Jiří Ješ strana 4 z 5

Musíme právem předpokládat, že většina našich občanů – a tudíž voličů – není odborně vyškolena v ekonomii a politologii. A tak není divu, že poučení v těchto věcech hledá v mediích, případně v rozhovorech s lidmi, kteří jsou v těchto oborech vzděláni. Počítám se mezi tu většinu a jakožto prostý novinář chci dělat hlavně to, co pociťuji jako svou základní povinnost – totiž číst a sledovat i to, na co obyčejnému občanu při jeho každodenních starostech nezbývá čas. Od rána do noci čtu tedy všechno možné, abych se dopídil něčeho, co bych posluchačům mohl servírovat jako alespoň přibližnou pravdu.

Bylo mi až trochu líto našeho předního bojovníka za zákaz Komunistické strany Čech a Moravy Vladimíra Bystrova, když před týdnem nadepsal svůj článek v Lidových novinách rezignovaným titulkem „Konec jedné iluze“. Co tím myslel, vyjádřil hned v první větě, která zní takto: „Snahy o zákaz komunistické strany a šíření komunistické ideologie došly na konec cesty.“ A pak široce dovozuje, že o toto vlastně u nás širokým vrstvám nikdy nešlo a že smysl naší revoluce před dvaceti lety spočíval hlavně v odstranění vedoucí úlohy jediné strany v řízení veškeré státní politiky.

Je až k neuvěření, kolik směšně banálních témat předkládala ve vánočních a novoročních dnech naší široké veřejnosti média všeho druhu, tedy zdaleka ne jen ta bulvární. Jedním z témat, které by podle mého názoru mělo být naším bytostným národním zájmem vypovídajícím i o způsobu našeho myšlení, se však nezabýval téměř nikdo. Mám na mysli češtinu a boj proti tomu, jak s ní často zacházíme.

V nekrolozích, které se objevily bezprostředně po smrti Ivana Medka, bylo řečeno mnoho věcí svědčících o jeho velké mnohostrannosti, neúnavné aktivitě a mravní integritě. Poněkud opomenuta však zůstává jeho předemigrační životní etapa zasvěcená převážně hudbě. Zde nutno připomenout především jeho blízký vztah k významným českým dirigentům, zejména Václavu Talichovi, Josefu Vlachovi a dalším, jimž v nesnadných komunistických podmínkách usnadňoval překonávání nejrůznějších potíží a zasloužil se tak o vznik a uplatnění významného tělesa zvaného Český komorní orchestr.

Vzhledem k svátečnímu cyklu konce roku píši své poslední letošní zamyšlení nikoliv na konci, ale už na začátku povánočního týdne… A zamýšlím se nad tím, co by v našem člověčím životě mělo být opravdu podstatné. Říkám-li člověčím, míním to v protikladu ke zvířecímu, neboť člověku je dáno přece jen trochu víc k tomu, aby svět viděl z většího nadhledu a aby se dokázal odpoutat od věcí současných a konkrétních a místo nich dokázal vidět i hodnoty abstraktní třeba i do budoucnosti.

Minulý týden se mi dostalo obzvláštní cti. Nestor českých lékařů prof. dr. Zdeněk Mařatka mě požádal, abych na gastroenterologickém kongresu v pražském hotelu Clarion uvedl několika slovy autogramiádu jeho nové bezmála čtyřsetstránkové knihy nazvané „Zamyšlení nad medicínou, životem a světem“. S vědomím, že hovořím k odborníkům, popíchl jsem je epigramatickou definicí George Bernarda Shawa, podle níž odborník je ten, kdo neumí nic jiného. Ale hned jsem to vyrovnal myšlenkou našeho Viléma Mathesia, který napsal, že při poslechu společenského hovoru lidí vskutku vzdělaných se nemá poznat, čím se kdo pracovně zabývá čili v čem je odborníkem.

Manželé Ivan a Dagmar Havlovi zavedli v Praze už před lety pěknou tradici. V paláci Lucerna tak úzce spjatém s jejich rodinou pořádají pravidelně tematické společenské večery připomínající některé osobnosti či události patřící do tohoto dnes už historického prostředí. V minulých letech už bylo takto kromě jiných vzpomenuto matky obou žijících bratří Havlových paní Boženy Havlové s jejími úžasnými didaktickými schopnostmi i jejího otce inženýra Huga Vavrečky s přihlédnutím k jeho aktivitám obchodním, politickým a literárním.

