Po odeznění slavnostního projevu prezidenta Klause ve Vladislavském sále Pražského hradu 28. října jsem si řekl, že počkám pár dní a řeknu k němu své poznámky, až si podrobně přečtu a promyslím jeho pokud možná doslovné znění. Ukázalo se, že podobný nápad mělo i více komentátorů, takže postupně se ozval náš zdejší kolega Karel Hvížďala, dále v Lidových novinách Jiří Peňás či Bohumil Doležal a pravděpodobně i mnozí další v jiných médiích.
Všichni správně řekli a napsali přesně to, co bych byl řekl i já. Týkalo se to především poněkud zmateného zaměňování takzvaně tisíciletého českého státu s podstatně odlišným a národnostně velmi specifickým státem československým z doby po první světové válce, který nakonec sám Václav Klaus roku 1992 pomáhal zrušit. Aby bylo jasno, toto mu já osobně, podobně jako Jiří Peňás, nemám za zlé a považuji tuto kapitolu z Klausovy činnosti v polistopadových vládách za jednu z mála, kterou lze pochválit.
V této souvislosti je ovšem dost pozoruhodné, že nikdo ze jmenovaných publicistů a samozřejmě ani Václav Klaus sám si nepoložil otázku, jaký to stát tady existoval více než polovinu oné své dvaadevadesátileté existence od roku 1918. Vždyť, počítejte se mnou, máme tu sice dvakrát dvacet let nesporné svobody a demokracie v letech 1918 až 1938 a 1990 až 2010, ale také úplné nesvobody v letech 1939 až 1945 a 1948 až 1989, jakož i nesvobody částečné v období takzvané druhé a třetí republiky, což suma sumárum činí celých 52 let z těch oslavovaných dvaadevadesáti – tedy hodně větší polovinu.
O tohle by se měl zajímat onen slavný ÚSTR, který se už více než dva roky potácí v úvahách o tom, co má vlastně zkoumat, a jemuž navzdory zdravému rozumu příslušný zákon přikazuje, aby ponechal stranou své pozornosti právě období druhé a třetí republiky, kdy se oba totalitní režimy u nás rodily.
Potom všichni jmenovaní publicisté samozřejmě polemizují s Klausovými trvale mylnými názory na Evropskou unii, což z jakéhosi pochybného „historicko-státoprávního hlediska“, míněno ve velkých uvozovkách, bylo skvěle symbolizováno už 1. května 2004 večer, kdy se Václav Klaus, coby tehdy ještě novopečený prezident České republiky, uchýlil na horu Blaník, aby tam zřejmě uplatnil svůj v pravdě vědecký názor, že Blaničtí rytíři v čele se svatým Václavem pomohou Čechům až jim bude nejhůře. Podle Klause tato chvíle nastala právě onoho dne našeho přijetí do Evropské unie.
Tady už brzy naše dosud celkem blahovolné kritiky umanutosti prezidenta zvoleného z milosti zákonodárců ODS a komunistů budou muset přiostřit a energicky připomenout, že se v této záležitosti prezident chová protiústavně, neboť nemá právo, aby na mezinárodním fóru vystupoval v rozporu s výsledky referenda i v postoji všech našich vlád. Může se to stát brzy velmi aktuální, kdyby došlo k opětnému klopotnému projednávání Lisabonské smlouvy.
Na druhé straně z Klausova slavnostního projevu 28. října zůstaly poněkud opomenuty určité pasáže, které je nutné označit jako velmi kladné. Mám na mysli jeho důtklivou připomínku, že jako Češi nejsme pouze statistickým součtem oddělených a samostatných bytostí, ale společenstvím více než deseti miliónů občanů, příslušníků jedné široce rozvětvené rodiny, která si rozumí nejen společným jazykem, ale také tradicemi, historickými zkušenostmi a specifickou kulturou.
Zde je takřka v mistrné zkratce vyjádřeno to, co je v naší dnešní společnosti překrýváno pojmy ekonomickými a konzumními. Bohužel k tomu přispěly i některé pseudopoučky právě Václava Klause, například, že trh vyřeší vše, že peníze jsou vždy až na prvním místě, a to zřejmě i ty špinavé, k jejichž existenci se on jako ministr financí i jako premiér odmítal hlásit. Nebo že právo je jen jakási třešnička na ekonomickém dortu, podobně jako, že když se maluje, tak se knihovna musí odstavit někam na balkón.
Právě v oné řeči k 28. říjnu 2010 jsou velmi nadějné náznaky, že v těchto věcech Václav Klaus mění své názory k lepšímu, k čemuž lze jemu i nám všem jen upřímně blahopřát.
