Jiří Ješ strana 2 z 5

V minulých dnech jsme se dočetli, že v dosti nevýrazné pražské čtvrti Modřany má být vybudován jakýsi Památník československého exilu. Jeho hlavní součástí má být pomník od českého navrátilce z exilu Pavla Vrány vyrobený z umělého pískovce, na nějž se budou promítat obličeje významných Čechů a Slováků, kteří údajně museli odejít do exilu. Nad tím bude prý zářit modrý klobouk, který má symbolizovat známý výrok Jiřího Voskovce, podle něhož je člověk doma tam, kde si pověsí svůj klobouk.

Ani přesně nevím, proč se jméno městečka Polná na Jihlavsku před pár dny objevilo v našich médiích. Ihned to však vyvolalo reminiscence na to, co se tam událo před více než 110 lety a co silně vzrušilo celou českou veřejnost. Však si celou tu historku můžeme zopakovat třeba v podrobném podání velmi objektivního francouzského bohemisty Alana Subigua.

Minulý týden se mi narodil pravnuk. Předpokládám, že většina mých vrstevníků měla z takové události radost nebo se na ni těší, pokud ještě nenastala. Sám sebe trochu lituji, že takové pocity tak docela nesdílím. I když se snažím nedávat příliš najevo to, čemu se poněkud pateticky říká vlastenectví, přece jen se cítím vrostlý do této země a ani na chvíli jsem se nepřestal považovat za součást národa, do něhož jsem se nějakou souhrou náhod dostal už ve dvacátých letech minulého století. A i když jsem se jinou shodou náhod později ocitl v situaci, kdy jsem jako štvaný zajíc utíkal zachránit svoji svobodu a možná i svůj život k tehdy pro nás dosti problematickému národu sousednímu, ani vteřinu jsem nepochyboval o tom, že tam vynaložím všechny své síly na to, aby z mé země už nemusel nikdo nikam utíkat.

Nejvíce frekventovaným slovem, které kolem nás šumělo na přelomu roku, bylo „zdraví“ – nejčastěji ve spojení „a hlavně hodně zdraví“. Trochu tady to přání nabourám a vyvolám patrně nesouhlas některých posluchačů. Zajisté, pokud je člověk skutečně zdravý, tak je pro něj stav jeho těla podstatnou součástí jeho individuálního života. Ale což opravdu žijeme pouze své individuální životy jako ten pán z Liberce, na jehož parte dali jeho příbuzní motto: „Maličký dům a zahrádka, celičký jeho svět“.

Když jsem před Štědrým dnem vyslechl pravidelný pořad Českého rozhlasu 2 Praha „Jak to vidí“, tentokrát s Janem Petránkem, nedá mi to, abych nezopakoval některé jeho skvělé myšlenky pro ty posluchače, kteří možná ještě byli v práci nebo spíše v nákupních centrech. Přítel Jan Petránek mě vždy uvádí svými hlubokými pohledy k nadšení a pohrdám hlasy těch, kteří při vyslovení jeho jména řeknou jediné: „Ale je to levičák a rusofil“. Můj bože, jako by tohle, i kdyby to byla pravda, mohlo být jediným kritériem při posuzování věcí nejdůležitějších, totiž morálky lidstva a jeho více či méně svobodně zvolených politických představitelů.

Do nekonečných diskusí o našich ekonomických reformách spadla teď obvyklá a každý rok stejně omílaná tematika vánoční. Objevil se však i poměrně nový fenomén. Bylo to zveřejnění srovnávací studie Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OEDC, která pod značkou PISA každé tři roky hodnotí znalosti patnáctiletých studentů různých zemí. V pondělí 13. prosince na ČRo 6 Petr Příhoda důkladně probral poslední výsledky tohoto průzkumu, v němž čeští studenti nedopadli právě nejlépe, a to hlavně v tak zvané čtenářské gramotnosti. Špatné to bylo i v gramotnosti matematické, kde skončili až na šestém místě. Mne však při přemýšlení o té věci také zaujala zvýšená frekvence slova „gramotnost“, jehož se nyní užívá v poněkud širším měřítku, než tomu bylo po celý můj dřívější život.