Když se kolem úmrtí charismatického právníka Vojtěcha Cepla vyrojilo mnoho vzpomínek a obsahově velmi zajímavých statí, leckoho napadlo, zda se tím trochu nebagatelizují jeho neméně ctihodní kolegové z prvního ústavního soudu, kteří ho svou smrtí předešli – tedy Zdeněk Kessler, Antonín Procházka, Vladimír Čermák a Vladimír Klokočka. Patrně to způsobil onen Ceplův přebytek charismatu, který ho učinil mediálně známějším a široké veřejnosti srozumitelnějším. Tím více však překvapil nezájem médií o Ceplův pohřeb. Nebyly tam kamery, které mohly ukázat zcela zaplněnou velkou síň strašnického krematoria, a tak televizní diváci z pohřbu neviděli vůbec nic. Chyběly i rozhlasové mikrofony, které mohly zachytit už hodně trapnou hornovou úpravu Larga z Dvořákovy Novosvětské, což pak muselo napravit mnohem důstojněji znějící jiné Largo od Georga Friedricha Händela.

Kritické dějinné události, do nichž jsou zapojeny široké lidové vrstvy, se neobejdou bez jednoduchých hesel. Ta pak přetrvávají někdy i po celá staletí a stávají se tak součástí folklóru určitého národního celku, aniž už se zkoumá jejich skutečný obsah. Tak i v nekonečném proudu vzpomínek a oslavných řečí, které se na nás v uplynulých dnech valily ze všech stran, zaznělo z úst Václava Havla i dávné heslo komunistického fanatika Julia Fučíka: „Lidé, bděte!“

Jelikož jsem minulé dny trávil převážně s našimi médii, musím říci, že mě z těch poněkud přehnaných oslav pálí oči a brní uši, aniž by mi jeden další orgán v hlavě signalizoval, že se mé vědomosti o těch událostech před dvaceti lety nějak významně rozšířily. Jen někteří dobře informovaní lidé jako Jacques Rupnik jednoznačně potvrdili, že náš 17. listopad 1989 byl jen odrazem a nedílnou součástí vrcholu dlouhodobějšího vývoje, který přivedl velkou část nesvobodného světa ke splnění přirozeného lidského práva na svobodu.

Pokud přemýšlíme hlouběji o důležitých historických událostech, k čemuž nás – jako zrovna teď – nejčastěji ponoukají nějaká kulatá výročí, nutně musíme hledat jejich souvislosti s jinými událostmi z dob ještě dávnějších. Zpravidla také narazíme na to, zdali určité pojmy nazýváme pravými jmény a zdali dějiny jsou jen jakýmsi katalogem činů jednotlivců – tedy panovníků a několika dalších vynikajících osobností, jak jsme se to učili ve školním dějepise, anebo zdali se dějiny valí jaksi samy od sebe a jen v příslušných chvílích dosazují vhodné lidi, aby ten proud reprezentovali a snad někdy i trochu kormidlovali.

Je těch podzimních svátků a výročí nějak mnoho a bylo by možná záhodno zamyslet se nad nimi trochu jinak než obvykle. Především jsme si všimli, že u dvou státních svátků se pletou jejich oficiální kalendářní názvy, takže o 28. říjnu se i letos občas mluvilo jako o Dnu české státnosti, ačkoliv v kalendáři to čteme u 28. září, kdežto 28. říjen je označen jako Den vzniku samostatného československého státu.

Letošní 28. říjen jsem většinou strávil u rádia či televize a napadaly mě při tom myšlenky, o něž bych se zde chtěl podělit. Překvapilo mě například, jak často se při tom slavení vyskytlo téma hudby, ale nemylme se, ona i hudba může mít politické poslání.

V noci z minulé soboty na neděli se mi špatně spalo. Rozhodila mě totiž naše kontaktní relace „Volejte Šestku!“ – ani ne tolik proto, že se tam v tak hojné míře ozývaly názory, s nimiž bytostně nesouhlasím, ale proto, že je vyslovovali posluchači této stanice, která se je už delší dobu snaží vést k myšlení do hloubky. Považoval jsem za samozřejmé, že právě tito menšinoví posluchači si takový způsob myšlení ztotožní s myšlením vysoce racionálním oproštěným od nezdravých emocí, zejména od strachu. Neboť strach má velké oči a tyto příslovečné velké oči nám pak deformují reálnou skutečnost – čili onu stále přemílanou pravdu, o níž už jen málokdy někdo řekne, co si pod ní představuje.

