A máme tu opět výročí tak zvaných únorových událostí. Není sice tak kulaté, jako to loňské šedesáté, ale pro pamětníky má to letošní jednu nespornou přednost - dny v kalendáři totiž přesně odpovídají tomu, jak to bylo v roce 1948. Při zkoumání tehdejšího vývoje skutečně den po dni, což je u únorových událostí dost důležité, není tak bez významu, kdy byla třeba sobota nebo neděle. I v největších politických bouřích si někteří odpovědní politici nenechali na svůj víkend sáhnout a chovali se bezstarostněji než v normální všední dny. Hitler na to vsadil třeba při přepadení Sovětského svazu 22. června 1941. A než se v Kremlu o svátečním dnu probudili, měli už pryč značnou plochu území, kterou si před tím právě s Hitlerovou pomocí přivlastnili.
U nás v roce 1948 komunisté poněkud provokativně stanovili na neděli 22. února tak zvaný Sjezd závodních rad a pravděpodobně tak trochu očekávali, že jejich odpůrci dají v ten den přednost něčemu pro ně zajímavějšímu. Ale bylo až neuvěřitelné, kam se nekomunističtí předáci rozjeli právě uprostřed vládní krize, kterou sami velmi nešikovně svými demisemi na samém začátku víkendu před jednašedesáti lety rozpoutali.
I prezident Beneš dal v neděli přednost odpočinku v Lánech a možná byl před polednem překvapen, když z rozhlasu slyšel, jak převážně komunističtí delegáti bouřlivě volají „Ať žije prezident Beneš“, když jen někdo navrhl, aby mu byl poslán pozdravný telegram. I když to není příliš pravděpodobné, přece jen nelze docela vyloučit, že by Benešova přítomnost v Průmyslovém paláci byla v poslední chvíli něčím pohnula. Nu, nestalo se a komunisté využili nedělního odpoledne velmi pohotově k formování tak zvaných akčních výborů, které pak v příštích dnech provedly převrat.
Ano, byl to převrat, nikoliv puč. Tento významový rozdíl už po tolika letech začínají přijímat historici i právníci, neboť puč je jen jakási palácová revoluce bez účasti širších lidových mas. A tak to u nás tehdy nebylo. Ty lidové masy se projevily nejen v únoru a nejen dva roky před tím hlasováním ve volbách pro komunisty, ale zaplňovaly Václavské náměstí už od roku 1945 obrovskými manifestacemi na podporu komunistických znárodňovacích opatření.
Zkrátka lidé, a to nejen kovaní komunisté, velmi mnohé z toho, co pak únor zpečetil, už dávno před tím chtěli. Jméno Hitler jim bylo bezvýhradným synonymem zla, kdežto o Stalinovi to zdaleka neplatilo. A nebylo to jen tím, že pod jeho obrazy nás právě od Hitlera osvobodila sovětská armáda, ono to do jisté míry platilo už před válkou. Pár intelektuálů v čele s Karlem Čapkem napsalo sice už roku 1924 brilantní eseje na téma „Proč nejsem komunistou“, ale mnozí z nich pak o dvanáct let později chválili tak zvanou stalinskou ústavu, jako by vůbec netušili, že Stalinův filozofický vztah k hodnotě lidského života se vůbec neliší od Hitlerova. To dokazují čísla o hekatombách mrtvých z hladomoru na Ukrajině či v už tenkrát zaváděném gulagu, což předčí i oběti holocaustu, ačkoliv dodnes se to příliš nepřipomíná.
I československá zahraniční politika v čele s dr. Benešem zametala stalinistickému Rusku cesty na mezinárodní scénu a uzavřela s ním už v roce 1935 spojeneckou smlouvu, což by určitě nikoho u nás nenapadlo udělat s Hitlerem.
Naši komunisté si dodnes tu dokonalou shodu zrůdnosti charakterů obou diktátorů 20. století neuvědomují a jejich postoj k 25. únoru 1948 je naprosto odlišný od 15. března 1939, i když obojí znamenalo okamžitý propad celého národa do nesvobody, kdy už od příštího dne si nikdo nebyl jist před zatčením a každému byly uzamčeny hranice na pět zámků. Bylo ovšem dost těch, kteří dokázali proklouznout a zařídit se zejména v komunismu, jen ke svému prospěchu. Ani ti poctivější si však neuvědomovali, že Stalin není o nic lepší než Hitler a člověka jen udivuje, že mnozí z nich dodnes chodí mezi námi.