Když jsem v úterý na první stránce Lidových novin opět četl nářek komentátora Martina Weisse o tom, jaká je to škoda, že matematika nakonec přece jen nebude povinným zkušebním předmětem u státních maturit a jak se to odrazí na kvalitě myšlení maturantů, už mi to opravdu hnulo žlučí. Vzpomněl jsem si, jak před pár lety mi bývalý ministr školství Vopěnka věnoval dobrou hodinu, aby mě přesvědčil, jak se mýlím, když si v této věci myslím něco jiného… vidím totiž ten problém obráceně, a to tak, že prvotní je pěstování normálního logického myšlení v každém jednotlivci, které ho pak správně vede při rozhodování v různých životních situacích a kromě jiného mu usnadní i pochopení úžasných zákonů vyšší matematiky, které kromě logiky mají i jistou krásu, což je disciplína, kterou by se naši žáci také měli naučit vnímat.

Slovenský houslista už dosti pokročilého středního věku Juraj Čižmarovič si minulý týden před svým vystoupením s Českou filharmonií postěžoval, že je to po desetiletích jeho koncertní činnosti vůbec poprvé, kdy bude hrát v Praze. Ale ani doma na Slovensku jeho bilance nevypadá o mnoho lépe, a tak většinu času zaplnil zájezdy do zahraničí. V této souvislosti charakterizoval svou národnost jako slovenskou, ale svoje občanství jako evropské.

Prvořadou pražskou kulturní událostí je bezesporu uvedení Čapkovy hry Věc Makropulos ve Stavovském divadle. Kritika se ovšem shoduje v tom, že tou událostí není interpretace textu Karla Čapka z roku 1922, ale supermoderní pojetí světově proslulého režiséra Roberta Wilsona, jehož k této jeho třetí pražské exhibici přivedla mezzosopranistka Soňa Červená, která se nyní ve Wilsonově inscenaci sama ujala hlavní role operní divy Emílie Marty, zde ovšem v činoherním podání.

Někdy mě to až udivuje: jsem široko daleko nejstarší ve svém okolí a náboženskými záležitostmi se teď sám v sobě zabývám mnohem méně, než když jsem ještě jako dítě věřil všemu, co mi ve škole vykládal pan katecheta Církve československé. Ta ještě neměla v názvu ono pověstné husitství, ačkoli už tenkrát z něho vycházela. Čím se přesně lišila od církve římsko-katolické, na jejíž hodiny náboženství chodila většina mých spolužáků, to mi tenkrát bylo stejně málo jasné jako dnes, kdy nedávný pan patriarcha Československé církve husitské Schwarz pro nějaké bezbožné a u nás téměř všude obvyklé finanční malverzace odešel k jakýmsi unitářům a nikomu ze svých bývalých věřících přesně neřekl, zdali on sám tím nějak musel změnit svou víru.

Teď, když senát a vláda schválily návrh zákona o takzvaném třetím odboji, můžeme teprve očekávat poněkud věcnější diskusi o jeho ustanoveních, až se věc bude projednávat v poslanecké sněmovně. Možná, že někdo připomene určité naše nedotažené vědomosti i o odbojích předchozích. Jedno je však jasné, že ty – tedy první a druhý – se konaly v době válečného stavu, kdy Češi čelili nějaké cizí moci, která v prvním případě blokovala, aby český národ získal opět své plnohodnotné státoprávní postavení ve střední Evropě, podruhé pak šlo nejen o obnovení Československa z let 1918 až 1938, ale přímo o zachování naší národní existence ohrožené zběsilým němectvím vtěleným do Hitlerova nacismu.

Po odeznění slavnostního projevu prezidenta Klause ve Vladislavském sále Pražského hradu 28. října jsem si řekl, že počkám pár dní a řeknu k němu své poznámky, až si podrobně přečtu a promyslím jeho pokud možná doslovné znění. Ukázalo se, že podobný nápad mělo i více komentátorů, takže postupně se ozval náš zdejší kolega Karel Hvížďala, dále v Lidových novinách Jiří Peňás či Bohumil Doležal a pravděpodobně i mnozí další v jiných médiích.