Ještě dříve než začneme intenzivně vzpomínat na kulaté dvacáté výročí pádu komunismu, musíme se přenést přes nekulaté výročí vyhlášení Československa z 28. října 1918. Po dlouhá desetiletí byl tento státní svátek slaven anebo alespoň vzpomínán bez nejmenší pochybnosti nás Čechů, že šlo o událost jednoznačně kladnou. Byla totiž interpretována jako obnovení českého státu, po němž Češi celé věky toužili. Z tohoto hlediska byla jejich přání splněna, obzvláště když do historického sídla českých králů mohli dosadit muže tak moudrého, jako byl T. G. Masaryk. Rychle se zapomnělo na to, že před válkou zdaleka nebyl tak oblíben, ba dokonce v době tak zvané hilsneriády dokonce nenáviděn, takže nebýt jeho americké manželky, možná by byl z této země odešel a kdoví, jak by to pak bylo s tím obnovením českého státu dopadlo.

„Pojďte s námi do hloubky“ je heslo, jímž se naše stanice snaží odlišit od ostatních médií, hlavně těch elektronických. A právě v jedné z našich relací politik jménem Jiří Payne přispěl k takovému hloubkovému pohledu, když plným jménem a s naprostou jistotou označil jednoho velmi významného muže naší politické scény odpovědným za to, že v zájmu jednoho či více svých spřátelených zbrojních magnátů napomáhal tomu, že naše republika v devadesátých letech i později pořizovala vojenský materiál, o němž bylo na první pohled jasné, že jej v dané historické etapě vůbec nepotřebovala. Pro novináře a veřejnost byla přitom nejzajímavější dosti oprávněná podezření o možné korupci s tím spojené a sama neúčelnost zbytečných nákupů se poněkud přehlížela.

V pátek 25. září, v předvečer příjezdu papeže Benedikta XVI. A tři dny před svatým Václavem, jsem byl v Benešově u Prahy, abych se zúčastnil zahajovacího koncertu už 25. ročníku Podblanického hudebního podzimu. Přiznám se, že tento zážitek na mne zapůsobil více než to, co jsem viděl v televizi, slyšel v rádiu a četl v novinách ve dnech následujících. Mám naq mysli samozřejmě dění kolem papežské návštěvy a oslav takzvaného dne naší státnosti. Jedna z mála věcí, která mě z těch tak bouřlivě aklamovaných událostí s oním benešovským zážitkem spojovala, byla papežem pronesená věta, že kdo si zachová schopnost vidět krásu, nikdy nezestárne.

Je zajímavé, jak dokonale se podařilo vyvolat odpor a hrůzu z toho, že by pozornost k podezřelým faktům mohla být považována za nějaké spiknutí. Jako by se různá spiknutí vůbec nekonala a jako by samo konstatování a hlavně častější připomínání některých podobností muselo teorii spiknutí nutně potvrzovat.

V pondělí jsem na ČRO 6 vyprávěl o tom, jak mě naši mnichovští krajané pozvali k besedě o moderní české historii s přihlédnutím k určitým faktům, která jsou buď špatně interpretována, nebo se o nich po celá desetiletí mlčí. Připadlo mi docela stylové, abych tam v Mnichově začal moderní české dějiny právě u Mnichova jakožto jednoho z klíčových symbolů naší nedávné minulosti. A myslím, že jsem posluchače docela překvapil, když jsem trval na svém hlubokém a pamětnicky zažitém přesvědčení, že mnichovská dohoda byla už jen formálním stvrzením naší základní kapitulace před německými požadavky, což se událo více než týden před onou neblahou konferencí, kdy jméno bavorské metropole v řešení tak zvané sudetské otázky nebylo vůbec ještě ve hře.

Nekulaté výročí jedné z důležitých osobností 20. století, které připadá na 11. září, je právě v těchto dnech opět docela aktuální. Před 38 lety totiž zemřel Nikita Sergejevič Chruščov, jehož jméno zůstane navždy spojeno s odhalením a odsouzením takzvaného kultu osobnosti Josefa Vissarionoviče Stalina na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v únoru roku 1956.

