Pokud přemýšlíme hlouběji o důležitých historických událostech, k čemuž nás – jako zrovna teď – nejčastěji ponoukají nějaká kulatá výročí, nutně musíme hledat jejich souvislosti s jinými událostmi z dob ještě dávnějších. Zpravidla také narazíme na to, zdali určité pojmy nazýváme pravými jmény a zdali dějiny jsou jen jakýmsi katalogem činů jednotlivců – tedy panovníků a několika dalších vynikajících osobností, jak jsme se to učili ve školním dějepise, anebo zdali se dějiny valí jaksi samy od sebe a jen v příslušných chvílích dosazují vhodné lidi, aby ten proud reprezentovali a snad někdy i trochu kormidlovali.
V těchto dnech tady stále mluvíme o 20. výročí pádu komunismu, což není docela přesné. Komunismus u nás 17. listopadu 1989 nepadl, stejně jako nevznikl 25. února 1948. Vždyť už za Masarykovy první republiky přibližně každý desátý volič hlasoval pro Komunistickou stranu Československa v mylném domnění, že hlasuje pro lepší příští svého národa a ani ve snách ho nenapadlo, že by tato jeho volba vedla ke stejné totalitě, jako když Němci začátkem třicátých let hlasovali pro jakýsi blíže neurčený národní socialismus.
Ve skutečnosti v obou případech více než o nějakou ideologii šlo o totalitu, jejímž základním znakem byla nesvoboda ústící do totální ztráty lidských práv včetně toho základního – tedy práva na život. Proto Poláci se svými historickými zkušenostmi konec druhé světové války spojený sice s odchodem německých vojsk, ale také s příchodem vojsk sovětských, nepovažovali za nějaké své osvobození. Podobně i náš kalendář neuvádí u 17. listopadu nic o komunismu, ale označuje jej jako Den boje za svobodu a demokracii.
I když ani to není docela přesné, je to mnohem blíže pravdě, než kdyby kalendář připomínal 17. listopad jako den pádu komunismu. Ona nepřesnost tkví v tom, že náš boj za svobodu a demokracii nebyl otázkou pouze jednoho dne, ale procházel celým 20. stoletím a nebyl jen záležitostí naší, ale i mnoha jiných evropských národů.
Sám 17. listopad by asi dnes nebyl naším státním svátkem, kdyby v roce 1989 nebyl velmi kulatým výročím jiného 17. listopadu, který také měl co do činění s bojem za svobodu a demokracii, ovšem nikoliv proti komunistům, ale proti nacistům. Tehdy se to pojímalo převážně národnostně, zatímco když nás o pár let později zbavovali svobody a demokracie naši komunisté, Češi za svobodu a demokracii nebojovali, spíš dávali masově najevo své přesvědčení, že teprve komunismus jim tu pravou svobodu a demokracii přinese.
Ale ani 17. listopad 1939, bez něhož by možná o padesát let později nebylo onoho pochodu z Albertova na Národní třídu 17. listopadu 1989, nebyl skutečným dnem boje za svobodu a demokracii. Tím byl 28. říjen o tři neděle před tím. Následné události až k 17. listopadu se z něho vyvinuly hlavně proto, že při bouřlivých pražských demonstracích na připomínku vzniku ztraceného Československa, při nichž se jinak z německé strany nestřílelo, byli dosti záhadně postřeleni dva demonstranti, a to dobře historii známý student Jan Opletal a druhý zcela zapomenutý dělník Sedláček. Dodnes se neví, kdo na ně vystřelil, faktem však je, že když Jan Opletal po čtrnáctidenním utrpení na své zranění zemřel, uspořádali mu studenti pohřeb, při němž svou vůli po svobodě a demokracii manifestovali naprostým tichem bez jediného výkřiku. A právě toto Němce rozběsnilo a přivedlo k rozhodnutí zavřít – tenkrát zatím jen na tři roky – české vysokoškoláky a popravit v Ruzyni devět studentských funkcionářů, přičemž přehlédli, že někteří z nich byli členy kolaborantského Spolku pro spolupráci Čechů s Němci.
Je trochu jiná kapitola, když pak naše londýnská emigrace přijala právě onen 17. listopad jako symbol boje za svobodu a demokracii a velmi účinně ho propagačně využila v podobě Mezinárodního dne studentstva. Bylo by však naivní, kdybychom si mysleli, že od toho dne osvobozený 17. listopad 1989 způsobil sám porážku komunistické nesvobody a nedemokracie. To mělo mnohem širší souvislosti.
