Stojí za to znovu připomenout, že náš bývalý rozhlasový kolega Ivan Hofmann byl jedním z mála českých politických pozorovatelů, který ještě dříve než byla Topolánkově vládě vyslovena nedůvěra, prohlásil, že pokud se tak stane, tak se nic tak moc nestane. A to dokonce ani v situaci, kdy Česká republika předsedá Radě Evropské unie. Doma, jak řekl, to časem překryjí jiné události a v zahraničí zapomenou ještě rychleji než u nás, i když v dané chvíli ta naše krize určité mezinárodní souvislosti a pro nás škodlivé následky určitě má. Ale všimněte si, jak rytířsky se zachovali ministři zahraničí států Evropské unie na Hluboké a s jakou velkorysostí k našim momentálním potížím přistoupili.
Ponechme teď stranou reálnou situaci, tu probírají moji milí kolegové i na těchto našich vlnách ze všech stran, a zamysleme se nad tím, zdali opravu neděláme trochu z komára velblouda. Jistě, všechno není pouhý komár, ale já sám pro sebe jsem si ověřil, že většina věcí, které v politice nesou pouze značku „Made in Czech Republic“ bývá zpravidla málo světoborná a vždycky se nakonec nějak docela uspokojivě vyřeší, i když samozřejmě za určitých ztrát.
Já vím, teď poprvé se děje něco velmi zlého. Slovo nezaměstnanost je hrozivé, ale zdaleka ne tolik jako nesvoboda, totalita či, nedej bože, válka. To všechno jsme my starší zažili a víme, že teď jsme oproti oné minulosti v mnohem lepší pozici tím, že jsme zakotvili ve dvou významných mezinárodních společenstvích - v evropském a euroatlantickém. Jenom to nás může od toho nejhoršího uchránit.
Sám pro sebe jsem si řekl, že všechny události s oním pouhopouhým českým znaménkem už nebudu brát tak vážně a nebudu nad nimi spínat ruce. To bych si je uspínal, protože pokud budou naším národním a státním kamenem hýbat lobbističtí červi známých i neznámých jmen, pak tato země nemůže být schopna sama sobě dobře vládnout. Ale přestože ti červi naším kamenem hýbou velmi silně, jsem hluboce přesvědčen, že povalit ho nedokáží, ba že to ani není v jejich zájmu, neboť sami jsou navázáni na jiné červy pod jinými kameny, o něž se ten náš opírá.
Tolik tedy pokud jde o naše čistě vnitropolitické záležitosti. Důležitější jsou však záležitosti zahraničně-politické. Tady musíme vycházet z oné už řečené naší mezinárodně politické příslušnosti a v takovéto velké skupině se také můžeme přestat tak panicky bát Rusů, jak to někdy i docela nahlas projevujeme. Ostatně tento strach se ozývá i teď jako poměrně nápadný projev naší současné vládní krize.
Mnohokrát už jsem zde zdůraznil své hluboké přesvědčení, že minulý nepřítel není ten nejnebezpečnější pro budoucnost. Kolik zbytečného strachu měli naši předkové po první světové válce z Habsburků a z Němců po válce druhé. Divím se, že ještě nikoho nenapadlo, že i s Rusy by to někdy v dohledné budoucnosti mohlo dopadnout tak, jako s Němci za posledních šedesát let či s kdysi neméně zlými Francouzi v 19. století.
To neznamená odevzdat se plně představě, že tomu tak být musí, ale nevylučovat ji tak absolutně, jak dnes bez rozmyslu činíme. Ono se totiž dost dobře může stát, že s Rusy společně a ve společném zájmu celého našeho euroatlantického společenství budeme muset čelit obrovským geopolitickým a ekologickým výzvám budoucnosti a nikoliv nějaké zašlé minulosti. A ty výzvy nás nejen čekají, ale už na nás ze všech stran vytahují svá více než hrozivá tykadla.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
