Minulý týden se mi dostalo obzvláštní cti. Nestor českých lékařů prof. dr. Zdeněk Mařatka mě požádal, abych na gastroenterologickém kongresu v pražském hotelu Clarion uvedl několika slovy autogramiádu jeho nové bezmála čtyřsetstránkové knihy nazvané „Zamyšlení nad medicínou, životem a světem“. S vědomím, že hovořím k odborníkům, popíchl jsem je epigramatickou definicí George Bernarda Shawa, podle níž odborník je ten, kdo neumí nic jiného. Ale hned jsem to vyrovnal myšlenkou našeho Viléma Mathesia, který napsal, že při poslechu společenského hovoru lidí vskutku vzdělaných se nemá poznat, čím se kdo pracovně zabývá čili v čem je odborníkem.
Pan profesor Mařatka v této své nové knize, kterou vydává půl roku po svých pětadevadesátých narozeninách, dává jednoznačně najevo svůj příklon k myšlence Mathesiově a dokládá svou znamenitou schopnost se jí řídit. Jeho knížka je obdivuhodným spektrem úvah o vesmíru, evoluci a životě vůbec, i o společenských oborech velmi odlehlých jeho medicínské odbornosti – jako je historie, právo, politika, kultura, a dokonce i český jazyk, s nímž mnohdy tak nedbale zacházíme.
Teď v předvánočním čase, kdy takzvaně křesťanskou euroamerickou civilizaci zmítá nejhrubší materialismus věcný a jídelní, prostoupený náboženskou tradicí různých mýtů a pověr, zapůsobilo na mne v Mařatkově knize nejvíce to, že jde o úvahy člověka nesoucího v sobě velký kus minulosti i nahlížejícího poměrně daleko do budoucnosti. Navíc právě tyto vhledy přivádějí lékaře Mařatku i do sféry umění – jeho otec byl slavný český sochař, jeho syn je avantgardním hudebním skladatelem, přičemž v obou těchto osobnostech Mařatkova rodu můžeme zřetelně pozorovat záměrnou a úspěšnou snahu o propojování české kultury s nám tak blízkou kulturou francouzskou. A právě v umění vidí Zdeněk Mařatka typické spojení racionality s iracionalitou. Není přece přesnějšího plánu, než je hudební partitura, a není také většího prostoru pro rozlet fantazie, než je čisté plátno k malování či kus kamene k vytvoření umělecké plastiky.
Ačkoliv v dalších svých vývodech Mařatka zřetelně preferuje racionálnost a vyslovuje pochybnost, že by řečtí objevitelé nepochybných pravd, jako byl Archimédes nebo Eukleides, mohli sloučit své obdivuhodné rozumové výdobytky s vírou v olympské bohy a jejich avantýry, přece jen nelze popřít, že po celou historii je nejen u lidí průměrných, ale mnohdy i vysoce nadprůměrných iracionalita hluboce zakořeněna a dodává takto věřícím životní jistoty. Setkáváme se s tím všichni na každém kroku kdekoliv na světě, v křesťanské oblasti to pak propuká hlavně kolem hlavních svátků – Vánoc a Velikonoc. Jako typický příklad Zdeněk Mařatka výslovně zmiňuje papeže Benedikta XVI., o jehož vzdělanostní úrovni nelze pochybovat, který však za účasti statisíců lidí sloužil před časem slavnostní mši na památku prostoduché dívky Bernadety, jejíž tvrzení o zjevení Panny Marie zahájilo tradici domněle zázračných uzdravení v Lurdech. Málokdo z takto věřících asi přijme Mařatkovu vědeckou argumentaci, že nejspíše jde o záležitost davové sugesce.
Odkládám Mařatkovu knihu mezi nejmoudřejší, k nimž se neustále vracím, a s jistým údivem nahlížím do deníku Právo z minulé soboty, kde jeden z nejvýznamnějších poradců hlavy našeho státu a syn někdejšího ideologa komunistické kultury Petr Hájek pronáší věty, které raději ocituji doslova, abych se nedopustil nepřesnosti. Petr Hájek říká: „Ve svých sedmi letech jsem jednoho dne uviděl Kristovu tvář a věděl jsem, že na mne hledí Bůh. Od té doby jsem jako dítě vyrůstající v přísně atheistické rodině v sobě nesl tíhu toho velkého tajemství… Křest nejen otevírá jednotlivci bránu k absolutnu na vertikále, ale činí ho součástí společenství zvaného národ Boží, který drží v srdci i v rozumu ten nejpůvodnější kořen.“
Z těchto výroků Petra Hájka lépe pochopíme jeho nedávné ostré popření Darwinowy evoluční teorie. Přesto podobné výroky z Pražského hradu jsme snad ještě nikdy neslyšeli. Sledoval jsem před desítkami let dosti důkladně aktivity Petrova otce a často mě napadlo, co ostatně ve své knize tvrdí i Zdeněk Mařatka, že totiž příliš bezhlavá víra v různé ideologie je svým způsobem také projevem iracionality, což může vést i k nebezpečnému chování, jak jsme se přesvědčili za obou totalit.
Spojme tedy racionalismus a iracionalismus do prosté lidské morálky, k níž nás nejlépe dovede naše vrozené svědomí a zajistí nám ten potřebný klid v duši.