Zítra uplyne přesně třicet let ode dne, kdy v čase těsně předdušičkovém zemřel Jan Werich. Jak ukázal televizní dokument z roku 2005, který jsme mohli vidět před několika dny, nebyla to smrt jednoduchá a spolu s jinými nešťastnými okolnostmi ve Werichově rodině vytvořila cosi na způsob antické tragédie. V této ryze politické relaci by však bylo na místě podívat se blíže na Jana Wericha čistě z tohoto úhlu pohledu a pokusit se ho i v této oblasti oddělit od jeho životního a profesního partnera Jiřího Voskovce. Není to věc nikterak snadná a k jejímu zjištění je nutné nahlédnout až do výrazného rozdílu rodinného zázemí obou komiků.

Už celé dva měsíce se na stránkách sobotní přílohy Lidových novin Orientace vede diskuse o podstatě náboženství. Pod tímto pojmem se u nás téměř výlučně rozumí křesťanství, neboť určité znaky jiných náboženství, dnes zejména islámu, se mohou i našim věřícím zdát poněkud problematické.

Veřejnost dnes v aktuální publicistice očekává spíše náměty peněžní, dopravní či zdravotnické, kdežto témata popisující prostou a neproblematickou krásu vyvolávající v člověku radostné vzrušení jsou považována za okrajová. Své blogy mám vyhrazeny pro svá čistě osobní zamyšlení, takže nemohu odolat, abych se vám nesvěřil s tím, jak nádherně jsem strávil minulý víkend.

Stojí za povšimnutí, jakými slovy je v různých evropských jazycích vyslovena nejběžnější otázka při setkání. Němci říkají „Wie gehts?“ – tedy „Jak se vám jde?“, Francouzi buď totéž – tedy „Comment sa va?“ nebo dokonce „Comment vous portez vous?“, tedy „Jak se nesete?“. Angličané jsou však zcela realističtí a zeptají se „How are you?“, tedy „Jak jste?“. A copak řeknou Češi? Inu, „Jak se máte?“.

Je až neuvěřitelné, že při neustálém přetřásání podivných věcí v naší armádě, které se tam odehrávaly po mnoho let, se zcela opomíjí jedna dosti důležitá okolnost. Celkem bez výhrad byla uznána nesporná pravda, že velmi významnou a pravděpodobně rozhodující úlohu v tom všem sehrála od samých počátků České republiky jedna z vládních politických stran. Však víte, co mám na mysli. Ta strana by se měla lišit od ostatních svým křesťanstvím, které právě na počátku své polistopadové existence zavedla i do svého názvu a tím poněkud upozadila své tradiční a prosté určení jakožto Československá strana lidová.

V souvislosti s devátým výročím událostí z 11. září 2001 se opět připomněly různé pochybnosti o pravdivosti oficiálních informací. Říká se tomu teorie spiknutí. Můžeme si živě představit, co se v té věci asi strhne, až napřesrok bude výročí kulaté. Není to zdaleka jediná historická událost, s níž se různé takzvané spiklenecké teorie spojují. Patří k nim zejména atentát na prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho, smrt princezny Diany a u nás třeba i konec života Jana Masaryka. Společným jmenovatelem těchto i mnoha dalších případů je to, že veřejnost je téměř bez výjimek přijímá jako svého druhu detektivky, s nimiž je podle toho nutné také, jak se patří, nakládat – to jest především hledat pachatele. Tomu se ovšem historické události silně vzpírají, protože na rozdíl od spisovatele detektivek, který své dílo zpravidla napsal proto, aby čtenáře sice nesnadnými cestami, ale přece jen k odhalení pachatele dovedl, u oněch historických detektivek naopak pracuje mnoho sil, které správnému řešení brání.

Téma ekonomických zločinů spojených patrně s vysokou politikou nemůžeme jen tak opustit. Na mne zapůsobila jako skutečný šok jedna sekvence z pořadu Karla Šípa Všechnopárty vysílaná minulý pátek. Mrzí mě, že zde musím silně kritizovat člověka, který vzbuzuje všeobecné – i moje – sympatie. Ano, jde o bývalého kriminalistu, který dobrovolně od policie odešel a dnes působí jako advokát. Jmenuje se – jak jste si asi domysleli – Václav Láska a kdo pominul vcelku bezvýznamné Šípovy legrácky kolem jeho jména, musel si všimnout opravdu důležitého závěru toho rozhovoru.