Když 3. září před sedmdesáti lety Francie s Anglií vyhlásily válku nacistickému Německu, přijal to dr. Edvard Beneš asi s velkým zadostiučiněním, protože od mnichovských událostí ze září 1938 předpovídal, že nejdéle za rok vypukne druhá světová válka, do níž nakonec bude zatažen i Sovětský svaz. Beneš se nedal v této své vizi mýlit ani sovětsko-německým paktem o neútočení ze srpna 1939 a nutno říci, že jeho předpověď se přesně vyplnila. Není divu, že v temném mezidobí uplynulého roku myslel hlavně na to, jak naši věc uvést opět do mezinárodního dění. Přitom nezapomínal ani na svou osobní pozici v možnostech, které se mu vypuknutím války otevíraly. Tomu ostatně nasvědčuje i drobný detail, jak Beneš sám sebe tituloval ve dvou dopisech poslaných stejným adresátům – Daladierovi, Chamberlainovi a Rooseveltovi. Ten první byl datován 15. března 1939 a Beneš v něm protestoval proti rozbití Československa, čímž byly porušeny i Hitlerovy záruky z mnichovské dohody. Druhý dopis – právě ze 3. září 1939 – manifestoval připravenost čelného představitele předmnichovského Československa stát na straně západních demokracií v boji proti nacismu. Drobný detail odlišnosti tkvěl v Benešově podpisu. V prvním dopisu ke svému jménu připojil slova „bývalý prezident Československé republiky“, kdežto u druhého jedno slůvko pozměnil na „druhý prezident“. Tím chtěl asi naznačit, že jeho funkce nebyla přerušena a on se takto může postavit do čela exilové organizace založené na ideji právní kontinuity první republiky bez ohledu na existenci a následky mnichovské dohody včetně Benešovy vlastní abdikace ze začátku října 1938.

Několik těchto letních zamyšlení jsem věnoval zajímavým osobnostem, jejichž životní data byla blízko dni, kdy se příslušné zamyšlení vysílalo. Vždycky jsem si však byl vědom toho, že relace Názory a argumenty je ryze politická, takže jsem se snažil hledat u zmiňovaných osobností i prvky politické, které nějak zasáhly do jejich životů.

Mám doma širokou sadu značně ohmataných svazků Riegrova slovníku naučného někdy ze šedesátých let předminulého, tedy devatenáctého století. A jen žasnu, jaké hloubky dosahovalo vzdělávání malého středoevropského národa už téměř před sto padesáti lety. Zajímalo mě z jistých důvodů, které za chvíli vysvětlím, slovo „papír“ a jeho odvozeniny jako třeba papírnictví a podobně. A našel jsem toho o něm v té dávné encyklopedii několik sloupců s podrobným popisem nejen užití, ale zejména také výroby papíru jakožto už tehdy nesmírně důležité životní komodity. Význam toho produktu vyzařuje už z úvodní definice: „Papír je látka z vláken bylinných, nadrobno rozemletých, uměle zhotovená a nadmíru důležitá – ke psaní, kreslení a tisknutí je papír téměř nepohřešitelný.“ (Konec citátu).  Víme, že nepohřešitelný je papír i k balení a k jiným důležitým věcem, jak nás minulý týden informovaly zprávy o téměř hrozícím zhroucení Castrova režimu na Kubě při tamějším právě probíhajícím a komunisticky chronickém nedostatku papíru toaletního.

Když jsem zde před týdnem zmínil výročí Karla Havlíčka, ozvaly se hlasy, proč se zabývám událostmi starými více než 150 let, když aktuální letní skandály nabízejí každý den celé stránky tiskovin a hodiny času elektronických médií. Byl bych tedy asi více chválen, kdybych i v těchto svých zamyšleních přicházel s nějakou svou troškou do mlýna o středomořských eskapádách českých politiků s různými šejdíři, než když se podívám do biografického kalendáře a připomenu i dnes raději dvě osobnosti, jejichž životní data připadají na den před a na den za dnešním pátkem. Ale proč tak neučinit, když to byly osobnosti velmi zajímavé, jimž hrozí mnohem spíše zapomenutí než třeba Oldřichu Novému, jehož výročí byla v minulém týdne věnována dost značná pozornost.