Manželé Ivan a Dagmar Havlovi zavedli v Praze už před lety pěknou tradici. V paláci Lucerna tak úzce spjatém s jejich rodinou pořádají pravidelně tematické společenské večery připomínající některé osobnosti či události patřící do tohoto dnes už historického prostředí. V minulých letech už bylo takto kromě jiných vzpomenuto matky obou žijících bratří Havlových paní Boženy Havlové s jejími úžasnými didaktickými schopnostmi i jejího otce inženýra Huga Vavrečky s přihlédnutím k jeho aktivitám obchodním, politickým a literárním.
Minulý týden byl večer v Lucerně věnován stému výročí zahájení provozu nejstaršího pražského kina v tomto paláci. To se konalo skutečně na den přesně před sto lety dne 3. prosince 1909. Nejstarší pan Vácslav Havel, ještě se staročeským „s“ ve svém křestním jméně, stavitel nejen tohoto na svou dobu velkolepého objektu, ale i celé obrovské zástavby mezi Myslíkovou ulicí a Morání včetně krásných domů na Rašínově nábřeží, zval zvláštní pozvánkou své přátele s předstihem pouhých dvou dnů na zahajovací představení tohoto svého kinematografického podniku.
Od té doby tento starobylý kinosál se symbolickou lucernou nad promítacím plátnem funguje a stal se i dějištěm mnoha filmových senzací. Například v srpnu roku 1929 – tedy letos před osmdesáti lety – zde byl uveden první zvukový film na území tehdejšího Československa zvaný v originále Show Board, česky Loď komediantů, s nímž slavný černošský zpěvák Paul Robeson přinesl do naší země dodnes populární a strhující píseň „Old Man River“.
Toho všeho bylo na slavnostním večeru vzpomenuto a promítnuty byly i dva krátké filmy – roztomilá groteska Karla Hašlera, jak po zmeškání vlaku z Karlštejna honí začátek svého představení v Lucerně. A pak také jsme viděli dobové dokumentární záběry ze stavby tohoto paláce za tehdejších primitivních technických podmínek – i když zde už bylo plně využito moderní železobetonové konstrukce ve spolupráci s vynikajícím odborníkem Stanislavem Bechyněm.
A pak si hosté mohli hlasováním vybrat ze tří nabízených celovečerních filmů. Zvítězil onen v poslední době hodně diskutovaný snímek režiséra Tomáše Mašína Tři sezóny v pekle. Lidové noviny jej označily za film roku, takže není divu, že diskuse o něm se po představení přenesla i do mramorového sálu Lucerny, kde se konal velký raut. A tam hodnocení zdaleka nevyznělo tak jednoznačně. Zejména někteří filmařští odborníci dokonce i s bohatou zahraniční zkušeností si stěžovali na přílišnou překotnost a tím i nesrozumitelnost mnoha záběrů, které až přehnaně měly předvádět zmatené myšlení a chování hlavního hrdiny, jinak ovšem skvěle hraného Kryštofem Hádkem.
Alespoň částečným předobrazem této role má být velmi rozporuplný filosof, básník, prozaik a politolog Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer. Tento muž, od jehož narození za pár týdnů uplyne 80 let, který však v Bratislavě zemřel už v dubnu 2007 sebevraždou, by dříve než filmové zpracování vyžadoval důkladnou a nezaujatou vědeckou studii. V jeho životě byly totiž prvky trockismu a maoismu, dokonce však i buddhismu, což ho přibližovalo stejně k Petru Uhlovi jako k Záviši Kalandrovi či později k Bohumilu Hrabalovi.
A i když sám Bondy ze svého původního marxistického blouznění vystřízlivěl, nedočkal se od komunistů tak drastické pomsty jako Kalandra či jako ona filmová postava ze Tří sezón v pekle.
Právě toto vystřízlivění hrdiny filmu v komunistickém vězení, jakož i příklon ke klidnému a správnému myšlení vlastního otce ve skvělém podání Martina Huby i jakýsi polohappyend s někdejší vášnivou láskou k milence Janě rovněž výborně zahranou polskou herečkou Karolinou Gruszko, patří k tomu nejlepšímu, co tento film přináší. Takže konec dobrý, všechno dobré a kinu Lucerna můžeme přát do další stovky všechno nejlepší.
