Nekulaté výročí jedné z důležitých osobností 20. století, které připadá na 11. září, je právě v těchto dnech opět docela aktuální. Před 38 lety totiž zemřel Nikita Sergejevič Chruščov, jehož jméno zůstane navždy spojeno s odhalením a odsouzením takzvaného kultu osobnosti Josefa Vissarionoviče Stalina na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v únoru roku 1956.
A právě Stalin – jak známo – je nyní putinovsko-medveděvským ruským režimem opatrně očišťován od svých nezměrných zločinů zdůrazňováním jeho údajné vojenské geniality, která pomohla porazit Hitlera.
V souvislosti s výročím Chruščova úmrtí připomeňme, že jeho nástupci Brežněv a Kosygin odmítli přijít svému významnému předchůdci na pohřeb, když ho o sedm let dříve odstavili z nejvyšších stranických a státních funkcí. Chruščov sám ještě tři roky před XX. sjezdem použil Stalinových drastických metod při odstranění stále ještě obávaného šéfa KGB Levrentěje Beriji. Oficiální verze o soudním procesu s ním a následném trestu smrti je některými historiky zpochybňována a hovoří se o přímém brachyálním konfliktu mezi Chruščovem a Berijou na zasedání politbyra KSSS, který pak měl na chodbě zakončit maršál Moskalenko ranou do Herojovy hlavy.
Ať tak či onak, zřejmý zájem Chruščovův na odstranění Beriji byl asi veden i vlastními obavami z toho, že se o něm mohlo všelicos najít v tajných archivech, které Berija spravoval. Neboť Stalinovi byl Chruščov plně oddán, zejména ve funkci prvního tajemníka Komunistické strany Ukrajiny.
I když si o osobních kvalitách Chruščova nemůžeme dělat žádné iluze, nelze mu kromě odhalení Stalinova kultu upřít i jisté uvolnění. Pro nás je zajímavé, že se zasadil o rehabilitaci generála Ludvíka Svobody a navázal poměrně přátelské styky s prezidentem Antonínem Novotným. To se výrazně projevilo při sesazení Chruščova, kdy Novotný proti tomu u Brežněva protestoval. To v Kremlu nebylo zapomenuto a s nástupem obrodného procesu u nás Brežněv pronesl svůj známý výrok „Eto vaše dělo“, což v té chvíli znamenalo podporu Dubčeka proti Novotnému.
Není proto divu, když pak v době normalizace byl postoj Husákových komunistů k historické úloze Nikity Sergeje Chruščova poněkud rozpačitý. Dokonce i po roce 1989 trvalo plných deset let, než jsme se dočkali českého překladu jeho vzpomínek uspořádaných z magnetofonových zápisů jeho synem Sergejem. Podle nich se Stalin už za války dopustil závažných strategických chyb, které způsobily Sovětskému svazu nesmírné ztráty na lidských životech a zahnaly sovětská vojska hluboko do vnitrozemí. Chruščov poněkud sebevědomě tvrdí, že kdyby byl Stalin včas uposlechl jeho rad, mohla být druhá světová válka o dva roky kratší.
Už před XX. sjezdem sovětských komunistů – roku 1955 – měl Chruščov jisté zásluhy na tom, že Sovětský svaz uzavřel mírovou smlouvu s Rakouskem, což byl historicky vzácný ústup sovětských vojsk z míst, kam jednou vkročila. Jinak ovšem Chruščov zastával tvrdou mocenskou pozici studené války, na čemž příliš mnoho nezměnily ani jeho střídavě usměvavé a opět zamračené styky se západními státníky. Doma se zbavil i svých protivníků a udržoval standardně nedemokratickou vládu. Pomáhal potlačit pokusy o polskou i maďarskou revoluci a v říjnu 1962 dostal svět na samý okraj atomové války v souvislosti s dopravou sovětských raket na Kubu. Za jeho vlády byla také postavena berlínská zeď. V kultuře byl zodpovědný za skandál kolem knihy Borise Pasternaka „Doktor Živago“, za niž autor sice dostal Nobelovu cenu, avšak nesměl ji přijmout. Na druhé straně bylo Chruščovovou nespornou zásluhou, že mohl vyjít „Jeden den Ivana Denisoviče“ od Alexandra Solženicyna. Energicky však vystupoval proti těm umělcům, jejichž dílům nerozuměl, například proti sochaři Neizvestnému. Je však ironií osudu, že právě tento sochař je autorem pomníku na jeho hrobě. Snad se kvůli tomu Nikita Sergejevič v tom hrobě neobrací. Spíš zde máme dobrý příklad, který opravňuje k jistému optimismu – že smrt nakonec všechno srovná, a to i v tak rozporuplné osobnosti, o jaké jsme tu dnes mluvili.
