění Václava Havla. A tu se Rudolfa Blažka vehementně zastal hlavní řečník té schůze, tehdejší náměstek ministra vnitra Jan Ruml, s obvyklou apologií, že nikdo přece nemůže za svoje rodiče. Myslel tím možná i na svého otce Jiřího, který - ač později čelný disident - v roce 1950 příšerným způsobem v rozhlase referoval o procesu s Miladou Horákovou a vyzýval touto cestou k podpisování petic, aby nad obžalovanými byly vyneseny nejvyšší tresty, čili aby byli zavražděni, jak se nám to teď opět připomenulo Vadasovým televizním dokumentem.
Faktem je, že u Jana Rumla i u Mirka Topolánka došlo k ostrým rozporům s jejich otci, v nichž oba synové dávali najevo nejen své protikomunistické smýšlení, neboť pokud jde o nějaké ideologie, ty se opravdu zpravidla nedědí. Ani někdejšímu prezidentu Spolkové republiky Německo Richardu von Weiszäckerovi se příliš nevyčítalo, že jeho otec Ernst byl na nacistickém ministerstvu zahraničí sice umírněným, ale přesto velmi blízkým spolupracovníkem nejen ministra Ribbentropa, ale i samotného Hitlera. Podílel se na formulování mnichovské dohody a byl přítomen i nátlaku na našeho prezidenta Háchu 15. března 1939. Tuším, že právě na výročí toho dne ho trochu zlomyslně pozval do Prahy Václav Havel.
Zřejmá neoprávněnost genetické dědičnosti určitých ideologií však nic nemění na tom, že se dědí určité vlastnosti osobní, které se pak mohou projevovat v docela jiných životních situacích. Tak třeba u Rudolfa Blažka jsem si na zřejmě zlé působení jeho maminky vzpomněl vždycky, když se objevovaly některé jeho špatné vlastnosti, jako například v kauze s podezřelými rekreačními byty v Krkonoších. Možná, že některé zděděné tatínkovy vlastnosti byly příčinou i povážlivých politických chyb Jana Rumla. Nu a pokud jde o Mirka Topolánka, kdoví, zdali spíše než komunismus nezdědil po někom své vojácké smýšlení vedoucí až k tomu, že jako jediný z našich čelných politiků považoval za vhodné jaksi soukromě vyznamenat skupinu bratří Mašínů.
Chci říci, že více než nějaké od předků zděděné ideologie vytváří osobnost člověka jednak dědictví genů, ale ještě mnohem více rodinná výchova. My, pocházející z rodin bytostně svobodomyslných a demokratických, kde nikdy nebylo pochybnosti o zločinnosti diktatur všeho druhu, jsme měli mnohem více štěstí a méně problémů než ti, kteří si svoje lepší přesvědčení museli vybojovat proti svým otcům, dědečkům či dokonce i babičkám.
