Někdy mě to až udivuje: jsem široko daleko nejstarší ve svém okolí a náboženskými záležitostmi se teď sám v sobě zabývám mnohem méně, než když jsem ještě jako dítě věřil všemu, co mi ve škole vykládal pan katecheta Církve československé. Ta ještě neměla v názvu ono pověstné husitství, ačkoli už tenkrát z něho vycházela. Čím se přesně lišila od církve římsko-katolické, na jejíž hodiny náboženství chodila většina mých spolužáků, to mi tenkrát bylo stejně málo jasné jako dnes, kdy nedávný pan patriarcha Československé církve husitské Schwarz pro nějaké bezbožné a u nás téměř všude obvyklé finanční malverzace odešel k jakýmsi unitářům a nikomu ze svých bývalých věřících přesně neřekl, zdali on sám tím nějak musel změnit svou víru.
Nedávno se zase jeden z evangelických kněží nechal slyšet, že už těžko hledá rozdíly mezi svou církví a katolíky. Tak to je asi přece jen trochu přehnané, i když třeba rozdíl v názoru na celibát nebo na uctívání mariánského kultu by opravdu nějakému ekumenizmu vadit nemusel.
Takto bychom mohli pokračovat ve výčtu toho, čím se od sebe liší různé křesťanské církve a sekty, s nimiž jsem se na svých životních poutích setkal. Co se mě jen naobtěžovali urputní jehovisté, kteří svou víru zapojovali do dalekosáhlého dění současného světa. Ve vězení jsem také poznal četné biblické badatele, říkali si Biebelforscher, kteří v bibli nacházeli to, co tam ostatní nevidí a tudíž oni jediní mohou být pravými vykladači Starého či Nového zákona.
Pak jsem také v izraelské Haifě narazil na církev bahajskou, o níž mě náš honorární konzul poučil, že je to snad nejbohatší církev na světě, i když zahrnuje stejně prvky křesťanské jako židovské a dokonce snad i buddhistické.
Největším šokem však pro mě bylo, když jsem se při dvojí návštěvě amerického města Salt Lake City mohl blíže seznámit s věroukou církve mormonské. V ní Ježíš Kristus ustupuje kultu jistého Josepha Smithe, který žil v letech 1805 – 1844. Ten vedl své stoupence daleko na západ a hlásal, že se mu zjevil anděl Muroni, který mu dal přečíst tak zvanou zlatou bibli, v níž se kromě jiného pravilo, že Ježíš po svém zmrtvýchvstání chodil a kázal v Americe. Mnozí tomu uvěřili, ale Smith pak prý svému příteli přiznal, že si všechno vymyslel a k tomu údajně dodal: „Když už jsem ty blázny dostal na lep, musím v té švandě vytrvat.“ Tak to aspoň čteme v dávném Riegrově naučném slovníku. Lepší je ty hlouposti dále nečíst, ale vidíte, vznikla z toho pěkně dogmatická církev, která se dodnes snaží polapit do svých chapadel kdekoho.
A to stále mluvíme o různých odnožích křesťanství, které působí jen v části světa. Jsou tu však navíc i rozsáhlé oblasti islámské a buddhistické, rovněž rozdělené do mnoha odrůd. Náboženství se tak stává mnohem více záležitostí politiky než víry a je vskutku na místě, abychom si to uvědomili při jakékoliv zmínce třeba o Al-Kajdě či Talibánu. Politiku však odjakživa vykonává i Vatikán a jako takové je nutno někdy brát i některé zdánlivě ryze náboženské výroky jeho představitelů, zejména papežů.
Jeden takový celkem vedlejší výrok Benedikta XVI. zahýbal nedávno zcela zbytečně naším politickým životem a v následné diskusi přivedl pana profesora Halíka k opakování vlastního výroku, že i ateisté jsou mnohdy to, čemu on říká „něcisti“ – tedy že když ne v Boha, tak věří aspoň v „něco“, co je nad námi a co řídí chod světa.
Mám za to, že by pan profesor Halík nepoužil tohoto poněkud pejorativně znějícího novotvaru, kdyby si uvědomil, že „něcistou“ je i on sám, protože jinak než jako něco nadpřirozeného svého Boha definovat nedovede. A tady se s ním cítím být na jedné lodi, jen s tím rozdílem, že on tomu „něčemu“ jen věří, zatímco já ateista to beru jako jistotu. Prostě jsem se čirou náhodou narodil do mně nepochopitelného zázraku, jemuž říkáme svět, z čehož i terminologicky mi byla dána existence světová čili sekulární. Už v dospívání jsem si uvědomil, že toto musím přijmout jako daný fakt, jehož přesnější podstaty se nikdy nedopátrám. Proto si tím nekomplikuji svůj život, který mi dává možnosti, abych využíval dobra, které mi to „něco“ přináší, a bránil se jeho zlým pokušením, která jsou stejně reálná jako ono dobro. Obě ty složky jsou jakožto součást onoho vesmírného zázraku vtěleny i do podivuhodného tvora – člověka - obývajícího zatím dost ojedinělé prostředí jedné planety s ne zcela běžnými podmínkami pro jeho existenci. Ono „něco“ mi nadělilo i dar nejen živočišně instinktivního chování, ale i lidsky abstraktního myšlení, takže jsem schopen pochopit třeba sdělení jednoho filosofa, který řekl „vím, že nic nevím“. A také rady jiných moudrých lidí v různých desaterech a poučeních, abychom nečinili jiným to, co nechceme, aby oni činili nám.
Přesto si lidé po celé své dějiny vymýšlejí důvody, jak tyto rady obcházet a porušovat je z důvodů nějakých nízkých či vyšších zájmů. Já jakožto ateista jsem nikdy nikoho nezabil a neokradl a nejsem si jist, že to s takovou jistotou může říci každý věřící některého z těch mnoha existujících náboženství.