Začátek druhé světové války před jednasedmdesáti lety nastartoval nejen světoborné politicko-historické změny, ale i jisté neblahé zvyklosti právní. Například dříve samozřejmé vyhlašování války jednoho státu druhému bylo tentokrát zachováno jen napolovic. Když 3. září 1939 vyhlásily válku Německu jen dvě evropské západní mocnosti, tak v té chvíli už hitlerovské německé hordy bez vyhlášení války hnaly Poláky na Východ. Tam jim rovněž bez nějakých formalit vyběhly vstříc jednotky sovětské a Polsko tak bylo definitivně zbaveno své samostatnosti.

Začátek září nabízí tradičně dvě témata k připomenutí – začátek školního roku a výročí vypuknutí druhé světové války. Jak se zdá, neměli bychom zapomenout ani na vyhlášení slovenské ústavy dne 1. září 1992, které definitivně pohřbilo veškeré naděje, že by bylo možné zachovat společný stát Čechů a Slováků. Zůstaňme však pro dnešek u nejtypičtějšího z těchto témat, to jest u zahájení školního roku. Při té příležitosti se totiž vždy zamýšlíme nad pojmem vzdělávání mládeže, které moudří lidé považují za významnější než spoustu jiných věcí, jimiž se zabýváme. Letos jsme se při této příležitosti mohli setkat v sobotní příloze Lidových novin s poměrně novými poznatky v rozhovoru s jistým panem Ondřejem Štefflem, který se už dvacet let zabývá nestátním vzděláváním, ale také svého druhu obchodováním s tímto zvláštním artiklem. Dospěl k závěru, že nejvíce záleží na schopnostech ředitelů soukromých škol, jimž by se měly zvyšovat platy dříve a rychleji než učitelům, neboť jenom oni dokážou vytvořit styl a ideu nové školy a posunout tak kvalitu vzdělávání kupředu.

Začnu omluvou: Ve svém pondělním komentáři pro ČRo6 jsem z rozhovoru manažerů rakouské firmy Steyer, která za podivných okolností prodala naší armádě nepřiměřené množství a za nepřiměřenou cenu obrněné transportéry Pandur, nesprávně citoval obzvláštní upozornění na významnou účast tehdejšího ministra obrany Martina Bartáka při tomto obchodě. Manažeři ve skutečnosti takto jmenovali tehdy odstupujícího ministra obrany Karla Kühnla. Tato moje omluva panu Bartákovi ovšem neznamená, že bych přestal mít podezření o jeho významné účasti na této akci a navíc připomíná i jméno dalšího zřejmého činitele, jehož se už dál nikdo na tyto věci příliš neptal. Byl poslán na lukrativní místo českého velvyslance do chorvatského Záhřebu, kde už teď tráví od té doby několikáté léto.

Je tu opět výročí srpnových událostí roku 1968 a tak bychom mohli pokračovat v sérii úvah o hrdinství či zbabělosti našich představitelů v různých historických situacích. Nuže za největšího srpnového hrdinu je všeobecně považován dr. František Kriegel, který jediný z naší delegace odmítl podepsat tak zvané moskevské protokoly. To je sice pravda, ale nemělo by se přitom zamlčovat, že Kriegelova pozice při těch jednáních nebyla stejná jako u ostatních účastníků. Kriegel totiž, ač unesen z Prahy letadlem jako další členové politbyra KSČ, nebyl od začátku puštěn k jednání (snad prý v tom hrál svou roli i jeho židovský původ) a měl tak poněkud pádnější důvod protokoly nepodepsat, i když mu je nakonec k podpisu předložili.

Jednotlivá čísla týdeníku Respekt stojí od loňska 39 korun. Právě cena může být překážkou, aby si lidé hromadně tento časopis kupovali, čímž se ovšem vzdávají velmi detailních informací, které jen tak jinde nenajdou. Pak ovšem často platí i jiný jev, na nějž zde občas poukazuji, že i když čtenář má nějaký takový zajímavý materiál v ruce, může ho odradit délka článku, na jejíž zdolání nemá trpělivost.